Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1766/2020Usnesení NS ze dne 29.03.2021

HeslaPřípustnost dovolání
Rozhodčí řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1766.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 31 písm. e) předpisu č. 216/1994 Sb.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1766/2020-234

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Zrůstek a partneři v.o.s., se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, PSČ 150 00, IČO 25589644, jako insolvenčního správce dlužníka ČKD PRAHA DIZ, a.s., se sídlem v Praze 9, Vysočany, Kolbenova 942/38a, PSČ 190 00, IČO 00565997, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, PSČ 140 00, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, PSČ 110 00, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 29/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2020, č. j. 4 Cmo 56/2019-178, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Fráni, Ph.D., advokáta, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 22. 8. 2016, sp. zn. Rsp 13/16, podle § 31 písm. e) zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „ZRŘ“), z důvodu, že dlužníkovi jako straně žalující nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. V rozhodčím řízení dlužník uplatňoval tři nároky, které mu vznikly jako zhotoviteli díla, jehož předmětem byla realizace technologické části úseku pražského městského okruhu. Podle žalobkyně se přitom rozhodčí soud řádně nevypořádal s relevantní argumentací dlužníka a nepoučil jej dostatečně podle § 118a a § 43 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), čímž je naplněn důvod pro zrušení dotčeného rozhodčího nálezu.

Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2018, č. j. 6 Cm 29/2016-91, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel přitom z toho, že první z uplatněných nároků – nárok na zaplacení přímých nákladů souvisejících s výměnou kabeláže v částce 18 651 714,29 Kč rozhodčí soud zamítl, neboť důkazy předložené dlužníkem neprokazovaly žalobní tvrzení o včasné notifikaci nároku ze strany dlužníka podle článku 20.1 VOP. Co se týče druhého nároku z titulu vícenákladů, které měly dlužníkovi vzniknout z důvodu pozdního předání stavební připravenosti ze strany žalovaného, se dlužníkovi ani přes opakované poučení poskytnuté rozhodčím soudem ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo prokázat svá tvrzení ohledně prodlení žalovaného s předáním stavebních připraveností a rovněž neprokázal svá tvrzení ohledně uplatnění tohoto nároku podle článku 20.1 VOP. Stran třetího nároku se pak dlužník domáhal vydání mezitímního rozhodčího nálezu, přičemž rozhodčí soud žalobní návrh v této části zamítl pro nesprávnou formulaci žalobního petitu.

Soud prvního stupně konstatoval, že v průběhu rozhodčího řízení byla dlužníkovi plně poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Dlužník či jeho právní zástupce se zúčastnili všech ústních jednání před rozhodčím soudem, kde byly provedeny všechny dlužníkem předložené důkazy, dlužník měl přitom rovněž možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, které předložil žalovaný. Pokud jde o procesní poučování ve smyslu § 118a o. s. ř. ze strany rozhodčího soudu, tohoto se dlužníkovi dostalo ohledně druhého nároku dokonce opakovaně, potřeba poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve vztahu k prvnímu nároku nevyvstala, neboť dlužník tvrdil všechny podstatné skutečnosti ohledně tohoto nároku a rovněž označil důkazy k jejich prokázání. Závěr, že tyto důkazy neprokazují řádné předžalobní uplatnění prvního nároku ve smyslu článku 20.1 VOP přitom rozhodčí soud založil na hodnocení žalobcem označených důkazů. Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně návrh na zrušení napadených částí rozhodčího nálezu zamítl.

Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, č. j. 4 Cmo 56/2019-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Zdůraznil, že podle standardní judikatury odepřením možnosti věc projednat před rozhodci se rozumí závažné porušení procesních práv dotčené strany, např. že straně nebylo doručováno, nebyla jí umožněna účast u ústního jednání, nebyla jí dána možnost se ve věci vyjádřit, seznámit se s důkazy předloženými druhou stranou anebo navrhnout vlastní důkazy. Nespočívá naopak v tom, že rozhodci dospěli na základě provedených důkazů k jiným závěrům, než dotyčná strana očekávala, ani v tom, že se rozhodci při interpretaci výsledků dokazování řídili jinými úvahami a hodnotili důkazy jinak, než by to činila strana, která se cítí poškozena. K údajnému porušení poučovací povinnosti podle § 43 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k třetímu žalobkyní uplatněnému návrhu odvolací soud konstatoval, že v posuzovaném případě nebyly naplněny podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, jestliže podání, jímž dlužník měnil žalobu, nebylo neurčité či nesrozumitelné a nepostrádalo ani všechny stanovené náležitosti. Žalobní návrh byl zamítnut z důvodu jeho procesní nepřípustnosti. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyní uváděné důvody nejsou pro zrušení rozhodčího nálezu přípustné a konstatoval, že ani případná nesprávnost věcných závěrů obsažených v rozhodčím nálezu není zhojitelná postupem podle § 31 ZRŘ.

Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu dovoláním žalobkyně (dále též „dovolatelka“). Domnívá se, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., jelikož se odvolací soud při posuzování klíčových právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a Ústavního soudu) a postupoval tak nesprávně při posouzení procesních pochybení rozhodčího soudu a nevypořádal se se všemi navrženými a provedenými důkazy a okolnostmi. Uvedené pak rovněž vztahuje k závěrům soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil.

Dovolatelka konkrétně předestírá otázku, zda je přípustné, aby rozhodčí soud zamítl nároky žalobce jako nedůvodné pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, aniž by mu bylo předtím poskytnuto řádné poučení podle § 118a o. s. ř. Za druhou dovolací otázku, týkající se porušení rovnosti stran, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak dovolatelka považuje otázku, zda postupem rozhodčího soudu, který mimo ústní jednání provede do té doby nenavrhované klíčové důkazy a vydá rozhodčí nález, jehož závěry staví právě na těchto nových důkazech žalovaného, je zachována rovnost stran. Třetí dovolatelkou formulovaná otázka se týká nesplnění poučovací povinnosti podle § 43 o. s. ř. rozhodčím soudem, konkrétně, zda je přípustné, aby rozhodčí soud povolil změnu žaloby, jen aby ji vzápětí zamítl na základě odůvodnění, že takový žalobní návrh je (údajně) procesně nepřípustný.

Dovolatelka poukazuje mj. na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008. Podle dovolatelky se odvolací soud při právním posouzením věci odchýlil i od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, podle kterého důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu je narušení rovnosti stran (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, a ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005). Dovolatelka pak ve vztahu k namítanému nedostatku poučení ve smyslu § 43 o. s. ř. uvádí, že v řízení nebyl reflektován závěr usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1540/2008. Konečně s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 438/2010, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3410/2009, anebo ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2013, nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, jakož i další judikaturu Ústavního soudu, namítá nesprávnost postupu soudů obou stupňů, jíž spatřuje v tom, že nesprávně hodnotily důkazy předložené žalobkyní, popř. je vůbec nehodnotily. Soud prvního stupně i odvolací soud nedostatky v rozhodčím řízení, které žalobkyně namítala, dostatečným způsobem nezohlednily, a zejména se vůbec nezabývaly námitkami ve vztahu k vadám rozhodčího řízení. Uvedený nesprávný postup soudu prvního stupně i soudu odvolacího má podle dovolatelky za následek nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a zatížení řízení závažnými vadami.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu projednání.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání předeslal, že žalobkyně v rámci dovolání uvedla v zásadě totožné skutečnosti a tvrzení jako v žalobním návrhu a odvolání. Žalovaný je přesvědčen, že se soudy obou stupňů nijak neodchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Poté podrobně vyvracel dovolací argumenty žalobkyně. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.

Dovolatelka v následném vyjádření setrvala na uplatněných dovolacích důvodech.

V souvislosti s tímto podáním Nejvyšší soud odkazuje na své usnesení ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1462/2019, jež obstálo i v ústavní rovině, když Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. I.ÚS 2290/19, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl, na usnesení ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4338/2019, nález Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, a na závěry vyslovené v usnesení ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ve kterém mimo jiné dovolací soud uvedl, že doplnil-li dovolatel své dovolání po uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem vyložil (třebaže své dovolání „jen“ dovysvětlil), v čem spočívá nesprávnost napadeného právního posouzení, nelze k jeho podání vůbec přihlížet. Ostatně opačný závěr by vedl k tomu, že někteří účastníci by byli zvýhodnění delší lhůtou k „upřesňování“ dovolacích důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním bez obsahové změny dovolání a doplněním je jen stěží poznatelná) díky nahodilé skutečnosti, jakou je délka doby od podání dovolání do rozhodnutí o tomto dovolání. Také Ústavní soud „nepovažuje za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za povinnost (v některých případech velmi složitě) u každé z námitek porovnávat, zda jde o ‚novou‘ námitku, či nikoliv, zvlášť jestliže občanský soudní řád vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se prosazuje princip právní jistoty), že dovolání musí být podáno ‚kompletní‘ v zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka je ostatně pro tento účel více než dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20 odůvodnění).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka v první řadě předestírá otázku týkající se neposkytnutí poučení podle § 118a o. s. ř. ze strany rozhodčího soudu a dopadu tohoto pochybení na rovnost stran a příležitost dlužníka k plnému uplatnění jeho procesních práv v řízení před rozhodčím soudem, přičemž tuto otázku vztahuje k prvnímu a druhému nároku dlužníka uplatněnému v rozhodčím řízení. Dovolatelka však svou argumentaci staví na vlastních skutkových tvrzeních odlišných od skutkových zjištění, k nimž dospěly v řízení soudy obou stupňů. Ve vztahu k prvnímu nároku vychází z toho, že rozhodčí soud zamítl žalobu v tomto rozsahu z důvodu, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn a ze strany rozhodčího soudu tak přetrvávaly pochybnosti, které podle pravidel o rozložení procesních břemen vyložil k tíži dlužníka. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, se však podává, že závěr o neprokázání žalobních tvrzení o včasné notifikaci prvního nároku ve smyslu článku 20.1 VOP rozhodčí soud učinil na základě hodnocení provedených důkazů, když mj. obsah korespondence předložené dlužníkem podle názoru rozhodčího soudu neodpovídal předmětnému ustanovení VOP. Ze skutkových zjištění se tedy nepodává, že rozhodčí soud nemohl učinit úsudek o pravdivosti či nepravdivosti žalobních tvrzení týkajících se předžalobního uplatnění prvního nároku.

Stran vytýkaného nedostatku poučení podle § 118a o. s. ř. ve vztahu k druhému nároku pak dovolatelka rozporuje závěry soudů obou stupňů o tom, že absence poučení ohledně předžalobního uplatnění tohoto nároku podle článku 20.1 VOP neměla vliv na výsledek rozhodnutí rozhodčího soudu. Dodává v tomto ohledu, že rozhodčí nález sice zmiňuje otázku prodlení žalovaného s předáním stavebních připraveností, nicméně klíčovou a v zásadě jedinou otázkou, jejíž řešení mělo vést k zamítnutí tohoto nároku rozhodčím soudem, je podle jejího názoru právě otázka předžalobního uplatnění tohoto nároku. I zde ovšem vychází z vlastních skutkových tvrzení, neboť ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že rozhodčí soud zamítavé rozhodnutí ohledně tohoto nároku odůvodnil mj. tím, že dlužníkem užitá konstrukce prodlení žalovaného neodpovídá smluvnímu ujednání, přičemž dlužník v rozhodčím řízení ani po opakovaném poučení podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. o tom, že nesplnil povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně tohoto nároku, svá tvrzení ohledně prodlení žalovaného s předáním stavebních připraveností neprokázal.

K nastíněné argumentaci dovolatelky je třeba uvést, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy obou stupňů, což vyplývá ze samotné povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku a také z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů tedy nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3911/2016, ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2523/2019, a ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2523/2019). Zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení, jímž je dovolací soud vázán, a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, tak není způsobilým dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Uvedené je pak třeba vztáhnout rovněž k druhé otázce předložené dovolatelkou, týkající se možnosti vyjádřit se ke všem tvrzením a důkazům žalovaného. Dovolatelka zde uvádí, že dlužníkovi bylo fakticky znemožněno vyjádřit se ke všem relevantním skutečnostem a navrhnout důkazy k jejich vyvrácení. Ze skutkových zjištění učiněných k průběhu rozhodčího řízení však vyplývá, že dlužník měl možnost se k dovolatelkou poukazovaným důkazům vyjádřit, když část těchto důkazů obdržel na jednání dne 18. 7. 2016 a část dne 22. 7. 2016. Rozhodčí soud přitom ukončil dokazování usnesením ze dne 27. 7. 2016 a stranám poskytl lhůtu do 10. 8. 2016 k předložení závěrečných návrhů.

Pokud žalobkyně v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, je skutkový stav v dané věci odlišný od skutkového stavu v uvedeném řízení. V řízení vedeném pod sp. zn. 32 Cdo 1201/2007 bylo posuzováno rozhodčí řízení, ve kterém sice strany souhlasily s rozhodnutím sporu na základě písemností, poté však došlo k rozšíření rozhodčí žaloby, k čemuž se mohla žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) vyjádřit pouze v závěrečném návrhu.

V nyní projednávané věci podle skutkového zjištění soudu prvního stupně při ústním jednání dne 18. 7. 2016 zástupce žalovaného požádal o lhůtu k doplnění důkazů listinami, které navrhl, avšak nepředložil na tomto jednání. Tuto lhůtu žádal prodloužit do 22. 7. 2016 s tím, že další důkazní návrhy již nebude vznášet. Rovněž zástupce žalobkyně uvedl, že nebude mít další návrhy na doplnění dokazování. Následně rozhodčí soud vyhlásil usnesení, jímž poskytl žalovanému lhůtu do 22. 7. 2016 k doplnění důkazů s tím, že uvedené důkazy žalovaný zašle rozhodčímu soudu a přímo zástupci žalobkyně. Rozhodci Ing. Richard Benýšek a JUDr. Bohuslav Pavlík zmocnili předsedu rozhodčího senátu JUDr. Tomáše Pohla ve smyslu § 34 odst. 3 Řádu rozhodčího soudu k provedení všech důkazů, které nebyly provedeny, a to ve lhůtě do 27. 7. 2016 s tím, že strany souhlasí, aby tyto důkazy byly provedeny mimo ústní jednání. Po provedení důkazů bude rozhodnuto o dalším procesním postupu.

Podáním ze dne 22. 7. 2016 žalovaný předložil listinné důkazy, které zaslal na vědomí i zástupci žalobkyně. Podle usnesení ze dne 27. 7. 2016, jež bylo stranám zasláno dne 28. 7. 2016, rozhodčí soud provedl důkazy připojené k podání žalovaného ze dne 22. 7. 2016 a ukončil dokazování s tím, že oběma stranám je poskytnuta lhůta do 10. 8. 2016 k podání písemných závěrečných návrhů. Rozhodčí nález byl vydán dne 22. 8. 2016. Na podání žalovaného obsahující listinné důkazy však žalobkyně nereagovala, ač byla srozuměna s tím, že do 27. 7. 2016 má být provedeno dokazování. Nereagovala ani do 27. 7. 2016, ani později.

Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, z něhož vycházel odvolací soud, byla rozhodčím soudem poskytnuta na jednání dne 18. 7. 2016 lhůta do 22. 7. 2016 k předložení těchto listinných důkazů: vyjádření společnosti Inženýring dopravních staveb a.s., tj. vyjádření správce stavby ke skutečnostem, které žalobkyně uvádí ohledně uplatnění nároků na dodatečnou platbu v souvislosti s prodlením předání stavebních připraveností, a odborné stanovisko společnosti IBR Consulting s.r.o.

Žalovaný v příloze k podání ze dne 22. 7. 2016 předložil následující listinné důkazy: expertní posudek společnosti IBR Consulting s.r.o., který se vyjadřuje ke znaleckému posudku znalce doc. Ing. Karla Kubečky, předloženému žalobkyní, prohlášení správců stavby, společností Inženýring dopravních staveb a.s. a VIS a.s., jimž měla žalující strana podle článku 20.1 VOP oznámit své nároky na dodatečnou platbu. K podání žalovaný přiložil dopis ze dne 21. 6. 2016, jímž správce stavby Inženýring dopravních staveb a.s. reagoval na dopis žalovaného ze dne 18. 6. 2016, a dopis ze dne 20. 6. 2016, jímž správce stavby VIS a.s. reagoval na dopis žalovaného ze dne 19. 6. 2016.

Listinné důkazy předložené žalovaným tedy buď odpovídají důkazům označeným žalovaným v podání ze dne 18. 7. 2016, či s těmito označenými důkazy souvisí. Za této situace měla žalobkyně možnost reagovat na důkazy předložené žalovanou a případně namítnout, že jde o důkazy nepředpokládané v podání ze dne 18. 7. 2016. Žalobkyně však na podání žalované ze dne 22. 7. 2016 nereagovala ani do 27. 7. 2016, ani později.

Pro úplnost k výše uvedenému a rovněž k dalším námitkám ohledně porušení zásady rovnosti stran v rozhodčím řízení a překvapivosti rozhodnutí rozhodčího soudu pak Nejvyšší soud dodává následující.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že důvod pro zrušení rozhodčího nálezu upravený v § 31 písm. e) ZRŘ míří na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu jejich rovnosti. Účastníkům tak musí být dána možnost k uplatnění jejich práv. Všechny námitky, mají-li být důvodem zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ, musí být procesního charakteru, tj. týkat se postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoliv správnosti skutkových nebo právních závěrů tohoto soudu. Zda byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta dostatečná možnost věc před rozhodci projednat, musí soud posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, popř. rozsudek ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v zásadě platí, že za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ) má poučovací povinnost upravenou v ustanovení § 118a o․ s. ř. i rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu (v podrobnostech např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/2007). V každém jednotlivém případě je ale nutno zkoumat, zda bylo poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. věcně opodstatněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012). Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, či ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014). Byla-li žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. důvod (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, či ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014).

Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů mimo výše uvedené vyplývá, že v průběhu rozhodčího řízení se dlužník či jeho právní zástupce účastnil všech tří ústních jednání konaných před rozhodčím soudem, kde byly provedeny všechny dlužníkem navržené důkazy, přičemž k provedeným důkazům žalovaného měl dlužník vždy možnost se vyjádřit. Žalovaný přitom v průběhu rozhodčího řízení tvrdil nedodržení postupu podle článku 20.1 VOP ve vztahu k prvnímu a druhému nároku uplatněnému dlužníkem, a to již ve své žalobní odpovědi ze dne 29. 4. 2016. Předmětné tvrzení tedy bylo součástí procesní obrany žalovaného. K předžalobnímu uplatnění prvního nároku dále bylo vedeno dokazování a stranám bylo zřejmé, že tato otázka je mezi nimi sporná. Zamítavé rozhodnutí rozhodčího soudu ohledně prvního nároku nelze považovat za překvapivé, neboť ve věci nepřijal originální řešení, jímž by bdělé účastníky střežící svá práva (viz obecný právní princip „vigilantibus iura scripta sunt“) mohl vzhledem k průběhu rozhodčího řízení zaskočit (srov. obdobně nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). Rozhodčí soud toliko přisvědčil procesní obraně žalovaného, s níž byla žalobkyně seznámena a kterou v řízení zpochybňovala (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014). V tomto ohledu pak lze dále poukázat na závěry obsažené v usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3673/16, podle nějž v poučovací povinnosti soudu nelze spatřovat povinnost, aby soud strany poučoval v tom směru, jak konkrétně doplnit další skutková tvrzení, případně důkazy, aby byly ve sporu úspěšné. Takové poučení je naopak nepřípustné pro rozpor se zásadou rovnosti „zbraní“. Ohledně druhého nároku se dále podle skutkových zjištění dlužníku poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. dostalo, jak již bylo uvedeno výše. Nedovodil-li odvolací soud za této situace existenci důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ, je tento závěr souladný s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Co se týče třetí dovolatelkou položené otázky vztahující se k třetímu nároku uplatněnému v rozhodčím řízení – zda je přípustné, aby rozhodčí soud povolil změnu žaloby, jen aby ji vzápětí zamítl s odůvodněním, že takový žalobní návrh je (údajně) procesně nepřípustný; zde Nejvyšší soud konstatuje, že tato třetí otázka dovolatelky směřuje k nepřípustnému přezkoumávání rozhodnutí rozhodce po věcné stránce. Jak však již dříve vyložil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1369/2012, nebo v usnesení ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2940/2019, při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že ani pro řešení třetí otázky formulované dovolatelkou není její dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Namítala-li konečně dovolatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jedná se toliko o námitku směřující do možné vady řízení. K té by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotné tvrzené vady řízení však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015).

Navíc podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Již z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelkou vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jí nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezila dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 3. 2021

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru