Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1715/2018Usnesení NS ze dne 04.02.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1715.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1715/2018-121

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce D. H., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, PSČ 120 00, proti žalované MetLife Europe d.a.c. se sídlem Dublin, Lower Hatch Street, 20 on Hatch, Irsko, registrační číslo 415123, jednající odštěpným závodem MetLife Europe d.a.c., pobočka pro Českou republiku, se sídlem v Praze 1- Novém Městě, Purkyňova 2121/3, PSČ 110 00, IČO 03926206, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 18/2016, o zaplacení částky 349 532 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017, č. j. 18 Co 298/2017-97, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 30 C 18/2016-69, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhá zaplacení částky 349 532 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 349 532 Kč za dobu od 10. 9. 2015 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 18 Co 298/2017-97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým jej napadl v celém rozsahu. Podle žalobce napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně se jedná o aplikaci § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) u otázky, zda je v souladu s dobrými mravy a s principem spravedlnosti, aby změna v osobě pojistitele cestou přeshraniční fúze, když původní pojistitel zanikne a nový pojistitel má sídlo v jiném státě než ve státě sídla původního pojistitele, v důsledku čehož pojistník ukončí pojistný vztah výpovědí, založila právo pojistitele na odkupné a zda právo pojistitele na odkupné v takovém případě požívá právní ochrany, když pojistníku byla změna pojistitele přeshraniční fúzí vnucena.

Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání žalobce, pokud nebude odmítnuto pro jeho nepřípustnost, Nejvyšší soud zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání není přípustné.

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje soudu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Toto ustanovení patří k normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Jinými slovy otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - č. C 7753).

Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. (tj. posouzení výkonu práva jako rozporného s dobrými mravy) má místo jen ve výjimečných situacích, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací k výkonu práva založeného zákonem je úmysl poškodit či znevýhodnit jiného (tzv. šikanózní výkon práva) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 292/2003. Dovolací soud je oprávněn učinit úvahu o rozporu právního úkonu (smlouvy) s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 819/2009, usnesení ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007).

V nyní posuzované věci se dovolatel neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) o tom, že za situace, kdy došlo k přeměně pojistitele přeshraniční fúzí a žalobci byly v souladu s § 104 odst. 5 a 6 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví (dále jen „zákona o pojišťovnictví“), sděleny zákonem vyžadované informace, spolu s upozorněním na právo pojistníka vypovědět soukromé pojištění do 1 měsíce ode dne doručení sdělení o převodu pojistného kmene nebo jeho části podle zvláštního právního předpisu ve smyslu § 22 odst. 4 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále jen „ZoPS“), a s upozorněním na případné negativní důsledky předčasného ukončení smluv v obecné rovině a s výzvou, aby případně kontaktoval svého zprostředkovatele, vzniklo žalované právo na poplatek za zrušení pojištění s výplatnou odkupného, tak jak si ujednali ve smlouvě. Podle žalobce je účtování poplatku v tomto případě v rozporu s dobrými mravy, neboť a) žalobce neměl žádnou možnost ovlivnit, že se jeho novým pojistitelem stane subjekt se sídlem ve třetím státě, b) dopis žalované oznamující žalobci změnu v osobě pojistitele je zavádějící a nespecifikuje nepříznivé důsledky ukončení pojistného vztahu, a c) žalovaná si ponechala cca 60 % toho, co žalobce zaplatil.

Odvolací soud výslovně uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce byl na počátku pojištění informován o výši odkupného v jednotlivých letech pojištění a žádný věcný důvod pro neakceptování změny na místě pojistitele neprokázal, není zde ani žádná okolnost, k níž by bylo nutno zvláště přihlédnout podle § 3 obč. zák. a žalovanému právo na inkaso tzv. odkupného pro rozpor s dobrými mravy nepřiznat. Ze skutkových zjištění soudů se pak navíc podává, že účastníci si sjednali pro případ zrušení pojištění s výplatou odkupného ve třetím roce trvání právního vztahu poplatek ve výši 70 % hodnoty daného účtu, a že žalobce byl upozorněn na případné negativní důsledky spojené s předčasným ukončením smlouvy a vyzván k tomu, aby kontaktoval pro konkrétnější informace daného zprostředkovatele. Ze spisu nevyplývá, že by žalobce zprostředkovatele za účelem získání více informací kontaktoval, na místo toho obě smlouvy předčasně vypověděl.

Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně své závěry v odůvodnění rozhodnutí řádně zdůvodnil a vyložil, proč vyúčtování žalovanou předmětného poplatku nepředstavuje bezdůvodné obohacení, resp. proč byla žalovaná oprávněna ponechat si částku odpovídající odkupnímu poplatku z každé ze zaniklých smluv, a dovolací soud jeho úvahy podložené skutkovými zjištěními, jež nepodléhají dovolacímu přezkumu, neshledal zjevně nepřiměřenými.

Ze shora vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 4. 2. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru