Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1703/2020Usnesení NS ze dne 22.09.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1703.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1703/2020-2310

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Univerzita Palackého v Olomouci, se sídlem v Olomouci, Křížkovského 511/8, IČO 61989592, proti žalovanému D. D., bytem XY, zastoupenému Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem se sídlem v Kladně T.G.Masaryka 108, PSČ 272 01, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 236/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2019, č. j. 4 Cmo 125/2019-2157, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 18 Cm 236/2016-1662, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zdržet se budoucího zasílání a šíření zpráv, jejichž obsahem budou nepravdivá a dehonestující tvrzení „Na Univerzitě Palackého zase úřadují bolševici v plné síle", a to při verbální komunikaci interpersonální, skupinové či masové vedené při osobním jednání či prostřednictvím elektronické pošty, internetových diskuzí, internetových blogů, tzv. sociálních sítí jako služby internetu, datových zpráv a prostřednictvím zpráv dopravovaných provozovatelem poštovních služeb, prostřednictvím SMS zpráv a prostřednictvím tisku; výrokem II. uložil žalovanému povinnost zdržet se publikace zpráv obsahující nepravdivá a dehonestující tvrzení „Na Univerzitě Palackého zase úřadují bolševici v plné síle" směřující vůči žalobkyni na jakýchkoliv internetových stránkách; výrokem III. uložil žalovanému povinnost odstranit z webových stránek XY a XY tvrzení obsahující výrok, že „Na Univerzitě Palackého zase úřadují bolševici v plné síle"; výrokem IV. uložil žalovanému náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalovaného rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 4 Cmo 125/2019-2157, kdy výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně v té části výroků I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla žalovanému uložena povinnost zdržet se veřejného šíření zpráv, jejichž obsahem budou tvrzení „Na Univerzitě Palackého zase úřadují bolševici v plné síle“, a to jakýmkoli způsobem, zejména prostřednictvím elektronické pošty, internetových diskuzí, internetových blogů, tzv. sociálních sítí, na jakýchkoli internetových stránkách a prostřednictvím tisku, a ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně; výrokem II. ve zbylé části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá a výrokem III. a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně je v této věci aktivně legitimována, neboť předmětné sdělení žalovaného míří na Univerzitu Palackého a nikoliv na jakoukoli fyzickou osobu, tedy ani na rektora univerzity.

Odvolací soud dále dospěl k závěru, že soud prvního stupně zaujal k otázce důkazního břemene o pravdivosti difamujících skutkových tvrzení správný názor, že pravdivost těchto tvrzení je povinen prokázat jejich původce, což je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006), přičemž u difamujících skutkových tvrzení je důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu zpravidla skutečnost, že taková tvrzení jsou pravdivá (resp. že příslušná informace odpovídá pravdě). Odvolací soud vyšel ze skutkového závěru soudu prvního stupně, podle něhož se nedá (ani teoreticky) hovořit o tom, že by se žalovanému mohlo podařit prokázat pravdivost jím vyřčeného tvrzení, kdy výraz „bolševik“ v posuzovaném výroku žalovaného je pojmem, o kterém v podmínkách České republiky nelze vést ani seriózní dokazování o pravdivosti takového tvrzení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v daném případě se jedná o tvrzení, které je znevažující a nepřiměřené, a že cílem kritiky ze strany žalovaného bylo zneuctění žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že dovolání je přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky jak hmotného, tak procesního práva s tím, že právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Namítá, že odvolací soud se nijak nevypořádal s argumentací žalovaného o osobní rovině tohoto sporu. Poukazuje na to, že e-mail žalovaného s inkriminovaným výrokem „Na Univerzitě Palackého zase úřadují bolševici v plné síle“ je jen reakcí žalovaného na předcházející odmítavé sdělení rektora univerzity na žádost žalovaného ze dne 12. 8. 2016, za jakých podmínek je možné odebrat cenu Františka Palackého, udělené univerzitou dne 8. 6. 2016 předsedovi Ústavního soudu. Dovolatel zdůraznil, že svým vyjádřením napadal hlavně rektora, jako osobu samotnou, a to za jeho postup, který obrazně přirovnal k praktikám před rokem 1989. Skutečnost, že se jednalo o osobní rovinu mezi žalovaným a rektorem, vyplývá podle dovolatele i z tohoto, že žalobkyně podala svým jménem, ale na pokyn a příkaz rektora, na podzim 2016 účelový návrh na omezení svéprávnosti žalovaného, který přitom v roce 1995 uzavřel s žalobkyní smlouvu o spolupráci a v letech 1996-2009 organizoval na půdě žalobkyně řadu mezinárodních konferencí a seminářů. Praktika psychiatrizace „problémových osob“ a jejich veřejná dehonestace byla přitom zcela běžně používanou praktikou před rokem 1989. Žalovaný je přesvědčen, že nikterak do pověsti žalobkyně nezasahoval, když jeho inkriminované prohlášení je jen reakcí na jednání osoby rektora. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a to konkrétně od rozsudku ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 608/2007, tím že je třeba rozlišovat a zkoumat, zda se jedná o skutkové tvrzení nebo hodnotící soud. Dovolatel má za to, že tvrzení (předmětný výrok) žalovaného je jednoznačně hodnotící soud. Dovolatel poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, v němž mělo být odkázáno na právní názor Ústavního soudu k otázce pravdivosti uveřejněných údajů. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3122/2018, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1688/2019 nebo ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1316/2020 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz, kdy judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, resp. v dovolání neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, vykazuje takové dovolání vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které tam z uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadané rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Rovněž pouhá žádost dovolatele, podle níž má být otázka jak hmotného tak procesního práva dovolacím soudem posouzena, neodpovídá požadavku ustanovení § 237 o. s. ř., neboť z dovolání musí být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013 – dostupných na www.nsoud.cz).

Uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání žalovaný nedostál.

Skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 nebo 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - dostupných na www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky založené na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, což brání dovolacímu soudu v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud dovolání žalovaného proto odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 9. 2020

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru