Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1701/2019Usnesení NS ze dne 29.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1701.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2282/20


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1701/2019-597

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce B. F., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Čechticích, nám. Dr. Tyrše 56, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby 65993390, o zaplacení částky 697.096 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 57/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2019, č. j. 22 Co 111/2018-543, 22 Co 112/2018, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 2. 2018, č. j. 12 C 57/2014-423, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 564.027 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), žalobu co do částky 132.486 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným zamítl (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení s tím, že výši náhrady nákladů řízení vyčíslí v samostatném usnesení (výrok III.). Usnesením ze dne 30. 5. 2018, č. j. 12 C 57/2014-462, Obvodní soud pro Prahu 4 vyčíslil výši náhrady nákladů řízení, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci.

K odvolání žalobce i žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 159.321 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným a ve zbývajícím rozsahu, tedy v částce 537.775 Kč s příslušenstvím, se žaloba zamítá (první výrok). Dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podáním ze dne 3. 4. 2019 dovolatel doplnil dovolání.

K dovolání žalobce se žalovaný dle obsahu spisu nevyjádřil.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatel předně namítá, že odvolací soud posoudil věc nesprávně, když při určení rozsahu bezdůvodného obohacení rozdělil žalované období na dobu provádění stavby a na dobu následujícího užívání pozemku v omezeném rozsahu části původního záboru pozemku žalobce, aniž by zohlednil skutečnost, že staveniště v právním slova smyslu se stále nachází na celé původně zabrané ploše a že žalobce nemůže celou původně stavbou zabranou plochu užívat v důsledku protiprávního stavu nastoleného žalovaným. V návaznosti na výše uvedené formuluje otázky jako dovolacím soudem dosud nevyřešené, a to konkrétně, 1) zda náleží žalobci náhrada za bezdůvodné obohacení za období, dokud mu není fakticky umožněno předmětný pozemek plnohodnotně užívat a dokud žalovaný neuvede tento pozemek do stavu způsobilého užívání bez faktických a právních vad, 2) zda náleží vlastníkovi pozemku vůči vlastníkovi nepovolené, neoprávněné a neodstraněné stavby náhrada za bezdůvodné obohacení v rozsahu dle záboru pro účely provádění stavby do doby odstranění stavby, legalizace stavby či její kolaudace, 3) zda lze v případě neoprávněné a nepovolené stavby přiznat vlastníkovi pozemku zabraného neskončenou stavbou náhradu za bezdůvodné obohacení ze strany vlastníka stavby jako by stavba byla řádně povolena, skončena a zkolaudována.

Dovolatel svými otázkami 1) až 3) brojí proti závěru odvolacího soudu, že po faktickém ukončení výstavby požárního vodovodu již žalovaný část pozemku v celém rozsahu 2.463 m2 neužívá, a tudíž se v tomto rozsahu na úkor žalobce neobohacuje, a že důležité je pro období po ukončení výstavby, jakou část pozemku zabírá jen samotný požární vodovod a ochranné pásmo kolem něj, neboť toliko v tomto rozsahu je pozemek žalobce nadále žalovaným užíván. Námitky dovolatele tedy směřují do závěru odvolacího soudu o rozsahu celkové plochy, z níž je náhrada za užívání vypočítávána.

Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že i za nezastavěné pozemky může náležet právo na vydání bezdůvodného obohacení, pokud jsou tyto vlastníkem nevyužitelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 540/2013). Otázku bezdůvodného obohacení a využitelnosti nezastavěných pozemků je přitom třeba posuzovat vždy individuálně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009).

V projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, kdy po ukončení výstavby požárního vodovodu již žalovaný neužíval část pozemku žalobce v celém rozsahu 2.436 m2, avšak jen v rozsahu, který představuje šíři samotného požárního vodovodu a ochranného pásma kolem něj. Uvedl, že jestliže totiž žalovaný užíval bez právního důvodu část pozemku o rozloze 2.463 m2 pro výstavbu požárního vodovodu, pak jej přestal užívat (kromě té části, v níž je umístěn požární vodovod) v tom okamžiku, kdy stavbu ukončil a z pozemku odstranil své věci (stroje apod.). Odvolací soud též uvedl, že skutečnost, že stavba požárního vodovodu není kolaudována a že se vede řízení o jejím odstranění, rovněž nemá jakýkoli vztah k užívání pozemku žalobce, protože požární vodovod je fakticky ukončen a žádné práce na pozemku neprobíhají. Uzavřel, že důležité je pro období po ukončení výstavby, jakou část pozemku zabírá jen samotný požární vodovod a ochranné pásmo kolem něj, a že toliko v tomto rozsahu je pozemek žalobce nadále žalovaným užíván.

Závěr odvolacího soudu, dle nějž je pro období po ukončení výstavby rozhodné, jakou část pozemku zabírá samotný požární vodovod a ochranné pásmo kolem něj (toliko v tomto rozsahu je pozemek žalobce nadále žalovaným užíván), se přitom nevymyká závěrům vysloveným ve výše citované judikatuře Nejvyššího soudu. Pokud však dovolatel - navzdory závěrům odvolacího soudu o tom, že skutečnost, že stavba požárního vodovodu není kolaudována a vede se řízení o jejím odstranění, nemá jakýkoli vztah k užívání pozemku žalobce - namítá, že nemůže celou původně stavbou zabranou plochu plnohodnotně užívat v důsledku protiprávního stavu nastoleného žalovaným, pak vychází z vlastních skutkových zjištění. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud nadto neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s judikaturou, na níž dovolatel odkazuje, neboť se jedná o skutkově odlišné případy. V rozsudku ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, se Nejvyšší soud zabýval otázkou bezdůvodného obohacení, jež spočívalo v tom, že žalovaný zřídil na pozemku ve vlastnictví žalobkyně lesopark, který je předmětem veřejného užívání, a tím brání žalobkyni v užívání předmětného pozemku. Dovodil přitom, že otázka, po které části lesoparku jeho návštěvníci skutečně chodí a která jeho část slouží jako přírodní kulisa umožňující naplnění rekreační funkce lesoparku, je pro rozsah bezdůvodného obohacení zcela nerozhodná. Rozhodné naopak je, že žalobkyně nemůže v důsledku protiprávního stavu nastoleného právním předchůdcem žalovaného užívat celý předmětný pozemek. V rozsudku ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3507/2013, Nejvyšší soud uvedl, že pasivní věcná legitimace žalovaného 2) se odvíjí od skutečnosti, že žalovaný 2) je vlastníkem skládky (na předmětném pozemku žalobců - pozn. dovolacího soudu) a současně je i povinen na základě rozhodnutí příslušných úřadů realizovat její rekultivaci.

Překládá-li dovolatel otázku, zda „lze v občanskoprávním řízení přiznat ochranné pásmo stavbám, které nejsou vodním dílem, jako by vodním dílem byly, a lze bez příslušných podkladů ze správního řízení určit parametry ochranného pásma“, pak jde o takovou otázku, kterou odvolací soud neřešil, a tudíž zde není prostor, aby se jí zabýval dovolací soud v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). V této souvislosti odvolací soud pouze uvedl, že přes pozemek žalobce je požární vodovod veden v délce 146,21 m a že celkem tak zabírá spolu s ochranným pásmem v pozemku žalobce plochu 468 m2, jak je prokázáno Technickou zprávou SO 322 Požární vodovod DN 200 z července r. 2010 vyhotovenou D L.

Dovolatel dále namítá, že odvolací soud posoudil věc nesprávně, když při posouzení DPH rozhodl tak, že k bezdůvodnému obohacení DPH nenáleží. Ve vztahu k této námitce předkládá dovolacímu soudu jako otázku dovolacím soudem dosud neřešenou (resp. řešenou, ale má být podle dovolatele posouzena jinak), zda podléhá bezdůvodné obohacení DPH, zda lze nepřiznat žalobci částku odpovídající DPH za stavu, kdy sám je plátcem DPH a je dle platného zákona o DPH tuto povinen přiznat a odvést, jinými slovy, zda lze soudně odepřít žalobci povinnému odvést DPH právo na náhradu částky DPH vůči žalovanému, který se na úkor žalobce bezdůvodně obohacuje.

V posuzované věci měl odvolací soud závěry soudu prvního stupně týkající se výše obvyklého nájemného, které by žalobce mohl v rozhodné době získat za pronájem předmětného pozemku či jeho části, za správné. Za nesprávné označil odvolací soud to, že soud prvního stupně nesprávně navýšil výsledné částky bezdůvodného obohacení o DPH.

V rozsudku ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014, se Nejvyšší soud zabýval rolí daně z přidané hodnoty při kvantifikaci bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizí věci, kdy posuzoval, zda bylo správné navýšit zjištěný majetkový prospěch, odpovídající obvyklému nájemnému, o daň z přidané hodnoty (jejíž úhrada byla mezi účastníky tehdejšího sporu sjednána v neplatné nájemní smlouvě). Nejvyšší soud v tam posuzované věci uvedl, že „okolnost, že účastníci neplatné nájemní smlouvy k nájemnému sjednali DPH, stejně jako okolnost, zda se plátce DPH rozhodl, že u nájmu nebytových prostor jiným plátcům pro účely uskutečňování jejich ekonomických činností se uplatňuje tato daň, či dokonce okolnost, zda plátce daně skutečně oznámil správci daně nejpozději do 30 dnů ode dne uzavření nájemní smlouvy uplatňování této daně, není pro posouzení výše bezdůvodného obohacení významná. Požadavek na navýšení peněžité náhrady z bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním nebytových prostor v roce 2007, o daň z přidané hodnoty nemá oporu v právních předpisech“.

Pokud tedy dospěl odvolací soud v projednávané věci k závěru o tom, že výsledné částky bezdůvodného obohacení se v posuzované věci nenavýší o DPH, je jeho závěr v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Obdobně jako ve výše citovaném rozsudku se i v nyní projednávané věci aplikuje zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, pouze v jiném účinném znění, což však nic nemění na správnosti závěru odvolacího soudu. Dovolací soud přitom v posuzované věci za nastalých skutkových okolností neshledal důvod se od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. Ve vztahu k řešené otázce Nejvyšší soud neshledal ani rozpor mezi výše citovaným rozsudkem dovolacího soudu a rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, na něž dovolatel ve svém dovolání odkázal. Jde totiž o skutkově odlišné případy. Ostatně sám Nejvyšší správní soud uvedl, že právní vztahy založené na bezdůvodném obohacení jedné ze stran jsou širokou a diferenciovanou množinou - každý takový vztah je odlišný a může mít jiné daňové dopady a je vždy nutné posoudit skutkové okolnosti daného případu a poté vyhodnotit, zda okolnosti nastalé mezi stranami zakládají povinnost jedné ze stran přiznat a odvést daň z přidané hodnoty (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 7 Afs 124/2016, na nějž odkazuje sám dovolatel).

Ve zbylé části dovolání, v níž dovolatel namítá nepředvídatelnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a nesprávný procesní postup odvolacího soudu spočívající v porušení zásady koncentrace řízení, jde o námitky směřující do vad řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru