Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1655/2012Usnesení NS ze dne 24.04.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1655.2012.1
Dotčené předpisy

§ 415 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1655/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně D. L., zastoupené Mgr. Ladislavem Myšákem, advokátem se sídlem Bílovec, Ostravská 314/3, PSČ 743 01, proti žalovanému R. K., zastoupenému JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Přívozská 10/703, o zaplacení 263 645,50 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 29/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. listopadu 2011, č.j. 4 Cmo 254/2011-302, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463 Kč k rukám Mgr. Ladislava Myšáka, advokáta se sídlem Bílovec, Ostravská 314/3, PSČ 743 01, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 11. srpna 2010, č.j. 7 Cm 29/2008-200, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 932 663,50 Kč s úroky z prodlení specifikovanými v tomto výroku, výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem IV. zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení (z částek, ve výši a za dobu) v tomto výroku specifikovaných.

Přiznaná částka 932 663,50 Kč v sobě zahrnovala částku ve výši 263 345,50 Kč a částku 669 018 Kč.

Částka 263 345,50 Kč byla soudem prvního stupně žalobkyni přiznána z titulu náhrady škody spočívající v tom, že žalovaný, který prováděl opravu střechy nemovitosti žalobkyně, po sejmutí původní střechy dílo dostatečně nezajistil proti povětrnostním vlivům, což mělo za následek promočení objektu dešťovou vodou v průběhu provádění prací na díle, které žalovaný prováděl neodborně, včetně neodborného bourání komínu, což mělo za následek jeho zřícení. Soud aplikoval § 415 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) s tím, že žalovaný porušil ve smyslu tohoto ustanovení zákona obecnou prevenční povinnost, neboť si nepočínal při stavební činnosti tak, aby ke škodě na majetku žalobkyně nedošlo.

Částka ve výši 669 018 Kč byla žalobkyni přiznána z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaný na úkor žalobkyně získal. Soud prvního stupně k závěru o oprávněnosti nároku na vrácení bezdůvodného obohacení dospěl na základě právního posouzení smlouvy o dílo, uzavřené mezi účastníky dne 19.4.2006, ve znění jejího dodatku ze dne 27.6.2006. Tuto smlouvu považoval soud prvního stupně za absolutně neplatnou podle § 37 obč. zák. pro její neurčitost, nebyl-li v ní určitým způsobem sjednán předmět díla a ani cena díla. Soud prvního stupně proto aplikoval § 457 a § 458 odst. 1 obč. zák. upravující vydání bezdůvodného obohacení. S ohledem na rozhodovací praxi soud prvního stupně vyšel ze závěru, že bezdůvodné obohacení představuje rozdíl mezi hodnotou nemovitosti před provedením díla a po něm a posoudil nárok na bezdůvodné obohacení tak, že jej tvoří celá přijatá záloha ve výši 669 018 Kč, kterou žalobkyně zaplatila žalovanému. Pro nezaplacení přiznaných částek včas, přiznal soud prvního stupně žalobkyni i úroky z prodlení podle § 369 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve výši, z částek a za dobu specifikovanou ve výrok I. a ve zbylé části požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl ve výroku IV. rozsudku.

Vrchní soud v Olomouci, jako odvolací soud, rozsudkem ze dne 10. listopadu 2011, č.j. 4 Cmo 254/2011-302, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., pokud jím byl žalovaný zavázán k zaplacení částky 263 345,50 Kč včetně úroků z prodlení z částky 263 345,50 Kč ve výši a za dobu v tomto výroku I. specifikovaných a výrokem II. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a III. a ve zbylé části výroku I., to je co do částky 669 018 Kč včetně úroků z prodlení v tomto výroku II. specifikovaných.

Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně v té části, v níž soud prvního stupně rozhodl o náhradě škody ve výši 263 345,50 Kč s příslušenstvím. Vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, a to že žalovaný v době od 7.9.2007 prováděl pro žalobkyni dílo spočívající v demontáži původní střechy a vybudování střechy nové, práce však nedokončil a ze stavby odešel dne 2.11.2007. Do té doby prováděl práce popsané ve znaleckém posudku vypracovaném znalcem Ing. M. G.. Dílo žalovaný řádně nezajistil proti povětrnostním vlivům a v tomto důsledku došlo k zatečení dešťové vody do objektu. Práce prováděl žalovaný neodborně, včetně neodborného bourání komínu, což mělo za následek jeho zřícení, a žalobkyni tím na nemovitosti vznikla škoda ve výši 263 345,50 Kč. Podle odvolacího soudu aplikoval soud prvního stupně správně ustanovení § 415 obč. zák., dospěl-li k závěru, že žalovaný porušil ve smyslu tohoto ustanovení zákona obecnou prevenční povinnost, nepočínal-li si při stavební činnosti tak, aby ke škodě na majetku žalobkyně nedošlo. Odvolací soud neshledal, že by byla prokázána obrana žalovaného, že příčinou škody bylo započetí provádění díla v nevhodnou dobu v důsledku jednání žalobkyně, resp. jejího manžela.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně na náhradu škody ve výši 263 345,50 Kč správně, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně v této části potvrdil.

Odvolací soud se rovněž ztotožnil se soudem prvního stupně, že smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky je podle § 37 obč. zák. neplatná pro neurčitost ujednání o ceně díla a že je namístě, aby se účastníci vypořádali podle zásad bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se ale již neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ve způsobu ocenění bezdůvodného obohacení. Podle názoru odvolacího soudu tvoří bezdůvodné obohacení žalobkyně částka ve výši hodnoty prací provedených žalovaným a hodnoty materiálu jím zajištěného a bylo namístě zkoumat, v jakém rozsahu žalovaný dílo provedl a jaký materiál potřebný k dokončení díla při svém odchodu z provádění díla žalobkyni zanechal. Protože v tomto směru je třeba podle odvolacího soudu skutková zjištění doplnit, odvolací soud v části, týkající se výše bezdůvodného obohacení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a v této části, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody ve výši 263 645,50 Kč s příslušenstvím, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání odůvodnil dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Soudy obou stupňů podle dovolatele pochybily, jestliže nezkoumaly příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody a nepřihlédly ke skutečnosti, že žalobkyně se svým manželem přispěla značnou měrou ke vzniku škody tím, že neposkytla žalovanému pro výkon prací potřebnou součinnost a tím se provádění prací odsunulo až na podzim. Namítá rovněž, že soudy nepřihlédly k tomu, že z důvodů povětrnostních podmínek nebyl žalovaný schopen ani při vynaložení maximální péče škodě zabránit. Nesouhlasí rovněž se závěrem, že ke zřícení komína došlo jeho neodbornou prací. Příčiny vzniku této škody spatřuje v jednání žalobkyně, která mu dala pokyn, aby k rozebrání komínu nedošlo zároveň se zahájením opravy střechy.

Protože je dovolatel přesvědčen, že ke vzniku odpovědnosti za škodu nebyl v daném případě naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti žalovaným, navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I. ohledně rozhodnutí o částce 263 645,50 Kč s příslušenstvím a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání postrádá otázku zásadního právního významu, není přípustné a ani důvodné, resp. dovolání žalovaného považuje za zjevně bezdůvodné.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném rozsahu rozsudkem potvrzujícím a rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.

Dovolatel v dovolání nepokládá k řešení žádnou otázku zásadního právního významu a své dovolání zakládá na vlastních skutkových zjištěních a závěrech, k nimž však soudy nedospěly. Poukazuje na to, že odvolací soud nevzal v úvahu, že nebyl schopen škodě zabránit s ohledem na povětrnostní vlivy, s ohledem na pokyny žalobkyně a jejího manžela a z důvodu, že žalobkyně mu neposkytla patřičnou součinnost. K takovým skutkovým zjištěním ale soudy nedospěly. Oba soudy vyšly naopak ze skutkového zjištění, že žalovaný prováděné dílo řádně nezajistil proti povětrnostním vlivům a že v tomto důsledku došlo k zatečení dešťové vody do objektu. Dále vyšly ze zjištění, že žalovaný prováděl práce neodborně, včetně neodborného bourání komínu, což mělo za následek jeho zřícení. Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že by soudy obou stupňů nezkoumaly příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody. Ze skutkových zjištění ani nevyplývá, že by žalobkyně značnou měrou přispěla ke vzniku škody. Naopak ze skutkového zjištění odvolacího soudu vyplývá, že nebyla prokázána obrana žalovaného, že příčinou škody bylo započetí provádění díla v nevhodnou dobu v důsledku jednání žalobkyně a jejího manžela.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni v souladu s § 415 obč. zák., jestliže ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, vyplynulo, že žalovaný porušil svoji povinnost zabránit škodám, jestliže řádně nezabezpečil prováděné dílo proti možným povětrnostním vlivům a v důsledku toho došlo ke škodě na nemovitosti žalobkyně. Ze skutkových zjištění vyplývají všechny předpoklady pro plnou odpovědnost žalovaného za škodu, vzniklou žalobkyni, jestliže bylo prokázáno, že ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s porušením prevenční povinnosti žalovaného, vykonával-li práce neodborně a nezajistil prováděné dílo vůči možným povětrnostním vlivům.

Rozsudek odvolacího soudu nemá tedy po právní stránce zásadní význam a dovolání žalovaného není tudíž podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 463 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 24. dubna 2013

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru