Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1647/2017Usnesení NS ze dne 07.06.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1647.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1647/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Ing. P. M., podnikatele se sídlem Brno – Žabovřesky, Záhřebská 2480/43, PSČ 616 00, identifikační číslo osoby 68112939, zastoupeného Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem se sídlem Brno, Pekařská 12, proti žalované Bayerische Investment Fonds a.s. - investiční společnost - v likvidaci, se sídlem Brno, Čápkova 34, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27712338, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem Praha 4, 5. května 1050/66, o zaplacení 686 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 58/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2016, č. j. 4 Cmo 205/2016-498, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 11. 2016, č. j. 4 Cmo 205/2016-498, potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14 9. 2016, č. j. 34 Cm 58/2013-491, jímž nebylo žalobci přiznáno osvobození od soudního poplatku z dovolání podaného dne 22. 8. 2016 proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2016, č. j. 4 Cmo 69/2016-475.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) ze dne 15. 11. 2016, č. j. 4 Cmo 205/2016-498, podal žalobce, zastoupený advokátem JUDr. Janem Handlířem, dovolání (č. l. 504 spisu) dne 31. 1. 2017, které následně vzal žalobce podáním doručeným soudu dne 7. 2. 2017 (č. l. 535, 536 spisu) zpět s odůvodněním, že podáním tohoto dovolání došlo k nedorozumění v pověření k podání dovolání, jelikož se žalobce dohodl na dalším zastoupení a podání dovolání s jiným advokátem.

Předmětem dovolacího řízení zůstalo dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2016, č. j. 4 Cmo 205/2016-498, podané dne 1. 2. 2017 žalobcem, zastoupeným advokátem Mgr. Milošem Ráboněm (č. l. 507). Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že toto dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněným subjektem, který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2016, č. j. 4 Cmo 205/2016-498, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť žalobce v dovolání nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání, pouze bez dalšího uvedl, že dovolání splňuje požadavky ustanovení § 237, § 238 a § 238a o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení žádosti žalobce o osvobození od soudního poplatku, když odvolací soud rozhodl v přímém rozporu s žalobcem předloženými listinnými důkazy a právní posouzení založil na vlastních nepravdivých tvrzeních a úvahách.

Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Zároveň v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.

V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobce označil otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uvedl, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při řešení určité konkrétní právní otázky odchýlil, nebo by označil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být vyřešena jinak. Dovolatel však žádnou takovou otázku neoznačil a pouze nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem.

Nutno však konstatovat, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, stejně jako námitky spojené s kritikou hodnocení důkazů učiněné odvolacím soudem. Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobce jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. června 2017

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru