Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1566/2011Rozsudek NS ze dne 29.05.2013

HeslaBezdůvodné obohacení
Dovolací důvody
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1566.2011.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 3 o. s. ř.

§ 451 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1566/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Jet Trans Speditions-gesellschaft m.b.H., se sídlem 6026 Innsbruck, Egger Lienz Str. 1d, IČ 1140795, Rakousko, zastoupené JUDr. Pavlem Dobiášem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, PSČ 150 00, proti žalovanému Mgr. E. F., zastoupenému JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, PSČ 110 00, o zaplacení částky 12 472,47 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 107/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 12 Cmo 36/2010-401, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 12 Cmo 36/2010-401, se ve výrocích pod body I a II zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 1. října 2009, č. j. 31 Cm 107/2001-347, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 12 472,47 EUR s 10% úrokem z prodlení od 29. května 2000 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). První rozsudek soudu prvního stupně ve věci ze dne 6. března 2007, č. j. 31 Cm 107/2001-230, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. července 2008, č. j. 12 Cmo 404/2007-244, s tím, že ve věci chybělo vylíčení rozhodných skutečností, jakož i označení relevantních důkazů, že soud prvního stupně vydal překvapivé rozhodnutí, protože neseznámil účastníky s možností jiného právního posouzení věci, tj. z titulu bezdůvodného obohacení, a protože věc byla posuzována podle českého právního řádu, zatímco měla být podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, posouzena podle rakouských právních předpisů.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že společnost MID-AMERICA OVERSEAS, INC. (dále též jako „MAO“), vyúčtovala žalobkyni cenu za uskutečnění leteckých přeprav podle 14 leteckých přepravních listů a žalobkyně tuto částku zaplatila. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně vyúčtovala žalovanému označenému názvem provozovny MANTA PROJECTION SYSTEMS ve Zlíně za leteckou přepravu z letiště Chicago O´HARE do Vídně od odesílatele DA-LITE SCREEN COMPANY, INC., Indiana, USA, pro příjemce MANTA PROJECTION SYSTEMS 14 fakturami částky v celkovém součtu 12 472,47 EUR.

Na základě obsahu leteckých přepravních listů vystavených společností MAO vzal soud za prokázané, že letecké přepravy, jejichž cenu žalobkyně vyúčtovala žalovanému výše zmíněnými 14 fakturami, se uskutečnily.

Soud prvního stupně nevzal za prokázané, že by v daném případě předmětné přepravy pro žalovaného zajišťovala žalobkyně na základě smluvního vztahu. Žalobkyně přes soudem učiněnou výzvu podle § 118a o. s. ř. nedoplnila tvrzení a důkazy k jejich prokázání, aby mohl soud vzít za prokázané uzavření zasílatelských smluv mezi účastníky ve smyslu příslušných ustanovení práva Rakouské republiky, které byly provedeny k důkazu.

Nároky žalobkyně proto soud prvního stupně posoudil jako nároky z bezdůvodného obohacení podle § 15 zákona č. 97/1963 Sb. podle práva země, kde došlo ke skutečnosti zakládající nárok na vydání bezdůvodného obohacení, tj. práva českého. Bezdůvodné obohacení vzniklo žalovanému na území České republiky, neboť zde je místo podnikání žalovaného a zde se tedy projevil majetkový prospěch na straně žalovaného a na úkor žalobkyně. Bezdůvodné obohacení spočívá v tom, že zboží žalované bylo jiným přepraveno z USA do Vídně na náklady jiného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši ceny přeprav, jak je žalobkyni vyúčtovala letecká přepravní společnost podle jednotlivých přepravních listů a jak tyto ceny žalobkyně zaplatila.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 14 Cmo 36/2010-401, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II) a o povinnosti žalovaného doplatit soudní poplatek za odvolání (výrok pod bodem III).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobkyni se nepodařilo prokázat své tvrzení o uzavření zasílatelské smlouvy mezi účastníky, z něhož by vyplývala oprávněnost uplatněného práva na zaplacení zasílatelské úplaty za zajištění přepravy.

Odvolací soud zopakoval některé provedené důkazy. Z dopisu ze dne 25. srpna 2009 zjistil, že v něm společnost MAO potvrzuje, že uvedené faktury byly žalobkyní společnosti zaplaceny v roce 1999. Z dopisu ze dne 29. května 2000 odvolací soud zjistil, že žalovaný sděluje společnosti Dun & Bradstree, Praha 3, ohledně pohledávek společnosti Jet Trans Speditions, že nezpochybňuje to, že pro něho jmenovaná společnost zajišťovala přepravu, avšak faktury neodpovídají výši zajištění přepravy. Z dopisu ze dne 26. července 2000 odvolací soud zjistil, že žalovaný téže společnosti sděluje, že se nezříká závazků vůči firmě žalobkyně, nicméně namítá navýšení faktur. Z dopisu ze dne 9. listopadu 2000 odvolací soud zjistil, že žalovaný téže společnosti sděluje, že na jeho straně nejde o neochotu dohodnout se o uhrazení přepravy zajištěné žalobkyní, je však ho třeba přesvědčit, že ze strany pracovníků žalobkyně nedošlo k podvodu. Z těchto dopisů dle odvolacího soudu vyplývá, že žalovaný si byl vědom některých závazků k zaplacení přeprav žalobkyni, nevyplývá z nich však, že žalovaný uznává povinnost k zaplacení právě těchto konkrétních přeprav, jež jsou předmětem sporu.

Na 14 leteckých nákladních listech není uvedeno potvrzení převzetí zboží příjemcem, tj. žalovaným. Z faktur společnosti MAO adresovaných žalobkyni odvolací soud zjistil, že jimi uvedená společnost účtuje žalobkyni přepravy podle shora uvedených leteckých nákladních listů. Z těchto dokladů odvolací soud nezjistil žádnou skutečnost osvědčující převzetí přepravovaného zboží od žalobkyně.

Z dopisu ze dne 7. ledna 2005 společnosti DA-LITE SCREEN COMPANY, INC., žalobkyni vyplývá obecné a povšechné sdělení, že veškeré faktury za dodané zboží byly žalovaným jmenované společnosti uhrazeny, nevyplývá z něj jakákoli souvislost věcná a časová s předmětnými konkrétními přepravami, jejichž zaplacení se žalobkyně domáhá.

Odvolací soud dospěl k závěru, že učiněná skutková zjištění neprokazují, že předmětné konkrétní přepravy, jejichž úhrady se žalobkyně domáhá, byly pro žalovaného žalobkyní zajištěny a že žalovaný přijal plnění na základě těchto přeprav. Není jimi prokázáno, že právě mezi žalobkyní a žalovaným existoval obchodní vztah, ze kterého měla vzniknout povinnost žalovaného žalobkyni za přepravy zaplatit. Z vyjádření žalobkyně ze dne 19. listopadu 2010 vyplývá, že mezi žalobkyní a žalovaným nebyl ohledně přeprav žádný obchodní vztah. Ten mohl existovat jen mezi společností MAO a žalobkyní, jež mohla být uvedenou společností jen zmocněna k vymáhání předmětných plateb přepravného, ovšem žalobkyně netvrdila, ani neprokazovala případné zmocnění k takovým úkonům.

Dále odvolací soud nevzal za prokázané, že by žalovaný od žalobkyně přijal plnění bez právního důvodu. Žalobkyni se nepodařilo prokázat, že žalovaný přijal plnění spočívající v uskutečnění těchto přeprav žalobkyní pro žalovaného. V posuzovaných čtrnácti případech nebyly předloženy žádné listiny – přepravní doklady, z nichž by vyplývalo, že žalobkyní byly přepravy provedeny, že přepravované zboží bylo žalovanému předáno a že provedení přeprav a převzetí přepravovaného zboží žalovaný potvrdil.

K návrhu žalobkyně na odročení jednání z důvodu, že účastníku na straně žalobkyně bránily špatné povětrnostní podmínky na cestě z Vídně do Prahy, odvolací soud nepřihlédl, jelikož uvedené důvody nejsou důležitými důvody ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. pro odročení jednání.

Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body I a II napadla žalobkyně dovoláním. Dovolatelka namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], že dovoláním napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Odvolací soud se po opakování některých (nikoli tedy všech rozhodných) důkazů soustředil na otázku potvrzení převzetí zboží příjemcem. Ve svých závěrech odvolací soud nepřihlédl ani k tomu, že žalovaný převzetí zásilek ani před vznikem sporu, ani v průběhu soudního řízení nezpochybňoval, a to až do stadia projednávání sporu, kdy zásadně změnil svá předchozí tvrzení.

Pokud jde o důkazy, jimiž je potvrzeno, že žalovaný jako kupující zaplatil prodávajícímu (DA-LITE SCREEN COMPANY, INC., Warsaw, Indiana, USA) jen kupní cenu bez přepravy z USA do Vídně, a to za všechny zásilky, úhrada jejichž přepravy z USA do Vídně je předmětem tohoto sporu, je jimi prokazováno právě to, že žalovaný předmětné zásilky převzal, neboť by jinak jejich vady, natož pak nedodání, poškození apod. zcela jistě u prodávajícího reklamoval. To se však nestalo.

Závěr odvolacího soudu, že nebyla zjištěna žádná skutečnost osvědčující převzetí přepravovaného zboží žalovaným od žalobkyně, není správný, jelikož z listinných důkazů založených ve spise vyplývá, že přepravu předmětných zásilek od žalobkyně z Vídně pro žalovaného prováděli čeští dopravci, které si sám zajišťoval.

Z dopisu ze dne 25. srpna 2009 lze dospět ke zcela jinému závěru, než učinil odvolací soud, a sice že význam tohoto listinného důkazu spočívá právě v prokázání toho, že žalobkyně za přepravy předmětných zásilek z USA do Vídně zaplatila, nesla tedy náklady, které měl na přepravu předmětných zásilek vynaložit žalovaný. Žalovanému bylo tedy žalobkyní poskytnuto zcela určité plnění a ten se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil.

Odvolací soud neumožnil účast jednatele zahraniční žalobkyně na jednání dne 24. listopadu 2010, na kterém pak rozhodl, ačkoli byla žalobkyně na jednání dne 27. října 2010 vyzvána k doplnění tvrzení a důkazů o tom, že žalovaný předmětné zásilky převzal. Odvolací soud se nezabýval listinnými důkazy, které k jednání odvolacího soudu dne 24. listopadu 2010 žalobkyně předložila. Odvolací soud tyto důkazy označil jako „ostatní listiny v anglickém jazyce“, aniž by zjistil, že se jedná o důkazy již v soudním spise založené, jimiž byla prokazována zejména doprava předmětných zásilek z Vídně do Zlína (opatřených i razítky prokazujícími celní kontrolu na rakousko-českých hranicích), kterou si zajišťoval právě samotný žalovaný. Odvolací soud tak porušil právo na nestranný a spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).

Rozsudek odvolacího soudu vychází i z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, když v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu odvolací soud všechny okolnosti potřebné ke zjištění skutkového stavu ani z obsahu soudního spisu nezjistil, resp. zjistit opomenul, a navržené důkazy neprovedl.

Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání odkázal na svoje obsáhlá vyjádření, která učinil v předchozích podáních.

Námitka dovolatelky, že odvolací soud znemožnil jednateli žalobkyně účastnit se odvolacího jednání, je lichá. Právní zástupce žalobkyně byl o druhém odvolacím jednání včas vyrozuměn.

Žalovaný dále sumarizuje, že nebyl účastníkem žádného z žalobkyní tvrzených relevantních vztahů, když si přepravu neobjednal, nikdy s ní nijak nesouhlasil, přepravu uskutečnit nechtěl a zboží, jež mělo být údajně přepravováno, nikdy nepřevzal. Žalovaný nebyl účastníkem jakéhokoli tvrzeného vztahu s žalobkyní ani jako případný třetí subjekt. Žalobkyně neprokazovala ani neprokázala, kdo byl vlastníkem údajně přepravovaného zboží, tj. pro koho by byla přeprava uskutečněna. Stejně tak nebyl prokazován právní režim koupě údajně přepravovaného zboží. Za takové situace nelze z ničeho dovodit, kdo si přepravu objednal a na čí náklad měla být provedena.

Žalobkyně v řízení prokázala, že společností MAO byly vystaveny na vrub žalobkyně několikeré faktury a že je žalobkyně zaplatila. Jakýkoli oboustranný vztah žalobkyně a žalovaného k daným přepravám ovšem chybí.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud svým rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení.

Dospěl přitom k závěru, že dovolání je důvodné.

Dovolatelka uvádí, že uplatňuje tři dovolací důvody, z obsahu dovolání se však podává, že uplatňuje pouze dva dovolací důvody, a sice že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování, neboť výsledky dokazování - logicky vzato - takové skutkové zjištění neumožňují. Skutkovým zjištěním se rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud za prokázaný skutkový stav věci. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů, při němž soud přisuzuje jednotlivým důkazům hodnotu z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti; není-li způsob tohoto hodnocení správný, nemůže být správný ani jeho výsledek. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá § 132 o. s. ř., protože

- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,

- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,

- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,

- nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.

Všechna uvedená pochybení mají za následek, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neboť při správném postupu by musel být výsledek hodnocení důkazů jiný. To platí i tehdy, jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Tento dovolací důvod předpokládá, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části.

Odvolací soud založil rozhodnutí ve věci na tom, že v řízení nebyl prokázán obchodní vztah mezi žalobkyní a žalovaným, nebylo prokázáno převzetí přepravovaného zboží žalovaným a nebylo prokázáno, že by žalovaný od žalobkyně přijal bez právního důvodu plnění spočívající v zajištění přeprav.

Odvolací soud přitom učinil skutkové zjištění, že podle 14 leteckých nákladních listů byla provedena letecká přeprava zboží od odesílatele DA-LITE SCREEN COMPANY, INC., příjemci MANTA Projection systems, Eduard Fianta, Zlín, Česká republika. K těmto důkazům však odvolací soud nepřihlédl s odůvodněním, že na nich není uvedeno převzetí zboží příjemcem – žalovaným.

Z dopisu ze dne 7. ledna 2005 (č. l. 115 až 121) společnosti DA-LITE SCREEN COMPANY, INC., žalobkyni odvolací soud zjistil, že tato společnost žalobkyni potvrzuje, že žalovaný jí uhradil veškeré faktury, které mu společnost vystavila. K dopisu je připojena příloha s údaji o účtech, částkách a datech. Rovněž k tomuto důkazu odvolací soud nepřihlédl s tím, že z dopisu vyplývá obecné a povšechné sdělení, že veškeré faktury za dodané zboží byly žalovaným jmenované společnosti uhrazeny, nevyplývá z něj, ani z jeho příloh, jakákoliv souvislost věcná a časová s předmětnými konkrétními přepravami. Odvolací soud však pominul, že minimálně časová souvislost s těmito přepravami vyplývá. Letecké přepravy, za něž bylo vystaveno 14 faktur, jež byly žalobkyní uhrazeny, byly dle skutkového zjištění soudu prvního stupně provedeny v období od 17. dubna 1999 do 10. srpna 1999. Podle seznamu tvořícího přílohu dopisu společnosti DA-LITE SCREEN COMPANY, INC., ze dne 7. ledna 2005 byly faktury za dodávky zboží žalovanému vystaveny v době od 14. dubna 1999 do 26. července 1999.

Odvolací soud rovněž nepřihlédl k dopisu ze dne 29. května 2000, ač zjistil, že žalovaný v něm sděluje společnosti Dun & Bradstreet ohledně pohledávek žalobkyně, že nezpochybňuje, že pro něho žalobkyně zajišťovala přepravu, avšak faktury neodpovídají výši zajištěné přepravy. Totéž se týká dopisu ze dne 26. července 2000, v němž žalovaný této společnosti sděluje, že se nezříká závazků vůči žalobkyni, nicméně namítá navýšení faktur, a dopisu ze dne 9. listopadu 2000, v němž žalovaný této společnosti sděluje, že na jeho straně nejde o neochotu dohodnout se o uhrazení přepravy, zajištěné žalobkyní, je však třeba ho přesvědčit, že ze strany pracovníků žalobkyně nedošlo k podvodu. Odvolací soud k těmto důkazům uvedl, že z nich vyplývá, že žalovaný si je vědom některých závazků k zaplacení přeprav žalobkyni, nevyplývá z nich však, že žalovaný uznává povinnost zaplatit přepravy, jež jsou předmětem sporu. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s výpovědí jednatele žalobkyně na č. l. 96 – 97 a s důkazem provedeným mezinárodním nákladním listem č. CZ T 0992558 (č. l. 114), jímž byl včetně přiloženého celního dokladu proveden důkaz soudem prvního stupně na č. l. 124, resp. tento důkaz neopakoval. Žalobkyně navrhla provedení tohoto důkazu podáním ze dne 13. srpna 2005 (srov. č. l. 104) k prokázání svého tvrzení, že přepravu předmětných zásilek si zajišťoval žalovaný prostřednictvím jím pověřených dopravců (tento mezinárodní nákladní list se měl vztahovat k položkám č. 11 a 12 žaloby).

Ze shora uvedeného se tudíž podává, že odvolací soud pominul některé podstatné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly v řízení najevo. Je tedy naplněn dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Dovolatelka dále namítá, že soud zatížil řízení vadou, jelikož se nezabýval listinnými důkazy, které k jednání odvolacího soudu dne 24. listopadu 2010 žalobkyně předložila. Těmito listinnými důkazy mělo být prokazováno, že žalovaný si sám zajišťoval dopravu předmětných zásilek z Vídně do Zlína. Provedení těchto důkazů by směřovalo k prokázání, že přeprava předmětného zboží do Vídně byla uskutečněna, když žalovaný dále zboží přepravoval z Vídně do Zlína na vlastní náklady.

Ze spisu se podává, že při jednání odvolacího soudu dne 27. října 2010 byla žalobkyně podle § 118a o. s. ř. poučena, že je třeba, aby doplnila tvrzení a označila důkazy o tom, že plnění bez právního důvodu, spočívající v tvrzeném zajištění přeprav pro žalovaného, bylo žalovaným také skutečně přijato. Žalobkyně na toto poučení reagovala podáním ze dne 19.listopadu 2010 (č. l. 394), jehož příloha (č. l. 395) obsahuje mj. v bodě 1 tvrzení, že žalovaný objednal u společnosti DA-LITE SCREEN COMPANY, INC., zboží s údajem ex works, tedy že dopravu hradí příjemce a současně označila důkazy k prokázání tohoto tvrzení. Bod 3 a 4 pak obsahuje tvrzení žalobkyně a označení důkazů, že dopravu předmětného zboží z Vídně do Zlína si zajišťoval sám žalovaný. Odvolací soud k tomuto podání uvedl, že přílohou podání žalobkyně ze dne 19. listopadu 2010 bylo sdělení o průběhu obchodních vztahů mezi žalobkyní a žalovaným a ostatními účastníky předmětné přepravy. Dále uvedl, že žalobkyně předložila 14 dokladů v anglickém jazyce a dopis společnosti MAO ze dne 8. listopadu 2010, v němž byly uvedeny stejné skutečnosti jako v důkazech provedených odvolacím soudem, v dopise ze dne 25. srpna 2009, tedy že do roku 1999 jí nebyly známy žádné nesrovnalosti v úhradách jejích nákladů (přepravného), u všech 14 zásilek jim nebylo hlášeno poškození nebo ztráta, všechny zásilky byly převzaty zákazníkem Manta a bylo za ně také zaplaceno. Uvedené vyjádření společnosti MAO, nesené pouze v rovině povšechných a obecných údajů a ostatní listiny v anglickém jazyce nejsou způsobilé prokázat rozhodnou skutečnost z hlediska posouzení nároku na bezdůvodné obohacení, tj. že žalovaný přijal plnění spočívající v uskutečnění těchto přeprav žalobkyní pro žalovaného.

Odvolací soud však pominul tvrzení žalobkyně a jí označené důkazy, že žalovaný objednal u společnosti DA-LITE SCREEN COMPANY, INC., zboží s údajem ex works, tedy že dopravu hradí příjemce, a dále pominul tvrzení žalobkyně a jí označené důkazy v bodech 3 a 4 přílohy tohoto podání, jimiž argumentovala, že žalovaný si zajišťoval sám přepravu tohoto zboží z letiště Vídeň do Zlína. S těmito tvrzeními se odvolací soud řádně nevypořádal a nezdůvodnil, proč neprovedl navržené důkazy.

Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud ho proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v napadeném rozsahu zrušil a podle § 243b odst. 3 o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Za této situace se dovolací soud již nemusel zabývat námitkou dovolatelky o vadě řízení spočívající v tom, že odvolací soud jednal dne 24. listopadu 2010 bez účasti jednatele žalobkyně.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. května 2013

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru