Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1555/2020Usnesení NS ze dne 11.06.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1555.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1555/2020-88

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M.,ve věci žalobkyně Severní energetická a.s. se sídlem Václava Řezáče 315, 434 01 Most, IČO 28677986, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Přístavní 321/14, 170 00 Praha 7, proti žalované NYS, s.r.o., se sídlem Klinčeková 24, 949 01 Nitra, Slovenská republika, IČO 36528668, zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem Národní 58/32, 110 00 Praha 1, o zrušení části rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 38/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 4 Cmo 263/2018-62, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 4 Cmo 263/2018-62, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 8. 2018, č. j. 2 Cm 38/2017-32, kterým byla zamítnuta žaloba na zrušení vymezené části Rozhodčího nálezu, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 26. 7. 2017 pod sp. zn. Rsp 1274/15, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který neshledal důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ zákon o rozhodčím řízení“), z důvodu neposkytnutí možnosti žalobkyni věc před rozhodci projednat, který žalobkyně shledávala v tom, že se soud nevypořádal s její relevantní argumentací, pomocí níž již v rozhodčím řízení (v postavení žalované) namítala, že nárok žalované (v rozhodčím řízení žalobkyně) na odměnu z mandátní smlouvy uzavřené dne 13. 12. 2010 nevznikl. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, spočívající v odepření možnosti věc projednat před rozhodci ve smyslu cit. ustanovení zákona o rozhodčím řízení, je třeba typicky spatřovat v tom, že straně nebylo doručováno, nebyla ji umožněna účast u ústního jednání, nebyla ji dána možnost se k věci vyjádřit, seznámit se s důkazy předloženými druhou stranou anebo navrhnout vlastní důkazy, nespočívá však v tom, že rozhodci při interpretaci výsledku dokazování se řídili jinými úvahami a hodnotili důkazy jinak, než si představovala některá ze stran. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyní uplatněné důvody pro zrušení rozhodčího nálezu jsou nepřípustné, neboť se vztahují k vlastnímu rozhodovacímu aktu rozhodčího soudu, namítala-li žalobkyně, že se soud prvního stupně nevypořádal s její argumentací týkající se správnosti rozhodčího nálezu v tom směru, že nárok na odměnu žalované (v rozhodčím řízení žalobkyně) podle ní nevznikl s ohledem na skutečnost, že dodávky uhlí nebyly odebrány s určením do cílových států a že část odměny byla vyúčtována nad rámec právního úkonu označeného jako dodatek smlouvy uzavřený pro r. 2011.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní vytýkané vady v postupu rozhodčího soudu nemají charakter procesních vad, jak správně dovodil soud prvního stupně, který se námitkami žalobkyně zevrubně zabýval a řádně odůvodnil, proč námitky žalobkyně neakceptoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně své námitky z řízení u soudu prvního stupně v odvolacím řízení pouze zopakovala, odvolací soud v tomto směru na odůvodnění soudu prvního stupně v rozsudku odkázal, neboť další odůvodňování by bylo pouhým opakováním argumentace soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud plně ztotožnil. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně při právním posouzení návrhu na zrušení rozhodčího nálezu z důvodu podle ustanovení § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení postupoval v souladu se standardní judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5360/2016 (odkazujícího i na rozsudky ze dne 30. 10. 2009,

sp. zn. 33 Cdo 2675/2007 a ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4968/2010, a usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2247/2012) a též v usnesení ze dne 5. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 604/2016, tak, že námitka nedostatku odůvodnění rozhodčího nálezu (v tom smyslu, že v odůvodnění rozhodčího nálezu absentuje vypořádání zásadních námitek jedné ze stran) nemůže být způsobilou námitkou odůvodňující zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, by měla být dovolacím soudem přehodnocena a má být podle názoru dovolatelky posouzena jinak. Dovolatelka je na rozdíl od odvolacího a dovolacího soudu přesvědčena, že povinnost vypořádat se adekvátním způsobem s relevantními argumenty uplatněnými stranami v průběhu rozhodčího řízení spolupůsobí s povinností umožnit stranám řádné projednání věci, resp. tvoří její integrální součást. Uvedený výklad učiněný judikaturou Nejvyššího soudu je podle dovolatelky nepřiměřeně restriktivní a nereflektující ústavněprávní aspekty ochrany základních práv a svobod, ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, a ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05). Poukazuje na to, že i Nejvyšší soud vnímá povinnost soudů odůvodnit svá meritorní rozhodnutí jako jeden z atributů řádného a spravedlivého procesu, přičemž rozhodnutí postrádající potřebné náležitosti ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. považuje za nepřezkoumatelné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006 nebo ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009). Připomíná i Nejvyšším soudem zdůrazňovaný princip rovnosti zbraní, kdy strany musí mít v rozhodčím řízení nejen dostatečný prostor k uplatnění námitek, ale musejí rovněž disponovat právem na to, aby se rozhodci jimi vznesenými námitkami věcně zabývali (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2016/11 a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3285/2012).

Dovolatelka je přesvědčena, že absence vypořádání argumentace v rozhodčím řízení uplatněných námitek je námitkou ryze procesní a nesměřuje k věcnému přezkumu rozhodčího nálezu, jak mylně uzavřel odvolací soud, jakožto i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5360/2016. Při uplatnění námitky na zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení by měla být soudem posuzována výlučně otázka, zda v odůvodnění rozhodčího nálezu byly dostatečným způsobem vypořádány příslušné námitky stran, a pokud nikoli, pak je namístě, aby soud přistoupil ke zrušení rozhodčího nálezu.

Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání rovněž v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 90/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009 a ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016), jestliže v rozporu se závěry těchto rozhodnutí řešících otázku přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení učiněného soudem tak, že je třeba, aby soud v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků, se odvolací soud v daném případě žádným způsobem nevypořádal s uplatněnou a zdůvodněnou námitkou žalobkyně o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně a nenapravil toto žalobkyní vytýkané pochybení soudu prvního stupně. Má tedy za to, že rozsudek odvolacího soudu též trpí vadou v podobě nepřezkoumatelnosti.

Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil, jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud nepovažuje dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky předestřené dovolatelkou, jako otázky, která by měla být dovolacím soudem vyřešená v usnesení ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5360/2016, přehodnocena a posouzena jinak, neboť Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit se od uvedeného rozhodnutí. Nejvyšší soud setrvává na svém právním názoru, že při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových zjištění a následného právního posouzení věci. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu totiž nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007- dostupný na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud nadále podporuje závěr přijatý v usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2247/2012 - dostupný na www.nsoud.cz, v němž konstatoval, že důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem upravený v § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. míří na ochranu dodržování základních procesních práv. Žalobkyní uplatněné důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. oba soudy správně posoudily v souladu s uvedenou judikaturou jako nepřípustné, jestliže požadavek žalobkyně na zrušení rozhodčího nálezu byl založen na námitkách směřující do hodnocení důkazů a její argumentace k prokazování nároku na odměnu žalované (v rozhodčím řízení žalobkyně), který podle ní nevznikl vzhledem k tomu, že dodávky uhlí nebyly odebrány s určením do cílových států a že část odměny byla vyúčtována nad rámec právního úkonu označeného jako dodatek smlouvy uzavřený pro r. 2011.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, řešící procesní otázku týkající se požadavků na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí, je nutno konstatovat, že touto námitkou ve skutečnosti brojí proti procesnímu postupu odvolacího soudu. Je namístě připomenout, že Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 nebo ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz).

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky k právnímu posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4968/2014 nebo ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz).

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 6. 2020

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru