Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1548/2012Usnesení NS ze dne 16.05.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1548.2012.1
Dotčené předpisy

§ 121 odst. 3 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1548/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně LUNA PLAST, a.s., se sídlem Hořín č.p.93, okres Mělník, PSČ 276 01, identifikační číslo osoby 25546945, zastoupené JUDr. Zdeňkem Karfíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 46/3, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení 4 451 272 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 259/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2011, č. j. 53 Co 226/2011-183, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalované žalobou podanou dne 30. 3. 2007 domáhala zaplacení částky 4 119 447,74 Kč, mající představovat výši škody, která ji vznikla pojistnou událostí ze dne 2. 4. 2006 na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 5. 4. 2005 mezi žalobkyní, jako pojistníkem, a žalovanou, jako pojistitelem, na pojištění podnikatelských rizik žalobkyně – pojištění souboru budov, zásob a ostatních movitých věcí. Podáním ze dne 23. 7. 2010 žalobkyně rozšířila svoji žalobu o částku 331 824,26 Kč na částku celkem 4 451 272 Kč a o příslušenství z této částky, spočívající v úroku z prodlení ročně ve výši repo sazby stanovené ČNB v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů ode dne podání žaloby, tj. 30. 3. 2007 do zaplacení.

Mezitímním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 10. 2009, č. j. 27 C 259/2008-65, rozhodl soud o základu nároku uplatňovanému žalobkyní tak, že její nárok je po právu. Vyšel přitom ze skutkového zjištění, že dne 2. 4. 2006 došlo v areálu žalobkyně ke škodě způsobené úderem blesku. Uvedený rozsudek nabyl právní moci, když odvolání žalované bylo odvolacím soudem kvůli jeho neprojednatelnosti odmítnuto.

V dalším řízení se Obvodního soudu pro Prahu 1 zabýval výší škody způsobené žalované. Vyšel ze závěrů znaleckého posudku zpracovaného znalcem Ing. P. K. na žádost žalobkyně, který soud považoval za listinný důkaz s velmi vysokou vypovídající hodnotou. Znalec vypočetl výši škody na 4 451 272 Kč bez DPH a žalovaná se závěry tohoto důkazu souhlasila. Soud vzal na zřetel i podání žalované ze dne 17. 9. 2010, kterým žalovaná namítla promlčení nároku co do částky 331 824,26 Kč, tj. představující částku, o níž žalobkyně rozšířila svou žalobu podáním ze dne 23. 7. 2010, a to včetně příslušenství počítaného z celé uplatněné částky ve výši 4 451 272 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. září 2010, č. j. 27 C 259/2008-106, ve znění opravného usnesení ze dne 11. října 2010, č. j. 27 C 259/200-117, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 4 109 447,74 Kč, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 341 824,26 Kč s úrokem z prodlení ročně z částky 4 451 272 Kč od 30. 3. 2007 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1, jako soud prvního stupně, právní posouzení založil na ustanovení § 2 a 8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném v době uzavření pojistné smlouvy, tj. ve znění účinném do 28. 9. 2005 (dále jen „zákon 37/2004 Sb.“).

Ustanovení § 8 uvedeného zákona stanovilo, že právo na plnění z pojištění se promlčí nejpozději za 3 roky, a jedná-li se o životní pojištění (§ 54), za 10 let; promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vznikl přímý nárok na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy pojištěný žádá na pojistiteli úhradu částky, kterou poskytl poškozenému jako náhradu škody, za kterou poškozenému odpovídá.

Na základě tohoto ustanovení zákona soud prvního stupně dovodil, že s ohledem na pojistnou událost dne 2. 4. 2006 počala promlčecí doba běžet dne 2. 4. 2007, proto nárok uplatněný žalobou dne 30. 3. 2007 promlčen není, ale je promlčen nárok uplatněný podáním ze dne 23. 7. 2010, kterým žalobkyně rozšířila svoji žalobu o částku 331 824,26 Kč na částku celkem 4 451 272 Kč a o příslušenství z této částky, spočívající v úroku z prodlení ročně ve výši repo sazby stanovené ČNB v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů ode dne podání žaloby, tj. 30. 3. 2007 do zaplacení, neboť ohledně rozšířeného nároku uplynula promlčecí lhůta dne 2. 4. 2010. Soud proto uzavřel, že návrh žalobkyně uplatněný v rozšířeném návrhu ze dne 23. 7. 2010 je promlčen a tudíž jej v tomto rozsahu ve výroku II. zamítl.

Výrokem II. zamítl soud prvního stupně žalobu i co do částky 10 000 Kč, která představovala spoluúčast žalobkyně na pojistné události dohodnutou v pojistné smlouvě, a to jednak ve výši 5000 Kč pro případ pojistné události na movitých věcech a jednak 5 000 Kč pro případ pojistné události na budovách.

Z uvedených důvodů soud prvního stupně vyhověl žalobě jen co do částky 4 109 447,74 Kč.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. září 2011, č. j. 53 Co 226/2011-183, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku II. co do úroků z prodlení z částky 4 109 447,74 Kč od 23. 7. 2007 do zaplacení a ve výroku III. o nákladech řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který vyjádřil svým rozhodnutím ve výroku I., když vycházel ze závěrů listinného důkazu představovaného znaleckým posudkem, který nechala vypracovat žalobkyně, a jehož závěry žalovaná před soudem prvního stupně nezpochybnila. Vzal v úvahu i spoluúčast žalované spojené s pojistnou událostí. Neuznal za oprávněné odvolací námitky žalované k údajným formálním nedostatkům posudku, jimiž se snažila zpochybnit závěry soudu prvního stupně.

Odvolací soud neuznal rovněž za důvodné ani odvolání žalobkyně, a to co do požadovaných úroků. Ve shodě s ustálenou judikaturou dovodil, že povinnost platit úroky z prodlení vzniká jednorázově v den, kdy se dlužník ocitl v prodlení se splněním dluhu ve smyslu § 110 odst. 1, 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). V posuzované věci tedy promlčecí doba uplynula dne 2. 4. 2010, jak správně dovodil soud prvního stupně, takže pokud žalobkyně nárok rozšířila až dne 23. 7. 2010 a žalovaná vznesla k tomuto uplatněnému nároku námitku promlčení, nemohl být žalobkyni nárok uplatněný až dne 23. 7. 2010 přisouzen. Úroky z prodlení z nepromlčeného a oprávněně uplatněného nároku ve výši 4 109 447,74 Kč proto přiznal až od 23. 7. 2007.

Proti odvolacím soudem potvrzenému zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí má v této části ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnila i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Žalobkyně žádnou otázku zásadního významu v dovolání výslovně nepoložila, pouze nesouhlasí s tím, že by rozšířila žalobu až dne 23. 7. 2010, byť připouští, že dne 23. 10. 2010 žalovanou částku navýšila a upřesnila požadovaný úrok z prodlení. Poukazuje však na svá vyjádření k věci ze dne 24. 10. 2007 a ze dne 17. 3. 2008 a též na vyjádření žalované, na některá usnesení vydávaná v průběhu řízení a i na protokoly z jednání soudu, kde je uváděna nejen jistina, ale i slova „s přísl.“ Z toho usuzuje, že se domáhala nejen peněžitého plnění, ale i příslušenství, čímž je úrok z prodlení. Pokud původně podaná žaloba obsahovala v petitu požadované peněžité plnění, ale následně se v označení věci používalo vyznačení, že žalobkyně uplatňuje nárok na peněžité plnění spolu s příslušenstvím, bylo podle žalobkyně povinností soudu podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat žalobkyni k odstranění vady žaloby, aby bylo jednoznačně stanoveno, zda příslušenství požaduje nebo ne. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a odvolací soud tuto vadu neodstranil, má dovolatelka za to, že řízení je zatíženo vadou, která nejenže mohla mít, ale ve skutečnosti měla, za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí pro jeho zjevnou neopodstatněnost, neboť se domnívá, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a nebyl naplněn žádný z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném rozsahu rozhodnutím potvrzujícím a rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak, protože by byl vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Poukazuje-li dovolatelka na svá vyjádření k věci ze dne 24. 10. 2007 a ze dne 17. 3. 2008 a též na vyjádření žalované, na některá usnesení vydávaná v průběhu řízení a na protokoly z jednání soudu, kde je uváděna nejen jistina, ale i slova „s přísl.“, z čehož usuzuje, že se domáhala nejen peněžitého plnění, ale i příslušenství, čímž je úrok z prodlení, je třeba v této souvislosti poukázat na § 121 odst. 3 obč. zák., podle něhož jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Z uvedeného vyplývá, že příslušenstvím nejsou jen úroky z prodlení, ale jak z uvedeného ustanovení vyplývá, tak např. i náklady řízení. Jestliže tedy dovolatelka má za to, že tím, že ve svých vyjádřeních použila výraz „s příslušenstvím“, že tím uplatnila i úroky z prodlení, je její námitka neoprávněná. Namítá-li dovolatelka, že soud zatížil řízení vadou, jestliže ji nevyzval k upřesnění žaloby, mohlo by se jednat o jinou vadu řízení, ale tuto námitku k vedení řízení nelze považovat za otázku zásadního právního významu v rámci uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Svými námitkami dovolatelka uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je nutno však konstatovat, že z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže pod uvedený dovolací důvod dovolatelka podřazuje námitky vůči konkrétnímu procesnímu postupu soudů. Těmito námitkami ale dovolatelka nepokládá žádnou zásadní právní otázku procesněprávní povahy.

Namítá-li dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je třeba konstatovat, že uvedený dovolací důvod je možné uplatnit jen v případě, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.

Nejvyšší soud tedy neshledal žádné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, proto rozsudek odvolacího soudu nemá v napadeném rozsahu po právní stránce zásadní význam. Dovolání není tedy podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. května 2013

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru