Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1521/2013Usnesení NS ze dne 27.11.2013

HeslaRozhodčí doložka
Rozhodčí řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1521.2013.1
Dotčené předpisy

§ 30 předpisu č. 216/1994 Sb.

§ 31 písm. e) předpisu č. 216/1994 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 502/14 ze dne 04.08.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vlasta Formánková


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1521/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně SMYK REALITY s.r.o., se sídlem v Praze - Nové Město, Vyšehradská 1349/2, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 27687414, zastoupené Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 7, proti žalované Energo IPT s.r.o., se sídlem v Brně, Sušilova 602/13, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25583026, zastoupené Mgr. Radkem Vondráčkem, advokátem, se sídlem v Kroměříži, Jánská 25, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 2/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. února 2013, č. j. 7 Cmo 294/2012-99, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. května 2012, č. j. 49 Cm 2/2011-73, zrušil rozhodčí nález Rsp. 1216/10 Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který vydal v Brně dne 18. listopadu 2010 tříčlenný senát ve složení JUDr. Petr Poledník, Mgr. Libor Horáček, MBA a JUDr. Martin Major (bod I. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zrušení předmětného rozhodčího nálezu zamítl (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení § 18, § 31 písm. b), e) a § 33 zákona č. 216/1994 Sb. Připomněl, že rozhodčí řízení je mimo jiné vybudováno na zásadě rovnosti stran, k jejímuž zajištění slouží ustanovení § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., které umožňuje zrušení rozhodčího nálezu v případě, že nebyla dodržena základní procesní práva a povinnosti účastníků rozhodčího řízení. Všechny námitky kladoucí si za cíl zrušení rozhodčího nálezu tedy musí být procesního charakteru, musí se týkat pouze procesního postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti jeho skutkových či právních závěrů. Uvedl, že v posuzované věci se žalobkyně v podáních ze dne 19., 30. července 2010 a 24. srpna 2010 vyjádřila k předmětu sporu, dne 30. srpna 2010 se její advokát osobně zúčastnil ústního jednání rozhodčího soudu a dne 21. září 2010 v písemné podobě učinil závěrečný návrh. Z popsaného chování žalobkyně je zřejmé, že učinila celou řadu procesních úkonů, jejichž účelem bylo sdělit rozhodčímu soudu své stanovisko k meritu věci. Za tohoto stavu tedy uzavřel, že žalobkyni byl dán dostatečný prostor k tomu, aby věc před rozhodci projednala, tudíž nebyla naplněna podmínka pro zrušení rozhodčího nálezu soudem zakotvená v ustanovení § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. K dalšímu důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu vymezenému v ustanovení § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. konstatoval, že aplikace tohoto ustanovení nebyla v projednávané věci možná, když žalobkyně námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy nevznesla v podání ze dne 19. června 2010, které představovalo její první úkon ve věci samé, ale až v průběhu rozhodčího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu (v plném rozsahu) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle obsahu dovolání dovolatelka namítá, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od již dříve judikovaných závěrů Nejvyššího soudu (resp. nálezů Ústavního soudu ČR), pokud jde o rozhodčí řízení a důvody pro přezkum a zrušení rozhodčího nálezu. Dovolatelka poukazuje konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011, ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, a nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07.

Podle dovolatelky rozhodci v rámci rozhodčího řízení a rozhodování porušili ustanovení § 18, § 25 odst. 3 věta před středníkem a § 6 zákona č. 216/1994 Sb. Tato porušení následně konkretizuje. Je toho mínění, že tak byly dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení § 31 odst. 1 písm. b), e) a g) zákona č. 216/1994 Sb.

Dovolatelka namítá, že se rozhodci omezili pouze na doslovný přepis podání stran, aniž by odůvodnili na základě jakých tvrzení a důkazů vyslovují svůj závěr o vyhovění žalobě, přičemž zcela pominuli vyhodnotit a zabývat se tvrzeními a důkazy žalobkyně. Ačkoli strany neučinily dohodu o rozhodování „dle zásad spravedlnosti“, rozhodci v rozhodčím nálezu neuvedli, jaké konkrétní hmotněprávní normy byly na danou věc aplikovány. Upozorňuje i na to, že se rozhodci řádně nevypořádali s rozšířením žaloby a že třetí osobě sdělovali skutečnosti o rozhodčím řízení.

Dovolatelka dále poukazuje na to, že za situace, kdy rozhodci na jednání dne 30. srpna 2010 s ohledem na § 27a Řádu (tzv. urychlené řízení) stanovili lhůtu 3 dny na případná další vyjádření a doplnění podání, nemohli rozhodci přihlížet k dalším tvrzením a důkazům. Jde o situaci obdobnou jako koncentrace soudního řízení.

Na závěr žalobkyně zdůrazňuje námitku vadnosti odkazu pravomoci rozhodců, když rozhodci v nálezu uvádějí, že pravomoc založili dle č. XXIV odst. 2 smlouvy o dílo. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že lze dovodit kontinuální nahrazení rozhodčí doložky ve smlouvě o dílo rozhodčí smlouvou z 16. dubna 2010. Rozhodci v textu nálezu odkazují na vadnou (již zaniklou) rozhodčí doložku a odvozují od ní svou pravomoc, v celém textu nelze nalézt jediný odkaz na rozhodčí smlouvu z 16. dubna 2010.

Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání žalobkyně není přípustné. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudky ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011 a ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007. Tato její argumentace však přípustnost dovolání nezakládá.

Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011, je její argumantace nepřípadná. Podle citovaného rozhodnutí za přiměřeného použití ustanovení § 30 ZRŘ lze dovodit, že i rozhodčí soud má povinnost ve svém rozhodnutí uvést, proč neprovedl i další stranami navržené důkazy (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008). V citovaném rozhodnutí bylo dovozeno, že za situace, kdy rozhodčí soud žalobkyní navržené doplnění znaleckého posudku nenařídil, a s tímto jejím důkazním návrhem se nijak nevypořádal (neuvedl, proč jej neprovedl), nebyla stranám (resp. žalobkyni) poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat a podle ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu. V nyní projednávané věci je však situace odlišná. Dovolatelka netvrdí a v řízení ani neprokazovala, že zde byl nějaký její návrh na doplnění dokazování, který by rozhodčí soud neprovedl a s důvody neprovedení důkazu se nevypořádal.

Podle rozsudku ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejich procesních práv, a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. Okolnost, že změněný (rozšířený) nárok má podklad v dosavadním dokazování, může být důvodem pro připuštění změny (rozšíření) návrhu, nikoli důvodem pro to, že nemusí být projednán. Nelze se dovolávat toho, že účastníci souhlasili s rozhodnutím sporu na základě písemností, jestliže ke změně návrhu (žaloby) došlo až po tomto souhlasu. Ani závěry uvedené v citovaném rozhodnutí nesvědčí o případném nesprávném právním posouzení projednávané věci odvolacím soudem. Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že se žalobkyně v podáních ze dne 19., 30. července 2010 a 24. srpna 2010 vyjádřila k předmětu sporu, dne 30. srpna 2010 se její advokát osobně zúčastnil ústního jednání rozhodčího soudu a dne 21. září 2010 v písemné podobě učinil závěrečný návrh. Ze skutkových zjištění soudů naopak nijak nevyplynulo, že by žalobkyně byla zbavena v rozhodčím řízení možnosti reagovat na případnou změnu návrhu, jak tvrdí.

Namítá-li dovolatelka, že rozhodčí soud vyšel i z tvrzení a důkazů, které nynější žalovaná v rozhodčím řízení předložila po uplynutí dohodou účastníků určených procesních lhůt, skutková zjištění soudů podklad pro takový závěr nepředstavují.

Namítá-li konečně dovolatelka nedostatek pravomoci rozhodčího soudu, poukazuje stejně jako před soudy nižších stupňů na to, že rozhodčí doložka měla být zrušena. Zde je třeba odkázat na skutkové zjištění odvolacího soudu a z něj odvozený právní závěr, že k tomuto důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu vymezenému v ustanovení § 31 písm. b) ZRŘ nelze přihlédnout, když žalobkyně námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy nevznesla v podání ze dne 19. června 2010, které představovalo její první úkon ve věci samé, ale až v průběhu rozhodčího řízení (srov. § 33 ZRŘ).

Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobkyně odmítnout podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., jelikož není přípustné podle § 237 o. s. ř.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2013

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru