Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1503/2012Usnesení NS ze dne 26.03.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1503.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1995/13 ze dne 16.12.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaroslav Fenyk


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1503/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce J. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, proti žalovaným 1) PKD stavba, s.r.o., se sídlem v Suchdole nad Odrou, Komenského 7, PSČ 742 01, identifikační číslo osoby 48395439, 2) V. K., oba zastoupeni Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou, se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 14, o zaplacení částky 329.038,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 430/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2012, č. j. 8 Co 601/2011-195, takto:

I. Řízení o "dovolání" proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. července 2011, č. j. 18 C 430/2006-167, se zastavuje.

II. Dovolání se odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.093,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupkyně.

Odůvodnění:

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem, v pořadí třetím, ze dne 19. července 2011, č. j. 18 C 430/2006-167, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení částky 329.038,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. ledna 2007 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 28. srpna 2001 uzavřel žalobce jako dlužník společnosti UNISTAD spol. s r.o. s žalovanou 1) zastoupenou žalovaným 2) Smlouvu o převzetí plnění podle ustanovení § 534 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Ve smlouvě bylo uvedeno, že v době jejího uzavření pobíhá u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 300/95 řízení, ve kterém se společnost UNISTAD spol. s r.o. po žalobci označeném jako J. D. domáhá mimo jiné vrácení vrtačky V 20 B a automobilu FORD TRANZIT nebo zaplacení částky odpovídající tržní ceně tohoto hmotného investičního majetku stanovené soudním znalcem v době jejího odebrání společnosti. První žalovaná prohlásila, že přebírá veškeré závazky, které případně vzejdou žalobci ze soudního řízení specifikovaného ve smlouvě, když toto soudní řízení bylo specifikováno jako

sp. zn. 16 Cm 300/95. Tentýž den se žalovaný 2) Smlouvou o ručení zavázal uhradit pohledávku žalobce za žalovanou 1) ze Smlouvy o převzetí plnění. Předmětem řízení, které bylo vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 300/95, bylo vydání vrtačky V 20 B a automobilu FORD TRANZIT, eventuálně, není-li to možné, zaplacení částky odpovídající tržní ceně věcí. Poté, co bylo dne 1. září 2003 předmětné vozidlo Ford Tranzit společnosti UNISTAD spol. s r.o. vráceno, společnost UNISTAD spol. s r.o. se souhlasem soudu změnila žalobu a nadále se domáhala peněžité náhrady za znehodnocení a nepoužitelnost věci (v částce 340.000,- Kč). Toto řízení pak bylo ještě s dalším řízením vyloučeno k samostatnému projednání pod sp. zn. 16 Cm 43/2006. Dne 3. srpna 2006 pak byl vydán rozsudek č. j. 13 Cm 43/2006-127 (který nabyl právní moci dne 19. září 2006), jímž byl mimo jiné J. D. (zde žalobce) zavázán zaplatit společnosti UNISTAD spol. s r.o. částku 262.600,- Kč jako peněžitou náhradu za znehodnocení předmětného automobilu Ford Tranzit a dále náklady řízení v částce 66.438,40 Kč. Dne 15. ledna 2007 zaplatil žalobce společnosti UNISTAD spol. s r.o. částku ve výši

329.038,40 Kč.

Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle ustanovení § 534, 546 a § 548 odst. 1 obč. zák.

Vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho dřívějším rozhodnutí v této věci, že Smlouva o převzetí plnění i Smlouva o ručení nejsou neurčité a tedy ani absolutně neplatné, dospěl k závěru, že žalobě vyhovět nelze. Plnění specifikované v předmětných smlouvách s odkazem na řízení vedené pod sp. zn. 16 Cm 300/95 v žádném případě nelze brát jako totožné s předmětem řízení 16 Cm 43/2006, po jehož zaplacení se žalobce domáhá po žalovaných úhrady žalované částky. Poté, co došlo k vrácení automobilu Ford Tranzit a následně ke změně žaloby, tedy předmětu řízení, v řízení vedeném pod sp. zn. 16 Cm 300/95, je zřejmé, že takovýto závazek nebyl a nemohl být předmětem Smlouvy o převzetí plnění. Při svém rozhodnutí přitom vzal soud prvního stupně v úvahu skutečnost, že v předmětné Smlouvě o převzetí plnění byl předmět této smlouvy specifikován nejen pouze spisovou značkou, ale také konkrétní specifikací předmětu řízení. Jestliže v tomto řízení došlo ke změně žaloby, s novým předmětem plnění, kterého se žalobce domáhal z jiného právního důvodu, nejedná se již o totožný předmět řízení tak, jak by specifikován ve Smlouvě o převzetí plnění.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Pouze zdůraznil, že předmětem řízení vedeného před Krajským soudem v Ostravě (původně před Krajským obchodním soudem) bylo vydání věci, tedy ochrana vlastnictví. Jednalo se o žalobu na vydání věci s tzv. eventuálním petitem – požadavkem na náhradu škody pro případ, že věc nebude možno vydat. Jestliže žalovaný 2) jakožto jednatel žalované 1) předmětný automobil společnosti UNISTAD spol. s r.o. již v září 2003 vydal, splnil svoji povinnost, ke které se zavázal Smlouvou o převzetí plnění, resp. Smlouvou o ručení. Byl-li žalobce rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, č. j. 13 Cm 43/2006-127, zavázán zaplatit společnosti UNISTAD spol. s r.o. finanční částku z titulu bezdůvodného obohacení, nemůže se jednat o závazek, který byl předmětem Smlouvy o převzetí závazku. Tudíž rozhodl, jak uvedeno shora.

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně, výslovně v plném rozsahu, dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje všechny dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.

Dovolatel předně popisuje skutkový stav věci. Nesouhlasí s tím, že soudy prvního i druhého stupně zcela bez odůvodnění zamítly nárok žalobce, pokud se týká části vycházejícího z požadavku na náhradu nákladů řízení v souladu se Smlouvou o převzetí plnění. Uvádí, že tyto náklady vycházely převážně z původního sporu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 300/95. Žalobce přes existenci smluvních vztahů musel částku odpovídající náhradě nákladů řízení uhradit sám. Soudy tedy neoddělily nárok na náhradu nákladů řízení od nároku vycházejícího z bezdůvodného obohacení. Zatížily tak řízení vadou, které měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že s ohledem na neodůvodnění zamítnutí náhrady škody spočívající v uhrazené náhradě nákladů řízení jsou rozsudku nepřezkoumatelné. Zjištěný skutkový stav k této části podané žaloby neodpovídá výsledkům provedeného dokazování.

Dále je dovolatel přesvědčen, že ve zbylé části žaloby, tj. v částce ve výši

262.600,- Kč, spočívá rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně v nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s jejich závěrem, že jeho nárok nevychází z původního nároku dle žaloby ve sporu vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 300/95, k jehož úhradě se žalovaní zavázali. Tuto právní kvalifikaci považuje za v rozporu s ustanovením § 131 obč. zák. Upozorňuje, že k závěru, že se ohledně požadavku na vydání bezdůvodného obohacení ze strany dlužníka (zde žalobce) jedná o nárok, který vyplývá ze stejného skutkového i právního základu jako žaloba, dospěl i Krajský soud v Ostravě, když změnu žaloby v řízení vedeném proti nynějšímu žalobci povolil. Cituje čl. V. Smlouvy o převzetí plnění dovozuje, že závazek žalované 1) nemohl zaniknout vydáním věci, když spor nebyl tímto vydáním věci ukončen. Závazkem žalovaných se staly i veškeré další závazky, které ze samotného řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě

po sp. zn. 16 Cm 300/95 vůči žalobci vzešly. V tom, že soudy při svém rozhodování vycházely pouze z čl. I. Smlouvy o převzetí plnění, spatřuje další vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního i druhého stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní 1) a 2) se k dovolání žalobce vyjádřili tak, že mají rozsudky obou stupňů za správné a řádně odůvodněné, že řízení předcházející vydání předmětných rozsudků nebyla zatížena jakoukoliv vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Obsáhle argumentují ve svůj prospěch a ve prospěch rozhodnutí soudů obou stupňů, mají zato, že žalobce hodnověrně neprokázal, že mu škoda v žalované výši ještě před podáním předmětné žaloby skutečně vznikla, a odmítají závěry učiněné dovolatelem.

Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012 s výjimkou uvedenou v dále specifikovaném ustanovení) se podává z bodu 7. přechodných ustanovení v článku II. části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1

o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Z obsahu spisu se podává, že žalobce napadl dovoláním v záhlaví označené rozsudky soudů obou stupňů. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Nelze jím úspěšně napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání takového "dovolání". Funkční nepříslušnost Nejvyššího soudu k projednání "dovolání" proti rozhodnutí soudu prvního stupně je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud proto řízení, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod pořadovým číslem 112).

Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním proti rozsudku soudu odvolacího.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny, byť byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém předchozím druhém rozsudku. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tedy proti potvrzujícímu rozsudku, je mimo jiné to, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak než předtím (právě) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Právní názor odvolacího soudu musí mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé, jinými slovy, mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně též např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 299/98). Právním názorem soudu je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má tento předpis být vyložen.

Z uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci dovolání přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není. Odvolací soud totiž usnesením ze dne 3. února 2011,

č. j. 42 Co 332/2010-150, v napadené části zrušil (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. ledna 2010, č. j. 18 C 430/2006-120, ve znění opravného usnesení ze dne

5. srpna 2010, č. j. 430/2006-134, pro nepřezkoumatelnost. Žádný právní názor závazný pro soud prvního stupně v tomto rozhodnutí nevyslovil.

Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Při respektování shora vymezených kritérií jsou dovolací námitky směřující do tvrzených vad řízení (včetně nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí), kterými měly soudy nižších stupňů zatížit řízení, pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) se při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží a o situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a jejím prostřednictvím je tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná; zkoumané námitky procesních pochybení nezahrnují žádnou právní otázku, natož pak otázku zásadního právního významu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, formulující požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).

Pokud žalobce namítá, že zjištěný skutkový stav k části žaloby, týkající se částky ve výši 66.438,40 Kč s příslušenstvím, neodpovídá výsledkům provedeného dokazování, pak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je však v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně vyloučeno (jak uvedeno výše) a jeho prostřednictvím tedy přípustnost dovolání založit nelze.

Ohledně části předmětného řízení týkající se částky ve výši 262.600,- Kč s příslušenstvím namítá dovolatel nesprávné právní posouzení věci z důvodu, že nesouhlasí se závěrem soudů, že nárok žalobce nevychází z původního nároku dle žaloby ve sporu vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 300/95, k jehož úhradě se žalovaní zavázali. Z hlediska této námitky na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že předmětem řízení vedeného původně před Krajským obchodním soudem a posléze před Krajským soudem v Ostravě bylo vydání věci (automobilu Ford Transit), eventuálně náhrada škody (nebude-li možno vozidlo vydat); následně (poté, co došlo k vrácení předmětného automobilu) došlo ke změně žaloby, kdy se nově žalobkyně (společnost UNISTAD spol. s r.o.) domáhala peněžité náhrady za znehodnocení vozidla a jeho nepoužitelnost. Za této situace se soudy nižšího stupně nikterak neodchýlily od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, uzavřely-li, že plnění specifikované ve Smlouvě o převzetí plnění a Smlouvě o ručení s odkazem na řízení vedené pod sp. zn. 16 Cm 300/95 není totožné s předmětem řízení v řízení pod sp. zn. 16 Cm 43/2006. Podle judikatury Nejvyššího soudu totožnost předmětu řízení (která je významná především pro posouzení překážky věci rozhodnuté, případně překážky litispendence) předpokládá jak totožná skutková tvrzení, tak i totožný žalobní petit. Naopak není rozhodné, jak žalobce nebo i soud posoudí takto uplatněný nárok po právní stránce. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá. Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit. Naopak není rozhodné, jak žalobce nebo i soud posoudí takto uplatněný nárok po právní stránce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002,

sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, publikované pod č. C 1103 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005). Po změně žaloby šlo v řízení vedeném pod sp. zn. 16 Cm 43/2006 o náhradu škody, nikoli o vydání věci jako v původním řízení pod sp. zn. 16 Cm 300/95. Nelze tak dovozovat totožnost skutku a následku; nejde o tentýž nárok, ale o rozdílné nároky vymezené rozdílnými žalobními petity. Z tohoto pohledu tedy nelze napadenému rozhodnutí přisuzovat zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikovaném pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalovaní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 13.000,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky 276/2006 Sb.) a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.793,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 16.093,- Kč.

Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která oba žalované v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Posouzení otázky, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. března 2013

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru