Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1488/2009Rozsudek NS ze dne 25.05.2011

HeslaPojištění
Pojištění majetku
Smlouva o přepravě nákladu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1488.2009.1
Dotčené předpisy

§ 132 o. s. ř.

§ 797 obč. zák.

§ 629 obch. zák.

§ 40 předpisu č. 133/1964 Sb.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2888/11 ze dne 08.11.2011 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Musil, CSc.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1488/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce K. M., zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Legerova 44, proti žalované České pojišťovně a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 6 036 918 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 34/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 12 Cmo 127/2008-424, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. srpna 2007, č. j. 5 Cm 34/2001-360, zamítl žalobu na zaplacení částky 5 645 335 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a uložil žalobci zaplatit České republice náhradu znalečného (výrok pod bodem III). Rozhodl tak poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 23. října 2003, č. j. 5 Cm 34/2001, ve výrocích I. a III. zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2004, č. j. 12 Cmo 46/2004-92.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 12 Cmo 127/2008-424, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně. Mezi podnikatelkou Š. B. jako pojistníkem a žalovanou byla uzavřena dne 24. června 1999 pojistná smlouva. Práva a povinnosti z pojistné smlouvy postoupila Š. B. na žalobce, který uplatnil právo na pojistné plnění u soudu. Žalobcem uplatněný nárok na pojistné plnění shledaly oba soudy podle § 797 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nedůvodným, neboť v řízení nebylo prokázáno, že došlo k pojistné události. Nebylo prokázáno, že došlo k uskutečnění přepravy, která měla být pojistnou smlouvou pojištěna. Zboží v žalobcem uváděném množství nebylo skutečně do kamionu k přepravě naloženo a nebylo prokázáno ani žalobcovo vlastnictví věcí určených k přepravě. Přepravní smlouva nebyla uzavřena ani podle obchodního zákoníku, ani podle vyhlášky č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu (dále též jako „s. p. ř.“). Objednávka přepravy ze dne 28. června 1999 neobsahuje náležitosti vedoucí k závěru, že jejím přijetím vznikla smlouva o přepravě konkrétní věci – spotřební elektroniky, 10 t, v ceně 6 036 918 Kč, která měla být přepravena do konkrétního místa určení, když na ní není uveden konkrétní příjemce zboží s uvedením jeho sídla a další jeho identifikace (§ 40 s. p. ř.). Nedostatek podstatných náležitostí smlouvy o přepravě nutných k prokázání uzavření smlouvy nebyl napraven ani prohlášeními dopravce ze dne 28. června 1999, popřípadě ze dne 11. srpna 1999. Uzavření přepravní smlouvy nebylo prokázáno ani ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) s. p. ř. [správně § 41 odst. 1 písm. d) s. p. ř.], tj. předáním konkrétní zásilky k přepravě konkrétnímu příjemci. Odvolací soud proto jako věcně správný potvrdil rozsudek odvolacího soudu, kterým byl nárok žalobce proti žalované na pojistné plnění jako nedůvodný zamítnut.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle obsahu dovolání lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody rozdělit do několika skupin. Dovolatel předně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a řízení je rovněž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]

Dovolatel tedy předně zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu. Odvolací soud nesprávně vyhodnotil některé listinné důkazy a výpověď svědka N. Svědek byl odběratelem zásilky, zboží si prostřednictvím své firmy objednal. Nešlo tedy o falešnou přepravu. Odvolací soud záměrně v rámci hodnocení důkazů ve prospěch žalované vytrhl z kontextu určité skutečnosti, kterými se snažil dovodit, že k přepravě zboží nedošlo, že ani zboží nebylo do kamionu naloženo. S ostatními důkazy se odvolací soud řádně nevypořádal. Tento postup odvolacího soudu je zcela v rozporu s hodnocením důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř, neboť v řízení byla provedena celá řada jiných důkazů, které jednoznačně osvědčují, že předmětný kamion byl naložen tak, jak bylo žalobcem deklarováno. Odvolací soud nesprávně vyšel z výpovědi strážného B., který naložení zboží zpochybnil a nezohlednil dostatečně závěry Policie ČR a výpovědi některých osob (B., H., K.), které naložení kamionu potvrdily. Vznik a obsah přepravní smlouvy byl prokázán objednávkou z 25. června 1999, ve které je uveden jak dopravce, tak i objednatel včetně identifikačních znaků. Je zde adresa nakládky i vykládky, je zde uveden popis zásilky, tj. spotřební elektrotechnika o objemu zboží 50-60 m3, v přepravním listě z 28. června 1999 jsou rovněž uvedeny všechny tyto náležitosti, které mohou prokázat jak vznik smlouvy o přepravě, tak i obsah konkrétní přepravní smlouvy.

Dovolatel současně napadá právní závěr odvolacího soudu, že ke vzniku přepravní smlouvy mezi smluvními stranami nedošlo, protože smlouva neodpovídá vyhlášce č. 133/1964 Sb. Tyto závěry jsou v rozporu se správnou interpretací jak ustanovení obchodního zákoníku, tak i vyhlášky č. 133/1964 Sb. Pojmovým znakem smlouvy o přepravě věci je úplatné provedení přepravy věci, ostatními částmi smlouvy jsou určení stran, určení zakázky, určení místa odeslání a místa určení. Podle § 611 obch. zák. je dopravce oprávněn (nikoli povinen) požadovat, aby mu odesílatel potvrdil požadovanou přepravu v přepravním dokladu a odesílatel je oprávněn (nikoli povinen) požadovat, aby mu dopravce písemně potvrdil převzetí zásilky. Ke vzniku smlouvy není podle zákona nutná písemná forma. Restriktivní interpretace vyhlášky č. 133/1964 Sb. je neobvyklá. Přepravní smlouva vznikla ve smyslu § 41 odst. 1 písm. d) s. p. ř., tj. převzetím zásilky k přepravě. Přepravní listina mezi odesílatelem a dopravcem nemusí být uzavřena. Samotná vyhláška č. 133/1964 Sb. je v rozporu s českým právním řádem.

Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který podmiňuje platnost přepravní smlouvy uzavřené dle § 610 obch. zák. dodržením všech obsahových náležitostí stanovených v § 40 odst. 8 vyhlášky č. 133/1964 Sb. Žalobce je přesvědčen, že tento právní názor je chybný. Žalobce připomíná, že § 629 obch. zák. umožňuje, aby prováděcí předpisy upravily vznik přepravní smlouvy, což je obsaženo v § 41 vyhlášky č. 133/1964 Sb., ale nikoli ve smyslu § 43a obč. zák. předepisovaly, jaké podrobné obsahové náležitosti musí mít právní úkon směřující k uzavření přepravní smlouvy, tj. objednávka přepravy.

Dovolatel konečně namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu řízení spatřuje v postupu odvolacího soudu, který zrušil první rozsudek soudu prvního stupně ve věci s tím, že mu uložil vyzvat žalobce k doplnění dokazování k uzavření přepravní smlouvy, a následně všechny důkazy předložené žalobcem na základě výzvy uskutečněné na pokyn odvolacího soudu hodnotil jako nevěrohodné, neboť mohly teoreticky být vyhotoveny dodatečně.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolaní však není opodstatněné.

Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady se z obsahu spisu nepodávají.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

První skupinou dovolacích námitek dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.).

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp.zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.

Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 1480/2008).

Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Soudy nižších stupňů provedly ve věci rozsáhlé dokazování, a to i k posouzení jedné z rozhodných skutečností (dovolatelem pro nesprávný závěr soudů také označené), tedy zdali zboží bylo předáno k přepravě dopravci. Šlo o provedené dokazování zejména výslechem svědků a souborem listinných důkazů. Tyto důkazy soudy hodnotily nejprve jednotlivě, následně v jejich souvislosti. Soudy nižších stupňů tak podle výše uvedených pravidel o hodnocení výpovědí svědka posoudily jako nevěrohodnou výpověď svědka H. k okolnostem tvrzené nakládky zboží, když uvedený svědek po celou dobu tvrzené nakládky nebyl přítomen a nemohl se proto k nakládce zboží věrohodně vyjádřit. Jako rozpornou soudy obdobně hodnotily výpověď svědkyně B. K tomuto hodnocení soudy dospěly na základě poznatků získaných na základě hodnocení jiných důkazů (při posouzení do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); zde konkrétně např. výslechu svědka B. – strážného, který popíral tvrzení B. o rozsahu naložení kamionu nebo svědka V. – vyšetřovatele, který mj. dospěl ke zjištění, že některé položky tvrzeného odcizeného zboží byly jako ztracené či zničené nahlášeny v jiné pojistné události u jiné pojišťovny). Nedůvodnou je také námitka dovolatele zpochybňující důkaz výslechem svědka N., který podstatná zjištění k posouzení otázky, zdali se přeprava zboží uskutečnila či nikoli, nepřinesl. Způsobu, jakým odvolací soud (který převážně vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně) k těmto skutkovým zjištěním dospěl, nelze tedy ničeho vytknout. Jsou výsledkem principu volného hodnocení důkazů soudem a samotné skutkové zjištění, jako výsledek této činnosti, nelze úspěšně dovoláním napadnout.

Dovolatel dále uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.

Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení věci je rovněž nesprávné, není-li úplné, tzn. jestliže soud učinil právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.

Mezi právní předchůdkyní žalobce a žalovanou byla uzavřena dne 24. června 1999 pojistná smlouva. Při uzavírání pojistné smlouvy byli oba účastníci smlouvy podnikatelé. Podle ustanovení § 261 obch. zák. (ve znění ke dni uzavření pojistné smlouvy) část třetí obchodního zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (odstavec 1). Smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku. Směnná smlouva související s podnikáním stran se však řídí tímto zákonem a použijí se na ni přiměřeně ustanovení tohoto zákona o kupní smlouvě; při plnění závazku dodat zboží má každá ze stran postavení prodávajícího a při převzetí zboží postavení kupujícího (odstavec 2).

Pojistná smlouva v době jejího uzavření účastníky byla upravena pouze v zákoníku občanském. Práva a povinnosti účastníků předmětné smlouvy se tak řídí občanským zákoníkem. Podle ustanovení § 797 odst. 1 obč. zák. (ve znění ke dni uzavření pojistné smlouvy) právo na pojistné plnění má, pokud není v tomto zákoně nebo v pojistných podmínkách stanoveno jinak, ten, na jehož majetek, život nebo zdraví anebo na jehož odpovědnost za škody se pojištění vztahuje (pojištěný). Podle odstavce druhého citovaného ustanovení právo na pojistné plnění vznikne, nastane-li skutečnost, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele plnit (pojistná událost).

Účastníci si v pojistné smlouvě dohodli pojištění přepravy zboží z Prahy do Šumperka s tím, že podle článku 8 odst. 5 písm. c) všeobecných pojistných podmínek pro pojištění přepravy zásilek PPTZ 96 (dále jen „pojistných podmínek“) při uplatnění nároku na pojistné plnění musí pojištěný předložit originál přepravní listiny, popř. potvrzení o převzetí zásilky, např. nákladní, přepravní, náložní list, potvrzení pošty, skladový list.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že podle ustanovení § 797 obč. zák. nevzniklo žalobci právo na pojistné plnění, neboť nedošlo k pojistné události, nelze tomuto závěru ničeho vytknout. Žalobce jednak nedoložil originál přepravního listu či jiné přepravní listiny, jednak neprokázal samotnou přepravu zásilky, jak ji předpokládá pojistná smlouva.

Rozhodující pro posouzení nároku žalobce na pojistné plnění jsou v projednávané věci ujednání účastníků v pojistné smlouvě. V článku 17 pojistných podmínek si smluvní strany dohodli, že zásilkou se rozumí jedna nebo více věcí uvedených v jedné smlouvě, ať již má povahu zboží nebo jiného nákladu a jsou přepravovány z místa a do místa, která jsou uvedena v jedné smlouvě a týmiž dopravními prostředky.

Považoval-li proto odvolací soud za rozhodnou skutečnost pro posouzení, zdali se přeprava zásilky uskutečnila či nikoli, předání zásilky k přepravě, postupoval správně. Oba soudy nižších stupňů dospěly po provedeném dokazování ke skutkovému zjištění, že zboží k přepravě předáno nebylo. K uskutečnění „přepravy“ (jak ji vymezily smluvní strany v pojistné smlouvě) ani ke vzniku „smlouvy o přepravě“ podle ustanovení § 629 obch. zák., ve spojení s vyhláškou č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu, tak nedošlo. Smluvní závazkový vztah, jejímž předmětem by byla přeprava zboží, nebyl uzavřen ani postupem podle ustanovení § 275 odst. 4 obch. zák., podle kterého souhlas s návrhem na uzavření smlouvy (objednávkou) by mohl být učiněn provedením určitého úkonu (samotnou přepravou uskutečněnou dopravcem). Pro všechny uvažované způsoby uzavření smluvního závazkového vztahu, jehož předmětem plnění by byla „přeprava zásilky“ podle předmětné pojistné smlouvy, by bylo rozhodující předání zboží (zásilky) dopravci a uskutečnění přepravy. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že žalobce neprokázal (po poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř.) předání zásilky k přepravě (a její uskutečnění) a nevznikl mu proto (mimo jiných důvodů) nárok na pojistné plnění podle ustanovení § 797 obč. zák., je tento jeho závěr správný.

Dovolatel konečně namítal, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ustanovení § 241a odst. 2 písm a) o. s. ř.].

Odvolací soud postupoval správně, zrušil-li rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uložil soudu prvního stupně, aby žalobce podle ustanovení § 118a o. s. ř. vyzval k označení důkazů na podporu svých tvrzení o započetí a provedení přepravy zboží. Pokud takto žalobcem označené a soudem provedené důkazy hodnotil podle ustanovení § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že jimi započetí a provedení přepravy nebylo prokázáno, postupoval v souladu s procesními předpisy a řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, nezatížil.

Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je tedy rozsudek odvolacího soudu správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odstavce 2, věty před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované by příslušelo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, náklady řízení jí však nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2011

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru