Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1476/2020Usnesení NS ze dne 09.07.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1476.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1476/2020-221

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyně ALKOM Security, a.s., se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1446/10, PSČ 180 00, IČO 26184672, zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, PSČ 110 00, proti žalovanému Česká pošta, s.p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, PSČ 225 99, IČO 47114983, o zaplacení částky 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 77/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 22 Co 170/2019-191, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Slepičky, advokáta se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, PSČ 110 00.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) výrokem pod bodem I v napadené části svého rozsudku ze dne 17. 10. 2019, č. j. 22 Co 170/2019-191, změnil zamítající rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 11. 2018, č. j. 28 C 77/2016-130, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 500 000 Kč, a rozhodl výroky pod body II a III o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně ze svých skutkových zjištění nevyvodil odpovídající skutkové a právní závěry. Odvolací soud vyšel ze závěru, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že účastnice uzavřely dne 7. 7. 2008 smlouvu, v níž si sjednaly, že „účelem této smlouvy je ochrana důvěrných informací, které si smluvní strany sdělí během vzájemných obchodních jednání“. Za důvěrné informace označila smlouva ty, „které získají od druhé smluvní strany, a o kterých vzhledem k povaze takových informací mohly předpokládat, že na jejich utajení má druhá smluvní strana oprávněný zájem, nebo které nejsou v obchodních kruzích běžně dostupné“. Za porušení smluvních povinností týkajících se způsobu nakládání s důvěrnými informacemi si účastníci smlouvy ujednali povinnost uhradit za každé jednotlivé porušení smluvní pokutu ve výši 500 000 Kč. Mezi účastníky nebylo sporné, že docházelo ke schůzkám mezi žalovaným a společností Pinkerton ČR s.r.o., které se konaly za účelem přípravy a plánování série penetračních testů, jejichž účelem bylo prověřit, zda jsou ze strany žalobkyně plněny podmínky zabezpečení poboček žalovaného. Odvolací soud zjistil, že žalovaný poskytl společnosti Pinkerton ČR s.r.o. konkrétní informace o zabezpečení poboček, u kterých požadoval provést penetrační test, a jejichž zabezpečení zajišťovala žalobkyně. Jde konkrétně o informace, jak byly pobočky střeženy, jaká byla dojezdová vzdálenost členů ostrahy, zda byly hlídány zevnitř anebo i zvenku, zda je v případě proniknutí ihned informována policie, zda jsou pracovníci žalobkyně ozbrojeni. Tyto informace, které ve svém celku podávají obraz o celkovém způsobu, rozsahu a taktice provádění ostrahy žalobkyní, jsou podle závěru odvolacího soudu bezpochyby informacemi, které žalovaný získal od žalobkyně, a o kterých vzhledem k jejich povaze mohl žalovaný jistě předpokládat, že na jejich utajení má žalobkyně oprávněný zájem. Způsob zabezpečení je součásti know-how poskytovatele bezpečnostních služeb a jeho utajování je mimo jiné potřebné také pro bezpečnost jeho zaměstnanců. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný svým jednáním porušil svoji povinnost dle článku 3.3.smlouvy účastníků, a je tudíž povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 000 Kč podle článku 5.2.smlouvy. Smluvní pokutu shledal odvolací soud jako platně sjednanou v souladu s § 544 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a její výši za přiměřenou.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zakládá na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva a otázky hmotného práva, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když odvolací soud neakceptoval a neaplikoval dosavadní judikaturu nejvyššího soudu týkající se

a) aplikovatelnosti zásady předvídatelnosti rozhodnutí zakotvení v § 6 o. s. ř.

b) použitelnosti a vyhodnocení svědecké výpovědi podle § 126 o. s. ř.

c) zásady volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř.

d) předpokladů nutných k prokázání nároku na sjednanou smluvní pokutu či stačí pouhá domněnka, že dovolatel poskytl společnosti Pinkerton ČR, s.r.o., „nějaké informace“.

K otázce pod písmenem a) vysvětlil dovolatel, v čem spočívá podle Ústavního soudu (s odkazem na více jeho nálezů) a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (s odkazem na více jeho rozhodnutí) princip předvídatelnosti rozhodnutí s tím, že klíčovým nástrojem pro zajištění předvídatelnosti řízení a rozhodování je poučovací povinnost soudu jak podle § 5 o. s. ř., tak podle § 118a o. s. ř. Jestliže v dané věci založil odvolací soud své rozhodnutí na zcela novém názoru, odlišném od názoru soudu prvního stupně, který účastníkům nepředestřel, aby mohli k němu zaujmout svá procesní stanoviska, pak dovozuje dovolatel, že je jeho rozsudek překvapivý a odvolací soud tak porušil právo dovolatele na spravedlivý proces.

Námitka pod písmenem b) spočívá v nesouhlasu dovolatele s hodnocením výpovědí pana N. jako svědka. Dovolatel poukázal na to, že pan N.nebyl zaměstnancem společnosti Pinkerton ČR s.r.o. a potvrdil, že mu nejsou známy žádné informace, které by obdržela tato společnost od dovolatele. Při hodnocení výpovědi pana N. jako svědka tak postupoval odvolací soud podle názoru dovolatele v rozporu s platnou úpravou postavení svědka i s judikaturou dovolacího soudu, kterou dovolatel citoval.

Při kritice porušení zásady volného hodnocení důkazů – námitka pod bodem c) – odkázal dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a zdůraznil, že prostor pro volné hodnocení důkazů má soudce značný, nikoliv však neomezený, jeho postup nesmí být svévolný, jinak by soud porušil právo na spravedlivý proces (odkaz na více nálezů Ústavního soudu) a z jednotlivých důkazů dovozuje, že nebylo vůbec prokázáno, že by dovolatel porušil povinnost podle smlouvy zajištěnou smluvní pokutou.

Poslední námitka pod bodem d) spočívá v názoru dovolatele, že nebylo v řízení prokázáno jeho porušení smluvní povinnosti a žalobce v tomto sporu neunesl břemeno důkazní.

Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení nebo změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s procesními postupy a hodnocením důkazů odvolacím soudem. Poukázala na významný listinný důkaz, který soud prvního stupně opominul, a to faktury společnosti Pinkerton ČR s.r.o., které prokazovaly provedení auditu, expertizy a poradenství pro žalovaného, z nichž je zřejmé, že žalovaný musel pro provedení těchto činností jednoznačně a pro utvoření závěru o značné rizikovosti, poskytnout této společnosti informace, které jsou jednoznačně informacemi, na jejichž utajení měla žalobkyně eminentní zájem, proto byly chráněny smlouvou účastníků. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), jehož jménem jedná fyzická osoba s právnickým vzděláním pověřená statutárním orgánem žalobkyně [§ 21 odst. 1 b) a § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], se zabýval přípustností podaného dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Namítá-li dovolatel procesní vady označením rozsudku odvolacího soudu za překvapivé rozhodnutí či vytýká nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a o. s. ř., nutno konstatovat, že se nejedná o přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Námitky dovolatele soustředěné pod body b), c) d) představují nesouhlas dovolatele s procesními postupy odvolacího soudu, s jeho skutkovými závěry a hodnocením důkazů. Dovolatel takto polemizuje s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu. Dovolatel svůj odlišný právní názor zakládá na vlastních skutkových závěrech, které odvolací soud neučinil, a dovozuje, že v řízení nebylo prokázáno, že by porušil svoji smluvní povinnost. Odvolací soud však dospěl k jinému skutkovému závěru, a sice, že žalovaný poskytl společnosti Pinkerton ČR s.r.o. konkrétní informace o zabezpečení poboček, jak byly pobočky střeženy, jaká byla dojezdová vzdálenost členů ostrahy, zda byly hlídány zevnitř anebo i zvenku, zda je v případě proniknutí ihned informována policie, zda jsou pracovníci žalobkyně ozbrojeni atd. a tím porušil článek 3.3 smlouvy, neboť tyto informace byly důvěrné a na jejich utajení měl žalovaný zájem. Tyto námitky dovolatele tudíž nemohou založit přípustnost dovolání i kdyby se soud procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018).

Nejvyšší soud opětovně podotýká, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolacímu přezkumu nemohou podléhat skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, např. již ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu proto nemůže přípustnost dovolání založit.

Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 9. 7. 2020

JUDr. Kateřina Hornochová

podepsánoJUDr. Zdeňkem Desem

za nepřítomnou předsedkyni senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru