Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1471/2020Usnesení NS ze dne 23.06.2020

HeslaVýklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ]
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1471.2020.1
Dotčené předpisy

§ 555 odst. 1 o. z.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1471/2020-346

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně VK INVESTING s.r.o, se sídlem v Jaroměři, Moravská 205, identifikační číslo osoby 49287851, proti žalovanému M. K., se sídlem ve XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, o zaplacení částky 2 939 672,91 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 130 C 36/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2020, č. j. 47 Co 196/2019-307, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, č. j. 130 C 36/2017-244, Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 2 939 672,91 Kč příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 526 679 Kč (výrok II) a dále, že je žalobkyně povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 2 564 Kč (výrok III).

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 202 914,91 Kč s příslušenstvím a co do částky 736 758 Kč s příslušenstvím jej pak v uvedeném výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 333 485 Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a částku 98 128 Kč na náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok V rozsudku odvolacího soudu). Žalovanému dále uložil zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 1 923 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 641 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

Takto odvolací soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 2 939 672,91 Kč s příslušenstvím jako pohledávky na doplacení ceny díla (stavby) představující rozdíl mezi sjednanou cenou stavby ve výši 14 735 157,72 Kč a platbami uhrazenými žalovaným v průběhu výstavby. Žalobkyně přitom tvrdila, že nárok na doplacení zbytku ceny díla jí vznikl po protokolárním předání stavby a vydání platného kolaudačního souhlasu.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 20. 10. 2015 smlouvu o dílo. Předmět díla byl stanoven projektovou dokumentací. Cena díla byla ve smlouvě sjednána pevnou částku ve výši 12 000 000 Kč bez DPH, přičemž strany smlouvy si ujednaly postupnou úhradu ceny díla v návaznosti na průběžně odsouhlasené výkazy prací. Posléze byla dodatkem č. 1 společně s rozšířením předmětu díla zvýšena cena díla na částku 19 078 434,39 Kč bez DPH, a následně naopak v důsledku omezení předmětu díla dodatkem č. 2 stanovena na částku 14 735 157,72 Kč bez DPH. Celé dílo bylo předáno a převzato dne 20. 2. 2017, přičemž při převzetí žalovaný dílu vytkl pouze dílčí vady, které však nebránily řádnému užívání stavby. Následně dne 22. 2. 2017 byl vydán Městským úřadem ve Dvoře Králové nad Labem kolaudační souhlas s užíváním stavby.

Po právní stránce odvolací soud věc hodnotil tak, že žalovaný odsouhlasil sjednané práce v protokolu o předání díla ze dne 20. 2. 2017 (vyjma specifikovaných drobných vad), a žalobkyně proto již nemusela k doúčtování nezaplacené ceny díla dopracovávat další dílčí protokoly. V tomto ohledu odvolací soud poukázal na čl. X bod 4 smlouvy o dílo, dle kterého objednatel převezme dílo pouze v případě, pokud jeho provedení odpovídá této smlouvě, je plně funkční, způsobilé ke kolaudaci a je prosté vad a nedodělků s výjimkou drobných vad a nedodělků, jež nebrání řádnému a bezpečnému užívání díla. Dále odvolací soud poukázal na čl. IV bod 4 smlouvy o dílo, dle kterého k vystavení konečného daňového dokladu bylo třeba dokončení díla, jeho předání a platný kolaudační souhlas, přičemž čl. X bod 7 smlouvy o dílo definovalo dílo za dokončené až odstraněním vad a nedodělků uvedených v protokolu o předání díla. Dané ustanovení však dle odvolacího soudu bylo třeba vykládat v souvislosti s čl. IV bod 3 smlouvy o dílo, podle kterého mohl objednatel zadržet 10 % ceny díla s tím, že 5 % ceny díla bude zhotoviteli zaplaceno po převzetí díla a vydání kolaudačního souhlasu a zbylých 5 % po odstranění vad a nedodělků na základě protokolu o odstranění vad a nedodělků. Na tomto základě pak odvolací soud uzavřel, že konečný daňový doklad mohl obsahovat nejvýše zádržné ve výši 5 % z ceny díla, tj. 736 758 Kč, neboť dílo bylo protokolárně předáno a byl vydán i kolaudační souhlas, avšak na díle přetrvávaly vytknuté dílčí vady. Zároveň odvolací soud poukázal na to, že pokud by bylo úmyslem stran, aby právo na zaplacení ceny díla vzniklo až úplným odstraněním všech vad díla, pak by ustanovení o zádržném, protokolárním předání díla a jeho kolaudaci ztratilo na významu.

Rozsudek odvolacího soud žalovaný napadl v rozsahu výroku I, II, III a V včasným dovoláním, v němž namítal, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, pokud dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení ceny díla, aniž proto splnila smluvní podmínku odsouhlasení dílčího výkazu řádně provedených prací. S ohledem na to, že žalobkyně žalovanému výkaz provedených prací nepředložila, žalovaný nemohl tyto práce zkontrolovat a byl nucen vady díla vytknout až po konzultaci s odborným dozorem po převzetí díla. V tomto ohledu žalovaný dále namítá, že odvolací soud nerespektoval autonomii vůle účastníků smlouvy jasně vyjádřenou ve smlouvě, pokud svým výkladem nesprávně dovodil, že uvedená smluvní podmínka mohla být splněna odsouhlasením předávacího protokolu. Konečně žalovaný namítal, že odvolací soud bez řádného odůvodnění nezadal vypracovat znalecký posudek, který žalovaný navrhl k prokázání skutečnosti, že předané dílo mělo vady (že bylo provedeno v menším než sjednaném rozsahu). Vzhledem k tomu dle žalovaného bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (např. s nálezem ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/2005, a nálezem ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07).

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Námitka žalobce, že odvolací soud smlouvu o dílo nesprávně vyložil, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud v souladu s ustanoveními § 555 odst. 1 a násl. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, při výkladu smlouvy vyšel z obsahu jednotlivých ujednání smlouvy o dílo, které vykládal ve vzájemné souvislosti, a zabýval se úmyslem stran smlouvy. Odvolací soud svým výkladem smlouvy nenahradil vůli jednajících stran, jeho závěry jsou logicky odůvodněné a zohledňují účel jednotlivých ustanovení smlouvy (srov. rozsudek ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a rozsudek ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017). V souladu s tím je i závěr odvolacího soudu, podle kterého dílčí protokol o řádném provedení prací bylo možné nahradit protokolem o předání a převzetí díla, jenž podle smlouvy o dílo naplňoval stejný účel kontroly správnosti provádění díla, pokud podle smlouvy předpokladem pro vznik povinnosti žalovaného jako objednatele převzít dílo bylo jeho řádné provedení s výjimkou drobných vad a nedodělků, jež nebránily k řádnému a bezpečnému užívání díla. Jinak řečeno smyslem protokolu o předání a převzetí díla bylo – stejně jako v případě dílčího protokolu o řádném provedení prací – stvrdit, že byly řádně provedeny práce (vyjma drobných vad díla) odpovídající předmětu díla vymezenému ve smlouvě.

Vzhledem k výše uvedenému se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, pokud dovodil, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení části ceny díla vyjma 5 % zádržného, když pro to byly naplněny smluvní podmínky poté, co žalovaný převzal dílo odsouhlasením protokolu o předání a převzetí díla ze dne 20. 2. 2017 a dílo bylo následně zkolaudováno. Námitka žalovaného, podle které žalobkyni nárok na zaplacení části ceny díla nevznikl, proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud proto dovolání žalovaného dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Vada řízení namítaná žalovaným (neprovedení navrhovaného důkazu znaleckým posudkem) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.

V projednávané věci žalovaný dovoláním napadl rovněž výroky II, III a V rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni a České republice náklady řízení. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

K návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 6. 2020

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru