Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1466/2017Usnesení NS ze dne 23.05.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1466.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 164 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1466/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně FORMA spol. s r. o., se sídlem v Jihlavě, Staré Hory, Hybrálecká 122/2, identifikační číslo osoby 47900792, zastoupené JUDr. Janou Hronovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Husova 1653/46, proti žalované ANVIL s. r. o., se sídlem v Hybrálci, č. p. 136, identifikační číslo osoby 26896753, zastoupené JUDr. Jiřím Burešem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 471/29, o určení vlastnictví, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2(48) Cm 122/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2016, č. j. 4 Cmo 57/2016-646, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 12. 2015, č. j. 2(48) Cm 122/2011-579, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. 2. 2016, č. j. 2(48) Cm 122/2011-595, žalobu na určení vlastnictví žalobkyně k movitým věcem specifikovaným ve výroku rozsudku zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované na nákladech řízení částku 78 960,75 Kč (bod II. výroku).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č. j. 4 Cmo 57/2016-646, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok). Současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 927 Kč (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně má dovolatelka za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Tvrzení dovolatelky, že odvolací soud pochybil tím, že se nevypořádal s právně vadným postupem soudu prvního stupně, tedy zrušením rozsudku a vadný postup potvrzením rozsudku soudu prvního stupně stvrdil, když podle jejího názoru nebylo možno opravným usnesením ve smyslu ustanovení § 164 o. s. ř. věc zhojit, a odchýlil se tak od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3908/2016, dovolání přípustným nečiní.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž není v rozporu s namítaným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3908/2016, zjevná nesprávnost ve smyslu první věty § 164 o. s. ř. je pochybením podobného původu jako chyby v psaní a počtech (písařské chyby, omyly v součtech, chyby způsobené selháním techniky, která byla použita, a jiné podobné nesprávnosti), tj. vzniklým v důsledku zjevného a momentálního selhání v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozhodnutí, a které je pro každého zcela zřejmé a snadno rozpoznatelné, zejména z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí. Je nepřípustné, aby soud postupem podle § 164 o. s. ř. měnil obsah výroku rozhodnutí, kterým je tento soud zásadně vázán (§ 156 odst. 3 a § 170 odst. 1 o. s. ř.), ledaže se jedná o chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 9. 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, uveřejněného pod č. 37/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4943/2015).

V daném případě soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 17. 12. 2015, č. j. 2(48) Cm 122/2011-579, o zamítnutí žaloby na určení vlastnictví k předmětným věcem, avšak v návětí výroku I. uvedl, že „žaloba na vydání … se zamítá“. V souladu s postupem podle § 164 o. s. ř. soud toto pochybení napravil tak, že „Rozsudek č. j. 2(48) Cm 122/2011-579 ze dne 17. 12. 2015 se opravuje tak, že I. výrok tohoto rozsudku správně zní: I. Žaloba ,na určení vlastnictví‘ žalobce …se zamítá“. Uvedl, že „vzhledem ke skutečnosti, že do správně uvedeného I. výroku rozsudku o žalobě na určení vlastnictví se zřejmě převzetím bloku textu z jiného dokumentu soudního spisu prostřednictvím PC techniky dostala do návětí I. výroku zjevná nesprávnost uvedením slovního spojení ,Žaloba na vydání‘ namísto správného ,Žaloba na určení vlastnictví žalobce k těmto movitým věcem‘, soud tuto zjevnou nesprávnost“ podle ustanovení § 164 o. s. ř. opravil. Předmětem řízení přitom byl nárok na určení vlastnictví k věcem.

Odvolací soud tedy nepostupoval v rozporu s dovolatelkou namítanou judikaturou, neshledal-li pochybení v postupu soudu prvního stupně při rozhodnutí o opravě rozsudku podle ustanovení § 164 o. s. ř.

Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, pak ani tato námitka dovolání žalobkyně přípustným nečiní. V této souvislosti totiž dovolatelka poukazuje toliko na jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li v dovolání uvedena (minimálně dvě) konkrétní odchylná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se předmětné otázky. Takový údaj se však z dovolání nepodává; není z něj patrno, ve kterých rozhodnutích měla být předložená otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně. Navíc odkaz na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze kterého dovolatelka vyjímá právní větu týkající se výkladu vůle při zkoumání obsahu písemného textu smlouvy, je zcela nepřípadný.

Při respektování shora uvedených kritérií nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka dovolatelky, že „kdyby odvolací soud přihlížel k důkazům a tvrzením žalobkyně se stejnou důkladností a tolerancí s jakou přihlížel a přistupoval k důkazům a tvrzením žalované, byla by skutková zjištění jiná a vlastnictví žalobkyně k předmětným strojům by bylo určeno“. Takovéto tvrzení, kterým dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, nepředstavuje polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

K vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva nesměřují ani námitky dovolatelky o tom, že skutková zjištění nebyla úplná, že odvolací soud rezignoval na zjištění skutkového stavu, tak jak to bylo objektivně možné s ohledem na aktivitu žalobkyně, že odvolací soud neprovedl žalobkyní označené konkrétní důkazy, že se nevypořádal s důvodem, proč nebyl proveden výslech konkrétního svědka a k dalším důkazům nepřihlížel. V této části dovolání, ve které dovolatelka vytýká několik jí tvrzených vad řízení, není dovolání přípustné, neboť uplatňuje jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá či skutečná) vada řízení. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné řešení otázky právní, není naplněn (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. května 2017

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru