Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1397/2020Usnesení NS ze dne 21.08.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1397.2020.1
Dotčené předpisy

§ 24 předpisu č. 85/1996 Sb.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1397/2020-238

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.,LL.M., ve věci žalobkyně AR – electric s.r.o. se sídlem v Praze 3, Roháčova 145/14, PSČ 130 00, IČO 24157821, zastoupené Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V nových domcích 343/13, PSČ 102 00, proti žalovaným 1) F. W., narozen XY, bytem v XY, 2) bpv Braun Partners s. r. o. se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, PSČ 110 00, IČO 27948994, oba zastoupeni Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, PSČ 130 00, za účasti vedlejší účastníce Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, IČO 47116617, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, o zaplacení 459 719,50 Kč

a 22 100 EUR s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 126/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2019, č. j. 18 Co 200/2019-190, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23 479 Kč k rukám právního zástupce žalovaných, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 810 Kč k rukám právního zástupce vedlejší účastnice, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. ledna 2019, č. j. 22 C 126/2017-143, zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 10 238,83 EUR s příslušenstvím (výrok I), a žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 459 719,50 Kč a 11 861,18 EUR s příslušenstvím a částky 4 408,33 EUR, zamítl (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V). Žalobkyně se žalobou domáhala v záhlaví uvedené částky z titulu odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie. Tvrdila, že kdyby žalovaní v její věci koupě ojetého vozidla od prodejce v Německu namísto německého práva aplikovali přímou úpravu Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, vyhlášené pod č. 160/1991 Sb., (dále jen „Vídeňská úmluva“), mohla by od kupní smlouvy přímo odstoupit a dosáhnout vrácení kupní ceny. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, s čímž žalovaní souhlasili, proto soud ohledně částky 10 238,83 EUR s příslušenstvím řízení zastavil. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.

Žalobkyně koupila u německé společnosti W. Potthoff GmBh & Co. ojeté vozidlo značky Volkswagen. Součástí smlouvy bylo i ujednání o vyloučení odpovědnosti prodávajícího za věcné vady vozidla. Již při převozu vozidla objevila žalobkyně vadu vozu, obrátila se proto dne 6. ledna 2014 na žalovaného 1), který v té době vykonával advokacii v ČR jako společník společnosti bpv Braun Partners s. r. o. (žalovaná 2). Žalovaná 2) poskytuje právní služby a někteří její společníci jsou oprávněni k výkonu advokacie také ve Spolkové republice Německo. V e-mailu ze dne 7. ledna 2014 žalovaný 1) sdělil žalobkyni, že se smlouva řídí německým právem, kterým se bude řídit i uplatnění nároku z vadného plnění s tím, že pokud se žalobkyni podaří prokázat, že se prodávající dopustil hrubé nedbalosti či úmyslného porušení povinností prodávajícího, uplatní se odpovědnost prodávajícího za věcné vady vozidla, byť byla smluvně vyloučena. Žalovaný 1) proto doporučil zjištění vad prostřednictvím znaleckého posudku. Dne 21. ledna 2014 udělila žalobkyně procesní plnou moc žalovanému 1) jako advokátovi bpv Braun Partners s. r. o. se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 8, PSČ 110 00. Žalovaný 1) vykonával pro žalobkyni právní služby potřebné k uplatnění práv z vadného plnění kupní smlouvy na základě vad, které žalobkyně doložila znaleckým posudkem Ing. Jana Pavlíčka ze dne 19. ledna 2014,

č. 1544-002/2014, podle něhož motor spotřebovává nadměrné množství oleje a nemá dostatečný výkon. Žalovaný 1) dospěl k závěru, že vady doložené žalobkyní nejsou takového charakteru, aby bylo možné okamžitě odstoupit od smlouvy; vozidlo bylo proto předáno k opravě. Oprava trvala déle, než měla žalobkyně v plánu akceptovat, a vozidlo bylo do ČR vráceno dne 17. prosince 2014. Dopisem ze dne 12. prosince 2014 žalovaní vyčíslili prodávajícímu nároky žalobkyně na náhradu škody vzniklé v důsledku existence vad prodané věci, včetně nároku na náhradu škody vzniklé nemožností užívat vozidlo po dobu jeho opravy. Žalobkyně předžalobní výzvou ze dne 3. března 2017 vyzvala oba žalované k náhradě škody z titulu odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie, která je předmětem tohoto řízení.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že se jedná o právní vztah s mezinárodním prvkem, je třeba aplikovat nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008, ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), podle jehož článku 4 odst. 1 písm. b) se předmětný vztah řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště; v tomto případě tedy s ohledem na obvyklé bydliště žalovaného 1) právem českým. Soud prvního stupně aplikoval § 2913 odst. 1 o. z. a § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o advokacii“, a uzavřel, že odpovědnost advokáta vůči klientovi za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie, je speciální úpravou založenou na principu objektivní odpovědnosti; ostatní předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu se řídí obecnou úpravou. Soud prvního stupně uvedl, že pokud žalobkyně požaduje náhradu škody s tvrzením, že žalovaný 1) aplikoval nesprávnou právní úpravu, musí zároveň tvrdit a prokázat vznik škody a příčinnou souvislost mezi pochybením žalovaného 1) a takovým vznikem škody; tj. musí tvrdit a prokázat, že by v daném případě byl její nárok oprávněný.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě měl žalovaný 1) aplikovat Vídeňskou úmluvu, jak tvrdila žalobkyně, avšak ani při aplikaci Vídeňské úmluvy by nebyl založen nárok žalobkyně od smlouvy přímo odstoupit, neboť dostatečně netvrdila a neprokázala, že došlo k tak podstatnému porušení smlouvy, které by zakládalo její nárok na odstoupení od smlouvy (viz čl. 25 a čl. 49 Vídeňské úmluvy). Z předloženého znaleckého posudku totiž vyplynulo pouze to, že motor vozidla nemá dostatečný výkon a spotřebovává nadměrné množství oleje; své tvrzení, že muselo dojít k výměně motoru, žalobkyně nikterak nedoložila. Ani přes poučení soudu o potřebě doplnit žalobní tvrzení žalobkyně svá tvrzení nedoplnila. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně netvrdila a neprokázala skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné usoudit, že by žalobkyně v případě správného postupu žalovaného se svým nárokem o prodejce vozidla uspěla. Žalobkyně tedy neprokázala, že by jí v důsledku nesprávného postupu advokáta (žalovaného 1) vznikla škoda.

Nad rámec výše uvedeného soud prvního stupně konstatoval nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného 1), neboť žalovaný 1) v předmětné době vykonával advokacii jako společník žalované 2) a podle § 24 zákona o advokacii odpovídá klientovi za újmu společnost, ve které advokát advokacii vykonává, v řešeném případě tedy žalovaná 2). Ohledně žalovaného 1) tedy soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. září 2019, č. j. 18 Co 200/2019-190, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o českém právu jako právu rozhodném pro právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným 1), což odůvodnil tak, že skutkové zjištění, že žalovaný 1) v předmětné době pobýval na území ČR, kde byl společníkem žalované 2), nebylo odvoláním zpochybněno. Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného 1); odkázal na § 15 zákona o advokacii a uzavřel, že smlouva o poskytování právních služeb včetně zastupování vznikla mezi žalobkyní a žalovanou 2). Udělení plné moci osobně žalovanému 1) pak odpovídá úpravě § 15 odst. 4 věty druhé zákona o advokacii, podle které pokud výkon advokacie jménem společnosti nepřipouštějí zvláštní právní předpisy, vykonávají advokáti advokacii vlastním jménem na účet společnosti.

K samotnému nároku žalobkyně na náhradu škody podle § 24 zákona o advokacii odvolací soud uvedl, že úprava odpovědnosti advokáta za škodu je objektivní odpovědností založenou na splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Příčinná souvislost je dána, jestliže nebýt pochybení advokáta, byl by jeho klient v soudním řízení zcela nebo zčásti úspěšný. Důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném klientovi (v řešené věci na žalobkyni), který musí prokázat, že jeho subjektivní právo existovalo a že při řádném výkonu advokacie by se svého práva domohl. V řízení o náhradu škody způsobené advokátem soud jako předběžnou otázku řeší, zda by poškozený při řádném postupu advokáta svůj nárok prosadil. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi pochybením žalovaného 1) a vznikem škody, neboť do řízení nevnesla žádné tvrzení, z něhož by bylo možné usuzovat, že vozidlo mělo vady, které by bylo možno podle článku 49 Vídeňské úmluvy považovat za podstatné porušení smlouvy zakládající nárok na odstoupení od smlouvy.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a právních otázek dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešených (viz níže).

Dovolatelka v bodě A své argumentace uvedla, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Z obsahu následného textu v dovolání ovšem plyne, že dovolatelka zřejmě měla na mysli to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, neboť konkrétně uvedla, že „odvolací soud neřešil, zda by žalobce při řádném postupu advokáta svůj nárok prosadil, jak by odpovídalo právnímu názoru vyjádřeném v rozsudku NS sp. zn. 33 Cdo 1682/2013.“ Otázka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od dovolatelkou citovaného rozsudku dovolacího soudu, se dle dovolatelky váže k tomu, zda je třeba, aby soud otázku, zda by se poškozený v případě správného postupu advokáta domohl svého nároku, řešil sám jako otázku předběžnou či zda je plně na žalobci, aby toto prokázal sám.

Dovolatelka dále v bodě B svého dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, které dovolacím soudem dosud nebyly řešeny. První otázka dovolatelky se vztahovala k tomu, zda v případě, že je nesporné, že advokát pochybil a je nesporný rozsah vad, které byly vůči prodávajícímu uplatněny, je skutečně na žalobkyni, aby prokázala skutkový stav v době právního posouzení žalovaným, či zda postačuje, aby soud sám jako otázku předběžnou vyřešil, jaký postup by vedl k prosazení klientova nároku. Další otázkou se dovolatelka tázala, jak má žalobkyně prokázat příčinnou souvislost mezi chybným právním posouzením advokáta a vznikem škody, než že upozorní na různé právní důsledky chybného a správného právního posouzení. Třetí otázka opět směřovala k tomu, jak má žalobkyně prokázat, že by v případě správného posouzení advokátem svůj nárok prosadila, když odvolacímu soudu nepostačuje prosté tvrzení a odmítá si otázku vyřešit jako předběžnou.

V bodě C dovolání formulovala dovolatelka rovněž právní otázku dle jejího názoru v rozhodovací praxi dosud neřešenou, a to otázku týkající se pasivní věcné legitimace žalovaného 1) a otázku, jakým právem se vztah mezi žalobkyní a žalovaným 1) má řídit. Podle dovolatelky soudy nesprávně uzavřely, že žalovaný 1) není pasivně věcně legitimován a že se jejich vztah řídí českým právem.

Ve zbytku dovolání dovolatelka obsáhle polemizovala se skutkovými závěry soudů, rozporovala závěry soudů o neunesení důkazního břemene a rovněž namítala, že soudy neprovedly jí navrhované důkazy. Závěrem pak dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobě vyhoví a přizná jí náhradu nákladů řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání je nepřípustné, neboť dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání. Podle žalovaných dovolatelka uvádí tři různé otázky, z nichž není zřejmé, co má být jejich odpovědí vyřešeno, a které ani nedávají smysl, neboť dovolatelka se v nich ptá, jak má procesně postupovat. Podle žalovaných nadto dovolatelka uvádí skutkové novoty, které jsou v dovolacím řízení nepřípustné. Žalovaní proto navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.

Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k dovolání také uvedla, že dovolání je nepřípustné, neboť téměř celý text dovolání představuje pohou polemiku se skutkovými závěry soudů; dovolatelka podle vedlejší účastnice formuluje vícekrát tutéž právní otázku, přičemž jednou tvrdí, že jde o otázku rozhodovanou rozdílně, podruhé, že jde o otázku dosud neřešenou. Podle vedlejší účastnice dovolatel spíše formuluje své úvahy, než konkrétní právní otázky, na jejichž řešení by záviselo napadené rozhodnutí. Vedlejší účastnice proto navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolatelka pod bodem AaB svého dovolání formulovala několik otázek, které se však obsahově týkají téhož. Dovolatelka se v obou částech dovolání tázala na to, zda je v řízení o náhradu škody způsobené advokátem na poškozeném, aby prokázal předpoklady vzniku odpovědnosti advokáta za škodu (zde konkrétně příčinnou souvislost mezi pochybením advokáta a vzniklou škodou), či zda soud tuto otázku řeší sám jako otázku předběžnou. Dovolatelce nelze přisvědčit v tvrzení, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 33 Cdo 1682/2013, na který dovolatelka poukazovala. Odvolací soud otázku důkazního břemene při prokazování předpokladů vzniku odpovědnosti advokáta za škodu posoudil v souladu s citovaným rozsudkem dovolacího soudu.

Nejvyšší soud totiž v rozsudku ze dne 30. října 2014, sp. zn. 33 Cdo 1682/2013, vyslovil závěr, podle něhož úprava odpovědnosti advokáta za škodu je bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou se rozumí majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska § 16 zákona č. 85/1996 Sb., podle něhož je advokát povinen řádně a svědomitě chránit práva a oprávněné zájmy klienta. Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti advokátem při výkonu advokacie a vznikem škody je dána tehdy, jestliže nebýt pochybení advokáta, byl by jeho klient (poškozený) v soudním řízení (zcela nebo zčásti) úspěšný. Důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném, který musí prokázat, že jeho subjektivní právo existovalo a že při řádném výkonu advokacie by se svého práva u soudu domohl. V řízení o náhradu škody způsobené advokátem soud jako předběžnou otázku řeší, zda by poškozený při řádném postupu advokáta svůj nárok prosadil (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 543/2007; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. 25 Cdo 3046/2016).

Z citovaného rozhodnutí plyne, že odvolací soud správně uzavřel, že důkazní břemeno ohledně prokázání předpokladů vzniku odpovědnosti advokáta za škodu – v řešené věci příčinné souvislosti mezi pochybením advokáta a vzniklou škodou – leží na žalobkyni jakožto poškozené. Uvedený závěr o důkazním břemenu poškozeném se nevylučuje s tím, že soud v řízení o náhradu škody způsobené advokátem řeší jako předběžnou otázku, zda by poškozený při řádném postupu advokáta svůj nárok prosadil. Dovolatelka uvedené dva závěry však postavila proti sobě jako závěry vzájemně se vylučující, s čímž nelze souhlasit. Závěr, že soud řeší jako předběžnou otázku to, zda by poškozený při řádném postupu advokáta svůj nárok prosadil, totiž nezbavuje poškozeného povinnosti tvrdit a prokázat, že by v případě správného postupu advokáta se svým nárokem uspěl.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku důkazního břemene při prokazování předpokladů vzniku odpovědnosti advokáta za škodu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolatelka v bodě C svého dovolání dále formulovala jako otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou to, zda je žalovaný 1) pasivně věcně legitimován a jakým právem se vztah mezi žalobkyní a žalovaným 1) řídí. Dovolatelka argumentovala tím, že žalovaný 1) je pasivně věcně legitimován, neboť udělila plnou moc jemu osobně jakožto advokátovi na území Spolkové republiky Německo. S touto argumentací se však dovolací soud neztotožňuje, neboť přímo z § 15 odst. 4 zákona o advokacii vyplývá, že advokáti, kteří jsou společníky společnosti, vykonávají advokacii jménem společnosti a na její účet. Pokud výkon advokacie jménem společnosti nepřipouštějí v jednotlivých případech zvláštní právní předpisy, vykonávají advokáti advokacii vlastním jménem a na účet společnosti. Z citované úpravy zákona o advokacii vycházel dovolací soud v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2013, sp. zn. 23 Cdo 4193/2011, dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2020, sp.zn. 23 Cdo 3414/2018, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013); dovolatelce tedy nelze přisvědčit, že se jedná o otázku dosud neřešenou. Naopak je třeba uzavřít, že odvolací soud otázku pasivní věcné legitimace žalovaného 1) jakožto advokáta vykonávajícího advokacii jako společník společnosti bpv Braun Partners s. r. o. posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když dospěl k závěru, že žalovaný 1) není pasivně věcně legitimován, neboť právní vztah vznikl mezi žalobkyní a žalovanou 2) a odpovědnost za škodu způsobenou žalovaným 1) nese v souladu s § 24 odst. 2 zákona o advokacii žalovaná 2). Ani otázka vztahující se k tomu, jakým právem se řídí vztah mezi žalobkyní a žalovaným 1) nezaloží přípustnost dovolání, neboť její řešení vyplývá přímo z právní úpravy – konkrétně z článku 4 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008, ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), podle něhož se právní vztah řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště; v řešeném případě tedy právem českým, neboť žalovaný měl dle skutkového zjištění soudu prvního stupně v rozhodné době obvyklé bydliště na území ČR.

Co se týče dovolatelčiných námitek vztahujících se ke skutkovému stavu, Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném

od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Námitka dovolatelky, že soudy neprovedly jí navržené důkazy, představuje námitku vady řízení, která není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud se podle § 242 odst. 3 o. s. ř. zabývá vadami řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 8. 2020

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru