Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1377/2020Usnesení NS ze dne 24.09.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1377.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1377/2020-384

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Auböck s. r. o., se sídlem v Boršově nad Vltavou, Poříčí 247, identifikační číslo osoby 26089785, zastoupené JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, proti žalované AUTOSKLO K + M spol. s r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Prostřední 2792/1, identifikační číslo osoby 46683950, zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1914/1a, o zaplacení částky 1.025.377 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 19/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2019, č. j. 22 Co 1229/2019-344, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.391,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 34 C 19/2016-307, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.025.377 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Konkrétně formuluje právní otázku, zda „přechází v rámci narovnání smluvní právní režim původního závazku automaticky na nový závazek či s ohledem na povahu institutu narovnání je zapotřebí, aby byl smluvní rámec (režim) nového závazku, zejména pak ujednání o smluvní pokutě, znovu vymezen, ať již výslovným ujednáním či alespoň odkazovací klauzulí na smluvní rámec původního závazku“. Z obsahu dovolání plyne, že dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba o zaplacení se zamítá.

Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby jej dovolací soud zamítl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dle obsahu dovolání je základem dovolacích námitek polemika dovolatelky se závěrem odvolacího soudu o tom, že obsah dohody o narovnání ze dne 20. 3. 2013 se nedotýká práva žalobkyně na smluvní pokutu za prodlení se zaplacením ceny díla. Dovolatelka k tomu uvádí, že „pokud tedy žalobkyně tuto sankci vyúčtovala za období, které je časově umístěno až do doby po uzavření dohody o narovnání, nemůže být tato sankce po právu, neboť jí chybí právní základ“. Tato dovolací námitka však přípustnost dovolání nezakládá.

Odvolací soud svůj závěr o tom, že dohoda o narovnání ze dne 20. 3. 2013 nevylučuje právo žalobkyně na smluvní pokutu za prodlení se zaplacením ceny díla, odůvodnil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3957/2013, ve kterém dovolací soud vyložil, že dohodou o narovnání je odstraňována spornost a pochybnost zejména splnění předpokladů vzniku nebo zániku určitého práva, o výši pohledávky, její splatnosti, úroku apod.; spornost či pochybnost může být skutková či právní, objektivní i subjektivní [dříve § 585 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), od 1. 1. 2014 jde o ust. § 1903 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)]. Při posuzování a výkladu dohody o narovnání není významné její formální označení, nýbrž je rozhodující její obsah a vůle stran; projev vůle stran je třeba vykládat podle jeho jazykového vyjádření a v souladu s úmyslem jednajících osob (dříve § 35 odst. 2 obč. zák., nyní § 555 o. z.). Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud k otázce obsahu narovnání dále uvádí, že i když spor či pochybnost jsou pojmovými znaky narovnání, nemusí být vždy výsledkem dohody změna rozsahu vzájemných práv a povinností; účastníci se mohou dohodnout na stejném obsahu, jaký měl dosavadní závazkový právní vztah (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005). Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí se závazkem novým. Sporné otázky jsou zpravidla řešeny formou vzájemných ústupků. Není však vyloučeno, že účastníci po vyjasnění sporných stanovisek v dohodě potvrdí či podrobněji vymezí svá dosavadní práva a povinnosti, narovnáním tedy nemusí vždy dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4103/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5793/2017).

Otázka, zda i po 20. 3. 2013 náleželo žalobkyni právo na smluvní pokutu v případě prodlení objednatele se zaplacením ceny díla, je tedy otázkou výkladu konkrétní dohody o narovnání. Přitom závěr odvolacího soudu o tom, že ujednání o smluvní pokutě z původní smlouvy o dílo nebylo dohodou o narovnání dotčeno, zcela odpovídá zákonným pravidlům výkladu projevu vůle dle § 266 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, kdy soud hodnotí i okolnosti související s projevem vůle, včetně následného chování stran (srov. např. důvody vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011,

sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).

Od shora odkazovaných závěru se nemá dovolací soud důvod odchylovat ani v projednávané věci a jejich zpochybnění proto přípustnost dovolání nezakládá.

Z obsahu dovolání lze dále dovodit námitky dovolatelky ohledně právního posouzení existence pohledávky ze smluvní pokuty za žalobkyní, již dovolatelka uplatňovala v rámci své procesní obrany. Tyto námitky však nemohou zakládat přípustnost dovolání, neboť odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, dospěl s odkazem za závěry vyjádřené v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2016, č. j. 13 Cm 862/2014-183, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 8. 2016, č. j. 13 Cm 862/2014-212, jenž byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017, č. j. 4 Cmo 97/2016-226 (dovolání žalované bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4306/2017), k závěru, že nedošlo k platnému jednostrannému započtení proti žalobou uplatněné pohledávce.

Jak přitom dovodil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Objasnil zároveň (s odkazem na § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), že je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54). Tyto závěry pak byly rozšířeny též na posouzení procesní situace, kdy dovolatel v rámci řízení uplatňuje pohledávku k započtení, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4789/2016, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2016.

Za této situace proto nemohou námitky, jež se týkají samotné existence práva na smluvní pokutu dovolatelky za žalobkyní, zakládat přípustnost dovolání, neboť dovolatelka nikterak v dovolání nenapadá důvody, pro které byl přijat závěr o tom, že nedošlo k zápočtu tvrzených pohledávek dovolatelky za žalobkyní.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 9. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru