Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1349/2019Usnesení NS ze dne 09.11.2020

HeslaVady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1349.2019.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1349/2019-236

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, PSČ 120 00, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, PSČ 128 00, IČO 00024341, o zaplacení částky 3 092 143 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 23/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2018, č. j. 15 Co 151, 152/2018-183, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, č. j. 37 C 23/2016-151, zastavil řízení o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 3 092 143 Kč za dobu od 12. 2. 2016 do 1. 3. 2016 (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení částky 3 092 143 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 2. 3. 2016 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2018, č. j. 15 Co 151, 152/2018-183, odmítl odvolání proti usnesení ze dne 4. 10. 2017, č. j. 37 C 23/2016-143 (výrok pod bodem I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II o věci samé a ve výroku pod bodem III o nákladech řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nabyla dosud vyřešena a současně se jedná o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, či ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15, dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu).

Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 věta první, § 243b o. s. ř.).

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2934/2013, jež bylo uveřejněno pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Má-li být dovolání přípustné proto, že právní otázka „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).

Dovolatel v dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nevymezil žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, kterou má za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.

Dovolatel rovněž nevymezil, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají.

Dovolatel pouze obsáhle rekapituluje průběh sporu, vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem a poukazuje na skutečnost, že jiný senát téhož odvolacího soudu rozhodl ve skutkově obdobné věci opačně.

To, že má dovolatel jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu § 238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci nejde), ani v režimu § 237 o. s. ř.

K podáním, jímž dovolatel doplňoval dovolání, dovolací soud podle § 241b odst. 3 první věty o. s. ř. vzhledem k uplynutí lhůty pro doplnění dovolání nepřihlížel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1462/2019, jež obstálo i v ústavní rovině, když Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. I.ÚS 2290/19, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4338/2019, a nález Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15). Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje i na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ve kterém mimo jiné dovolací soud uvádí, že doplnil-li dovolatel své dovolání po uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem vyložil (třebaže své dovolání „jen“ dovysvětlil), v čem spočívá nesprávnost napadeného právního posouzení, nelze k jeho podání vůbec přihlížet. Ostatně opačný závěr by vedl k tomu, že někteří účastníci by byli zvýhodnění delší lhůtou k „upřesňování“ dovolacích důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním bez obsahové změny dovolání a doplněním je jen stěží poznatelná) díky nahodilé skutečnosti, jakou je délka doby od podání dovolání do rozhodnutí o tomto dovolání. Také Ústavní soud „nepovažuje za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za povinnost (v některých případech velmi složitě) u každé z námitek porovnávat, zda jde o ‚novou‘ námitku, či nikoliv, zvlášť jestliže občanský soudní řád vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se prosazuje princip právní jistoty), že dovolání musí být podáno ‚kompletní‘ v zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka je ostatně pro tento účel více než dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20 odůvodnění).

Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 11. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru