Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1325/2012Usnesení NS ze dne 23.05.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1325.2012.1
Dotčené předpisy

§ 409 obch. zák.

§ 36 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1325/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně ČSOB Advisory, a.s. (dříve ČSOB Investment Banking Services, a.s.), se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 27081907, zastoupené Mgr. Markétou Buriancovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Bělohorská 135, proti žalovanému V. B., zastoupenému JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Arbesova 400, o zaplacení 1 275 340 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem -pobočka v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 82/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2011, č. j. 2 Cmo 81/2010-183, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení požadované dlužné částky na základě kupní smlouvy ze dne 26. 5. 2000 o zpětném odkupu předmětu leasingu, jehož dodavatelem by žalovaný, a která byla uzavřena pro případ porušení vymezených povinností leasingového nájemce podle leasingové smlouvy č. 250/0698 o finančním pronájmu movité věci. Žalovaný se žalobě bránil zejména tvrzením, že smlouva o zpětném odkupu předmětu leasingu je neplatná podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2011, č. j. 2 Cmo 81/2010-183, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. prosince 2009, č. j. 38 Cm 82/2005-144, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 1 275 340 Kč a náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Oba soudy vyšly ze shodných skutkových zjištění, že v kupní smlouvě o zpětném odkupu předmětu leasingu ze dne 26. 5. 2000 se žalovaný zavázal koupit od žalobkyně zpět předmět leasingu specifikovaném v leasingové smlouvě č. 250/0698 ze dne 26. 5. 2000 jako Soubor zařízení pro autoservis, a to za cenu určenou v čl. II. odst. 4 této kupní smlouvy. Soudy vyšly ze zjištění, že předmět kupní smlouvy byl určen odkazem na leasingovou smlouvu ve spojení s protokolem o předání a převzetí předmětu leasingu ze dne 26. 5. 2000, který specifikoval předané a převzaté věci jako 2 kusy (ks) zvedáku Consul 2.30 Modula EL, 1 ks odsávačky oleje, 1 ks záchytné nádoby na olej, 1 ks mycího stolu, 1 ks kompresoru, 2 ks vozíku Elofort, 1 ks utahovačky 60NM, 1 ks rovnací stolice Autorobot, 1 ks laserového měření k rovnací stolici a 1 ks laserové geometrie. Dále soudy vyšly ze skutkového zjištění, že v čl. VII. odst. 1 kupní smlouvy byla sjednána odkládací podmínka s tím, že účinnost smlouvy je vázána na doručení písemné výzvy kupujícímu (žalovanému) s oznámením, že prodávající (žalobkyně) odstupuje od leasingové smlouvy č. 250/0698 a žádá kupujícího o převzetí předmětu leasingu. Oznámení o ukončení leasingové smlouvy a výzvu ke zpětnému odkupu předmětu leasingu doručila žalobkyně žalovanému oznámením ze dne 28. 5. 2001. K zaplacení kupní ceny za zpětný odkup předmětu leasingu, vypočtené v souladu se smlouvou, vyzvala žalobkyně žalovaného fakturou č. ze dne 11. 1. 2002. Žalovaný na úhradu této faktury zaplatil dne 5. 8. 2002 pouze 300 000 Kč.

Oba soudy z uvedených skutkových zjištění shodně dovodily, že mezi účastníky byla dne 26. 5. 2000 uzavřena kupní smlouva podle § 409 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) s odkládací podmínkou podle § 36 odst. 2 věty první obč. zák. Tato kupní smlouva podle závěru odvolacího soudu nabyla účinnosti výzvou ke zpětnému prodeji ze dne 28. 5. 2001. Oba soudy neuznaly za oprávněnou námitku žalovaného, že předmětná kupní smlouva je neplatná podle § 39 obč. zák., poukazoval-li žalovaný na to, že předmět smlouvy nebyl dostatečně vymezen. Odvolací soud tuto námitku odmítl s tím že, předmět zpětného prodeje byl v kupní smlouvě vymezen určitě odkazem na leasingovou smlouvu č. 250/0698 ze dne 26. 5. 2000, jejíž předmět jako Soubor zařízení pro autoservis, jehož dodavatelem byl právě žalovaný, byl jasně vymezen ve spojení s předávacím protokolem o předání a převzetí předmětu leasingu z téhož dne, tedy odkazem na jinou konkrétní listinu.

Odůvodňoval-li žalovaný své tvrzení o neplatnosti kupní smlouvy podle § 39 obč. zák. i tím, že splnění leasingové smlouvy nelze zajištovat kupní smlouvou, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ani tato námitka není odůvodněná, neboť strany platně uzavřely kupní smlouvu s odkládací podmínkou podle § 36 odst. 2 věty první obč. zák., jejíž splnění záviselo na ukončení smluvního vztahu mezi žalobkyní a leasingovým nájemcem. Nejednalo se tedy zajištění závazku podle příslušných ustanovení o zajištění závazku upraveného v občanském zákoníku. Pokud čl. I. odst. 2 kupní smlouvy zmiňoval zajištění, odvolací soud konstatoval, že tím byl vyjádřen pouze účel smlouvy, pro který je smlouva uzavírána.

Odvolací soud odmítl jako nedůvodnou i námitku žalovaného, že se v daném případě nejedná o kupní smlouvu, ale o vedlejší ujednání v kupní smlouvě ve smyslu § 607 obč. zák. Odvolací soud připomněl znění ustanovení § 607 obč. zák., v němž je stanoveno, že kdo prodá movitou věc s výhradou, že má právo žádat vrácení věci do určité doby po koupi, vrátí-li kupujícímu zaplacenou cenu, má právo zpětné koupě. Podle závěru odvolacího soudu se však v daném případě nejednalo o právo zpětné koupě ve smyslu tohoto ustanovení, neboť uvedené ustanovení upravuje právo prodávajícího žádat vrácení věci do určité doby po koupi, avšak nikoliv právo kupujícího. Takové právo by mohlo svědčit žalovanému, pokud by si jako prodávající předmětu leasingu ve smlouvě s leasingovou společností (žalobkyní), jako kupující, vymínil právo zpětné koupě. Takové tvrzení však žalovaný ani neuvedl a ze smlouvy uzavřené mezi účastníky ani nevyplývá, že by si žalobkyně, jako prodávající, s žalovaným, jako kupujícím, právo zpětné koupě žalovaným do určité doby po koupi vůbec sjednala.

Pokud žalovaný namítal, že žalobkyně porušila mezi nimi uzavřenou smlouvu tím, že sjednanou cenu předmětu smlouvy žalovanému vyúčtovala dokladem označeným jako zálohová faktura č. 82/00010 ze dne 11. 1. 2002, avšak řádný daňový doklad žalovanému nevystavila, oba soudy dospěly k závěru, že tato skutečnost, že faktura neměla náležitosti daňového dokladu, je bez významu z hlediska vzniku práva žalobkyně na zaplacení kupní ceny, které se řídí ustanovením § 450 odst. 1 obch. zák., tedy v daném případě okamžikem, kdy žalovaný od bývalého leasingového nájemce předmět koupě odebral, neboť tímto dnem žalobkyně, jako prodávající, umožnila žalovanému, jako kupujícímu, s předmětem koupě nakládat. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobkyně zálohovou fakturou, jejíž náležitosti si strany nesjednaly, vyzvala žalovaného k zaplacení kupní ceny do 25. 1. 2002. Jestliže žalovaný kupní cenu do této doby nezaplatil, má tato skutečnost význam pro případné právo na zaplacení úroků z prodlení, které ale žalobkyně v řízení neuplatnila.

Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Má za to, že kupní smlouva o zpětném odkupu předmětu leasingu je neplatná, a to pro obcházení zákona. Podle názoru dovolatele musí být kupní smlouva uzavřena za účelem realizace obchodu a nemůže být zajišťovacím prostředkem k zajištění závazku z jiné smlouvy, jejímž účastníkem ani nebyl. Nesouhlasí se závěrem, že strany kupní smlouvy zamýšlely uzavřít kupní smlouvu s odkládací podmínkou, jejíž splnění záviselo na ukončení leasingového vztahu mezi žalobkyní a leasingovým nájemcem. Namítá rovněž, že kupní smlouva nesplňuje požadavky určitosti na označení předmětu koupě. Neztotožňuje se ani se závěrem obou soudů ohledně zhodnocení jeho námitky týkající se nevystavení řádného daňového dokladu. Má za to, že se nemohl dostat do prodlení se zaplacením kupní ceny, a to z důvodu prodlení žalobkyně spočívající v porušení její povinnosti součinnosti, nedoručila-li žalovanému řádný daňový doklad, ale jen zálohovou fakturu.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátkou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném rozsahu rozhodnutím potvrzujícím a rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak, protože by byl vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Nejvyšší soud po přezkoumání věci neshledal žádné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, a proto dovodil, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Dospěl k závěru, že oba soudy z uvedených skutkových zjištění správně dovodily, že mezi účastníky uzavřená Kupní smlouva na zpětný odkup předmětu leasingu ze dne 26. 5. 2000 je platnou kupní smlouvou uzavřenou podle § 409 obch. zák. s odkládací podmínkou podle § 36 odst. 2 věty první obč. zák., kdy účinnost smlouvy byla vázána na odkládací podmínku spočívající v zániku závazku z leasingové smlouvy, k čemuž v daném případě došlo. Oba soudy správně aplikovaly ustanovení § 409 obč. zák., podle něhož se prodávající kupní smlouvou zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu, a rovněž správně aplikovaly ustanovení § 36 odst. 1 (větu první) a odst. 2 (větu první) obč. zák., stanovící, že vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky, a že podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Dovolateli nelze přisvědčit jeho argumentaci, že kupní smlouva byla zajišťovacím prostředkem závazku z leasingové smlouvy, neboť jak správně dovodil odvolací soud, zmíněné zajištění pouze proklamovalo smysl smlouvy.

Namítá-li dovolatel neplatnost smlouvy i z důvodu, že kupní smlouva neobsahuje veškeré zákonem stanovené náležitosti, a to zejména v označení předmětu koupě, je třeba konstatovat, že i tuto námitku, uplatněnou již v odvolacím řízení, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou ohledně určitosti právního úkonu, jestliže dospěl k závěru, že předmět zpětného prodeje byl v kupní smlouvě vymezen určitě odkazem na leasingovou smlouvu ze dne 26. 5. 2000, jejíž předmět jako Soubor zařízení pro autoservis, jehož dodavatelem byl právě žalovaný, byl jasně vymezen ve spojení s předávacím protokolem o předání a převzetí předmětu leasingu z téhož dne, tedy odkazem na jinou konkrétní listinu [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 166/2001, publikovaném v Soudní judikatuře č. 7/2003 pod označením 121/2003, podle něhož z hlediska řádné konkretizace předmětu plnění kupní smlouvy uzavřené ve smyslu § 409 a násl. obch. zák. není vyloučeno, aby prodávající s kupujícím v písemně uzavřené kupní smlouvě tento předmět určili odkazem na dříve učiněný (rovněž písemný) nezaměnitelný právní úkon – např. identifikovaná objednávka, či v daném případě jasně identifikovaná jiná smlouva].

Odvolací soud rovněž po právu, v souladu s § 450 odst. 1 obch. zák., s ohledem na skutková zjištění a též v souladu s ustálenou judikaturou posoudil vznik nároku žalobkyně na zaplacení kupní ceny s konstatováním, že na vznik nároku na zaplacení kupní ceny je bez významu, zda byl vystaven řádný daňový doklad (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 311/2010, podle něhož pro vznik povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu ve smyslu ustanovení § 450 odst. 1, věty první, obch. zák. je rozhodující, zda mu prodávající v souladu se smlouvou a tímto zákonem umožnil nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím. Pro oprávněnost nároku prodávajícího na zaplacení kupní ceny za zboží, které bylo objednatelem převzato a je mu umožněno s ním nakládat, je bez právního významu chyba učiněná v daňovém dokladu). Splatnost kupní ceny pak v každém případě nastává nejpozději doručením stejnopisu žaloby žalovanému.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam, uzavřel, že dovolání není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. května 2013

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru