Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1299/2008Rozsudek NS ze dne 26.05.2010

HeslaSmlouva o dílo
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1299.2008.1
Dotčené předpisy

§ 564, 439 obch. zák.

§ 136 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1299/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobců a) Ing. K. F. a b) P. F. oba zast. JUDr. Milošem Vondráčkem, advokátem, se sídlem AK v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 36, proti žalovanému TREDIT, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Lidická č. 182, IČ 62502581, zast. JUDr. Evou Machovou, advokátkou, se sídlem AK v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, o zaplacení 960.918,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 54/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2007, č. j. 22 Co 2176/2007-353, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2007, č. j. 22 Co 2176/2007-353, se v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně částku 712.127,50 Kč s přísl., zrušuje včetně souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání se ve zbývajícím rozsahu odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 5. 2007, č. j. 12 C 54/2004-314 (v pořadí druhým), uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 960.918,- Kč s 2 % úrokem z prodlení p. a. počínaje od 7. 10. 2003 do zaplacení do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; dále soud prvního rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 11. 2007, č. j. 22 Co 2176/2007-353, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 712.127,50 Kč s přísl. s tím upřesněním, že žalobci jsou oprávněni společně a nerozdílně a ve zbývající části (o zaplacení 248.790,50 Kč s přísl.) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že doplnil dokazování znaleckým posudkem ing. Řežába z 28. 1. 2007, vč. krycího listu rozpočtu a zjistil, že náklady na odstranění reklamovaných vad díla představují částku 669.241,83 Kč. Hodnotu díla provedeného s vadami znalec určil částkou 1.066.431,- Kč. K námitkám žalobců pak byla cena prací potřebných k odstranění předmětných vad díla stanovena znalcem částkou 804.039,85 Kč.

Odvolací soud dále vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Dále vycházel z toho, že „nárok na slevu z ceny díla odpovídá rozdílu mezi hodnotou, kterou by měl předmět díla bez vad a hodnotou, kterou měl předmět díla s vadami, přičemž pro určení hodnot je rozhodující doba, v níž se mělo uskutečnit řádné plnění (§ 564 a § 439 odst. 1 obch. zák.). Proto výše nároku na slevu z ceny díla nemůže být vyjádřena výdaji nezbytnými k odstranění vad. Vzhledem k tomu odvolací soud při určení výše slevy vycházel z cenových relací první poloviny roku 1999 a z toho, že výše nároku na slevu má vyjadřovat to, že „dílo bude sloužit základním účelům a nikoliv v plném rozsahu účelům dalším, např. účelu estetickému“. Za použití ust. § 136 o. s. ř., kdy bral v úvahu i náklady potřebné na odstranění vad, určil výši slevy částkou 730.000,- Kč a zohlednil i to, že tržní hodnota díla je snižována, při případném prodeji, úvahami o výdajích s případným odstraňováním vad. Žalobci odvolací soud přiznal i částku 12.127,50 Kč za vypracování znaleckého posudku, kterou pokládá za účelně vynaložené náklady spojené s uplatněním pohledávky (§ 121 odst. 3 obč. zák.).

Odvolací soud s ohledem na uvedené proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.

Dovoláním ze dne 15. 2. 2008 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, jak to vyplývá z obsahu dovolání, s tím, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má podle názoru dovolatele ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uplatněným dovolacím důvodem je to, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V odůvodnění dovolání žalovaný popsal dosavadní průběh řízení.

Za otázku zásadního právního významu dovolatel nejprve označil to, zda „soud v řízení svým jednáním může nahrazovat činnost znalce“ a podle názoru dovolatele odvolací soud jednal v rozporu s ust. § 127 odst. 1 o. s. ř., když za použití § 136 o. s. ř. určil výši slevy z cena díla, a tím vyřešil odbornou otázku, aniž by k tomu měl odborné znalosti a tak nahradil činnost znalce; dovolatel odkázal na stanovisko NS ČSR Rc 1/81 a usnesení NS ČR z 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při stanovení výše slevy využily rozpočty obsahující náklady potřebné k odstranění vad.

Další otázkou zásadního právního významu je podle dovolatele to, že ho odvolací soud zavázal k odpovědnosti za vady podle § 551 obch. zák., neboť dle názoru soudů obou stupňů nedodržel poučovací povinnost. Nevhodnost svého postupu nemohl dovolatel zjistit ani při vynaložení odborné péče. Technologický postup byl schválen technickým dozorem a za tohoto stavu mělo být posouzeno, zda byl žalovaný odpovědný za vzniklé vady nebo zda se odpovědnosti mohl zprostit z tohoto důvodu.

Vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel v tom, že oba soudy jednaly v rozporu s ust. § 120, § 127 a § 132 o. s. ř., neboť nezjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení věci.

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc přikázal soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku.

Podle předkládací zprávy a obsahu spisu se žalobci k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II. bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) a poté shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, dovolání obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolací soud dále z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2009, č. j. KSCB 28 INS 1605/2008-B-20, zjistil, že byl zrušen konkurs v insolvenční věci dlužníka TREDIT, s. r. o. (dovolatel) po splnění rozvrhového usnesení. Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích oddíl C, vložka 4795, dále vyplývá, že společnost TREDIT, s. r. o. nebyla dosud po jejím zrušení dle ust. § 68 odst. 3 písm. f) obch. zák. vymazána z obchodního rejstříku a tedy dosud nedošlo k jejímu zániku (§ 68 odst. 1 obch. zák.).

Dovolací soud je proto nucen pokračovat v dovolacím řízení a o dovolání rozhodnout.

Nejprve se dovolací soud zabýval tím, zda je v posuzované věci dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel odkázal.

V dané věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně ve svém následujícím rozsudku rozhodl ve věci samé stejně jako ve svém dřívějším rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 16. 6. 2005, č. j. 12 C 54/2004-133, a rozsudek ze dne 9. 5. 2007, č. j. 12 C 54/2004-314.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se přípustnost dovolání řídí ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné mj. proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací přezkum je tedy spjat se závěrem o zásadním významu rozsudku po právní stránce, a proto způsobilým dovolacím důvodem je zásadně nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), nikoliv již např. nedostatky ve skutkovém zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), popř. tzv. jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), nejde-li o řešení zásadní procesněprávní otázky.

V posuzovaném případě byla dovoláním napadena část výroku odvolacího soudu, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně částku 712.127,50 Kč; v této části byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a v úvahu zde přichází přípustnost dovolání za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pokud dovolatel (žalovaný) napadl i tu část výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 248.790,50 Kč s přísl., není dovolání v této části přípustné s ohledem na tzv. subjektivní nepřípustnost dovolání, neboť v této části bylo žalovanému vyhověno a tímto výrokem mu nebyla způsobena žádná újma na jeho právech, která by byla napravitelná zrušením rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání směřující proti tomuto výroku odmítne.

Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné v části, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zaplacení 712.127,50 Kč s přísl.

Dovolatel v dovolání v zásadě brojí proti tomu, že za vady stavebních prací neodpovídá ve smyslu § 551 obch. zák. v návaznosti na ust. § 561 obch. zák., neboť nevhodnost svého postupu nemohl zjistit při vynaložení odborné péče a dále, že slevu z ceny soud určil sám podle cen za odstranění vad.

Ze skutkových zjištění, zejména znaleckého posudku ing. Fischera, dále znaleckého posudku ing. Pfausera a zejména znaleckého posudku ing. Řežába ze dne 28. 1. 2007, vyplývá, že příčinou vad hrubé stavby rodinného domu žalobců (mezery mezi sokly a dlažbami, praskání příček a stropů) bylo použití nevhodného násypového materiálu, nezhutnění násypu, nevložení kari sítě do podkladového betonu a nesprávné provádění betonáže). Dle posudku ing. Řežába hodnota díla bez vad činila částku 1.735.673,40 Kč a hodnota díla s vadami činila částku 1.066.431,- Kč v cenové úrovni I. pololetí 1999. Cena prací potřebných k odstranění předmětných vad činila částku 669.241,- Kč, po námitkách žalobců se jednalo o částku 804.039,85 Kč. Hodnota díla s vadami byla vypočtena jako rozdíl hodnoty díla bez vad a ceny prací potřebných k odstranění vad.

Dovolací soud s ohledem na uvedená skutková zjištění dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá za předmětné vady stavby rodinného domu, neboť při provádění stavby nepostupoval dle projektové dokumentace (použití nevhodného násypového materiálu a nezhutnění, nevložení kari sítě do podkladového betonu atd.). Odvolací soud tak věc posoudil správně a toto posouzení je v souladu s hmotným právem.

Stejně tak odvolací soud správně posoudil námitku žalovaného, že technologický postup násypu byl schválen technickým (stavebním) dozorem. K tomu je třeba uvést, že technický dozor investora nebyl oprávněn v předmětné věci měnit projektovou dokumentaci a nebylo prokázáno, že by žalobci dali v této věci žalovanému pokyn ke změně technologického postupu či změně násypového materiálu, popř. že by je žalovaný na nesprávnost tohoto pokynu jeho odborná firma upozornil. Z toho poté nelze dovodit, že by žalovaný za předmětné vady stavby neodpovídal z důvodu nevhodných pokynů daných mu žalobci, na něž žalobce upozornil, který však na nich trval, popř. že by žalovaný nemohl nevhodnost pokynů zjistit (viz § 551 odst. 1 obch. zák. a § 561 obch. zák.).

K námitce dovolatele směřující proti určení výše slevy z ceny díla soudem za použití ust. § 136 o. s. ř. uvádí dovolací soud následující.

Podle § 564 obch. zák. platí při vadách díla přiměřeně mj. ust. § 439 obch. zák.

Podle § 439 odst. 1 obch. zák. nárok na slevu z kupní ceny odpovídá rozdílu mezi hodnotou, kterou mělo zboží (dílo) dodané s vadami, přičemž pro určení hodnot je rozhodující doba, v níž se mělo uskutečnit řádné plnění.

Výše slevy je tedy určována rozdílem hodnoty díla bez vad a hodnotou vadného díla a časovým okamžikem pro určení těchto hodnot je uskutečnění plnění (dodání). Výchozími skutečnostmi pro posouzení výše slevy bude zejména rozsah vadnosti díla, závažnost vad, popř. jak vada (y) omezují či komplikují užívání nebo snižují životnost věci a dále lze při úvaze o výši slevy vzít v úvahu i další okolnosti. Výši slevy je tedy nutné stanovit s ohledem na rozhodné okolnosti případu, obvykle proto nelze slevu ztotožnit pouze s náklady spojenými s odstraněním vad. Přitom je však třeba mít na paměti, že základním požadavkem, který je třeba respektovat, je aby byla objednateli prostřednictvím tohoto práva (nároku) z odpovědnosti za vady vytvořena (zejména ekonomická) situace blížící se stavu, kdyby mu bylo plněno bez vad. Výše slevy je obvykle stanovena dohodou stran nebo znaleckým posudkem.

Vzhledem k uvedenému lze přisvědčit námitce dovolatele, že pro určení výše slevy nejsou rozhodné pouze náklady potřebné k odstranění vad.

Odvolací soud určil výši slevy tak, že vycházel z částek uvedených ve znaleckém posudku ing. Řežába, které představovaly náklady na odstranění reklamovaných vad, a to nejprve z částky 669.241,83 Kč, po doplnění rozpočtu z částky 804.039,85 Kč a poté za použití ust. § 136 o. s. ř. určil výši slevy částkou 700.000,- Kč, a to v intervalu těchto částek představujících náklady na odstranění vad.

Podle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Z tohoto ustanovení vyplývá, že jeho aplikace přichází v úvahu jen tehdy, je-li jistý právní základ nároku a dále musí být výše nároku zjistitelná s nepoměrnými obtížemi, popř. není zjistitelná vůbec. Soud nemůže výši nároku určit volnou úvahou, ale musí vycházet z okolností posuzovaného případu a vzít v úvahu skutečnosti, které mohou sloužit k učinění kvantitativních závěrů o výši sporného nároku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007).

Pokud soud aplikuje ust. § 136 o. s. ř. musí odůvodnění rozhodnutí obsahovat zhodnocení skutečností zjištěných při dokazování, z nichž vychází úvaha soudu vedoucí k závěru o určité výši nároku, aby tak byla dána možnost přezkumu správnosti této úvahy soudu.

V posuzovaném případě je prvořadou otázkou to, zda výši slevy lze určit s nepoměrnými obtížemi či ji nelze zjistit vůbec, tedy zda byla na místě aplikace ust. § 136 o. s. ř.

Dovolací soud je toho názoru, že v daném případě nejde o situaci, kdy by výši slevy nebylo možné zjistit, popř. že by její zjištění bylo spojeno s nepoměrnými obtížemi, neboť s ohledem na výši vymáhané slevy jsou náklady na zjištění její výše, např. znaleckým posudkem, úměrné.

Aplikace ust. § 136 o. s. ř. není v posuzovaném případě správná a námitka dovolatele směřující proti aplikaci tohoto ustanovení je důvodná, což zároveň zakládá přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Vzhledem k uvedenému se již dovolací soud nezabýval námitkami spočívajícími v tom, že soudy nezjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení věci, a to v rozporu s ust. § 120, § 127 a § 132 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto podle ust. § 243b odst. 2a o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 712.127,50 Kč s přísl., včetně souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení zrušil a věc se v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dále podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání směřující proti výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 248.790,50 Kč s přísl. odmítl pro jeho nepřípustnost.

O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. května 2010

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru