Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1284/2020Usnesení NS ze dne 24.06.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1284.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1284/2020-128

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ELIS PRAHA spol. s r. o., se sídlem v Praze 2, Oldřichova 11/264, identifikační číslo osoby 49709275, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 2178/13, proti žalované PRŮMSTAV, a. s., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1566, identifikační číslo osoby 25105825, o zaplacení částky 122.810,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 41/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č. j. 17 Co 3/2020-108, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 11. 2019, č. j. 21 C 41/2019-77, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 117.898,80 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.), žalobu co do částky 4.911,58 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) a o povinnosti žalované zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 5.895 Kč (výrok IV.).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že žalobu co do částky 117.898,80 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok). Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku IV. tak, že žalované se povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 5.895 Kč neukládá (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že je navrhuje zamítnout.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka namítá, že se odvolací soud při posouzení souladu žalobního požadavku s dobrými mravy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dospěl k závěru, že výše úroku z prodlení, který je předmětem řízení, je v rozporu s dobrými mravy.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016). Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a dále např. důvody nálezu Ústavního soudu

ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V nyní řešené věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok na zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 117.898,80 Kč s příslušenstvím není důvodný. Ve svém rozhodnutí dovodil, že výše sjednaného úroku z prodlení je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud však své rozhodnutí odůvodnil též tím, že požadovaný úrok z prodlení je příslušenstvím žalobkyní tvrzené pohledávky za žalovanou z titulu zádržného (pozastávky). Ve smyslu smluvních ujednání účastníků dle čl. VI. odst. 6.8 Všeobecných dodacích podmínek nicméně právo žalobkyně jako zhotovitele na úhradu sjednané pozastávky zaniká v případě, že před splatností pozastávky je podán insolvenční návrh. Ve věci žalobkyně byl podán insolvenční návrh dne 1. 9. 2014 a dne 12. 12. 2014 byl zjištěn její úpadek. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že ve smyslu čl. VI. odst. 6.8 a 6.9 Všeobecných dodacích podmínek zanikl nárok žalobkyně na úhradu sjednaného zádržného. Odvolací soud uzavřel, že za tohoto stavu se žalovaná tedy nemohla ocitnout v prodlení se zaplacením druhé poloviny zádržného v částce 95.834,70 Kč a žalobkyni již z tohoto důvodu nemohl vzniknout nárok na zaplacení požadovaného úroku z prodlení, a to ani ve sjednané výši odpovídající žalované částce, ani v zákonné výši.

Uvedený závěr odvolacího soudu přitom obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby. Dovolatelka však tento závěr dovolacímu přezkumu neotvírá, když ve vztahu k němu nikterak nevymezuje, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání tak dovolatelkou předestřená otázka souladu s dobrými mravy nezakládá, když ani případné přezkoumání dovolatelkou zpochybňovaného závěru ohledně rozporu výše sjednaného úroku z prodlení s dobrými mravy by nemohlo mít jakýkoliv vliv na výsledek sporu (ani jeho případná nesprávnost by nevedla k příznivějšímu rozhodnutí pro dovolatelku). Nejvyšší soud tedy dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 6. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru