Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1281/2017Rozsudek NS ze dne 19.07.2017

HeslaKonkurenční doložka
Promlčení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1281.2017.1
Dotčené předpisy

§ 672a obch. zák.

§ 391 obch. zák.

§ 397 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1281/2017

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Broker Consulting, a. s., se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 2684/2, identifikační číslo osoby 25221736, zastoupené JUDr. Jaroslavem Tomáškem, advokátem se sídlem v Plzni, Kyjevská 1228/77, proti žalované A. Š., se sídlem v Příchovicích 251, identifikační číslo osoby 72274280, zastoupené JUDr. Hanou Šonkovou, advokátkou se sídlem v Černošicích, Topolská 2209, o zaplacení 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 110/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2016, č. j. 3 Cmo 267/2015-267, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2016, č. j. 3 Cmo 267/2015, 3 Cmo 268/2015-267, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2015, č. j. 49 Cm 110/2013-206, ve znění jeho doplňujícího usnesení ze dne 23. 7. 2015, č. j. 49 Cm 110/2013-242, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 5. 2015, č. j. 49 Cm 110/2013-206, rozhodl o zamítnutí žaloby (bod I. výroku), kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty z mandátní smlouvy uzavřené mezi účastníky 1. 4. 2006, a o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náklady řízení (bod II. výroku). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice – Krajskému soudu v Plzni náklady řízení (bod III. výroku), jejichž výši stanovil doplňujícím usnesením ze dne 23. 7. 2015, č. j. 49 Cm 110/2013-242.

Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že sjednaná konkurenční doložka je neplatná, pokud jde o období po ukončení mandátní smlouvy 7. 7. 2009. Žalovaná byla v konkurenční doložce, sjednané mezi stranami, nepřiměřeně omezena ve svobodné podnikatelské činnosti, k níž byla oprávněna podle vydaného povolení České národní banky. Nepřiměřeně bylo omezeno nejen její právo na podnikání s obdobným předmětem podnikání žalobkyně, ale i její právo uzavřít pracovní či obdobný poměr na činnosti s obdobným předmětem podnikání žalobkyně. Tím jí bylo znemožněno, aby vykonávala jakoukoliv činnost ve svém oboru. Nepřiměřeným zásahem do práva svobodného podnikání bylo rovněž nevymezení území, na něž se měl zákaz konkurence vztahovat. Nevymezení zákazu konkurence na určité území je nepřiměřeným zásahem do práva svobodného podnikání, což je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků. Pokud se tedy konkurenční doložka neomezovala na určité území nebo vůči stanovenému okruhu osob, žalovanou fakticky vyloučila z trhu práce, pokud by nezměnila předmět své podnikatelské činnosti. Podle odvolacího soudu je proto sjednaná konkurenční doložka podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), absolutně neplatná. Odvolací soud na podporu své argumentace odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4192/2008, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 659/2005, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 407/2005.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Podle žalobkyně napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť se odvolací soud při posouzení otázky neplatnosti konkurenční doložky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky případná neplatnost konkurenční doložky ujednané mezi účastníky měla být posouzena podle § 267 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), jako neplatnost toliko relativní, nikoli absolutní. Případné neplatnosti ujednané konkurenční doložky se pro absenci ujednání o územním omezení zákazu konkurence mohla dovolat pouze žalovaná, neboť případná neplatnost je v tomto případě stanovena pouze na její ochranu. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2785/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3859/2009.

Podle dovolatelky je správné posouzení neplatnosti jako relativní podstatné pro posouzení námitky žalobkyně, která se dovolala promlčení práva žalované dovolat se relativní neplatnosti konkurenční doložky sjednané mezi účastníky. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 546/2008.

Odvolací soud podle dovolatelky učinil nesprávný závěr, pokud dovodil, že promlčecí doba u práva dovolat se relativní neplatnosti konkurenční doložky běží až od výpovědi smlouvy. Takovýto závěr je v rozporu s § 391 odst. 2 obch. zák., podle něhož u práv uskutečnit právní úkon běží promlčecí doba ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn. Počátek běhu promlčecí doby práva dovolat se neplatnosti právního úkonu nastává dnem následujícím po uzavření smlouvy. Dovolatelka odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 32 Odo 568/2002. Za situace, kdy smlouva mezi účastníky byla uzavřena 1. 4. 2006, právo žalované dovolat se relativní neplatnosti konkurenční doložky se podle dovolatelky promlčelo dne 2. 4. 2010.

K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že je považuje za nepřípustné, závěry odvolacího soudu za správné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání žalobkyně je přípustné, neboť odvolací soud otázku platnosti sjednané konkurenční doložky a otázku promlčení práva vznést námitku neplatnosti posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Podle ustanovení § 672a obch. zák. ve smlouvě o obchodním zastoupení je možno písemně dohodnout, že obchodní zástupce nesmí po stanovenou dobu, nejdéle však 2 roky po ukončení smlouvy, na stanoveném území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území vykonávat na vlastní nebo na cizí účet činnost, která byla předmětem obchodního zastoupení, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného (odst. 1). Konkurenční doložka odporující podmínkám uvedeným v odst. 1 je neplatná (odst. 2).

Vymezení územního rozsahu, pro nějž je sjednávána konkurenční doložka, a pro který tedy zákaz konkurence platí, je podstatnou náležitostí konkurenční doložky, jejíž absence způsobuje ve smyslu § 672a odst. 2 obch. zák. její neplatnost. Nevymezení tohoto území je současně nepřiměřeným zásahem do práva svobodného podnikání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 659/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009, rozsudek ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4192/2008, usnesení ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5186/2009).

Jak již Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009, nebo v rozsudku ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 289/2015, neplatnost konkurenční doložky pro absenci ujednání o územním omezení zákazu konkurence je z logiky věci stanovena pouze na ochranu obchodního zástupce, jde tedy o neplatnost relativní, jíž se vzhledem k ustanovení § 267 odst. 1 věty první obch. zák. může dovolat jen obchodní zástupce.

Závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti konkurenční doložky je tedy v rozporu s posledně uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Zda se jedná o absolutní či relativní neplatnost je přitom v posuzované věci rozhodné z důvodu žalobkyní vznesené námitky promlčení práva žalované dovolat se relativní neplatnosti, když právo dovolat se tzv. relativní neplatnosti podléhá promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/2007), zatímco právo dovolat se absolutní neplatnosti právního úkonu promlčení nepodléhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 630/2002).

Ve vztahu k odvolacím soudem odkazované judikatuře Nejvyššího soudu je třeba uvést, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 407/2005, se zabývá toliko otázkou přípustnosti sjednání konkurenční doložky v mandátní smlouvě (obdobně k výkladu tohoto rozhodnutí srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009). V usnesení ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 659/2005, bylo potom odmítnuto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které na sjednanou konkurenční doložku ze dne 9. 10. 1998 aplikovalo § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy a dovodilo její absolutní neplatnost, a to proto, jak uvedl v této věci odvolací soud, že ustanovení § 672a odst. 1 a 2 obch. zák. vešlo v účinnost až dne 1. 1. 2001 a tuto zákonnou úpravu nebylo možno vztáhnout na dobu sjednání konkurenční doložky mezi účastníky.

Podle odvolacího soudu i v případě relativní neplatnosti konkurenční doložky uplatnila žalovaná námitku neplatnosti včas. Vztahy mezi účastníky se řídí § 397 obch. zák. ve spojení s § 391 obch. zák. a promlčecí lhůta činí 4 roky. Dovolat se neplatnosti ze strany žalované bylo podle odvolacího soudu možné po doručení výpovědi žalované, tedy 8. 7. 2009. Poprvé se jí žalovaná dovolala v reakci na výzvu žalobkyně k úhradě smluvní pokuty ze dne 3. 6. 2013, doručené žalobkyni dne 5. 6. 2013, tedy před uplynutím promlčecí lhůty.

Podle § 391 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného (odst. 1). U práv uskutečnit právní úkon běží promlčecí doba ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, nestanoví-li tento zákon něco jiného (odst. 2).

Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba 4 roky.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 504/2007, Nejvyšší soud s odkazem na § 391 a § 397 obchodního zákoníku dospěl k závěru, že námitka relativní neplatnosti smlouvy byla vznesena po uplynutí více než 4 let ode dne, kdy mohla být uplatněna poprvé, přičemž za rozhodné považoval datum uzavření dohody mezi stranami a její účinnosti.

Z uvedeného vyplývá, že promlčecí doba u práva dovolat se relativní neplatnosti smlouvy počíná běžet od uzavření smlouvy. V projednávané věci byla smlouva s konkurenční doložkou uzavřena 1. 4. 2006. Čtyřletá promlčecí doba tak uplynula 1. 4. 2010. Jelikož se žalovaná dovolala neplatnosti konkurenční doložky poprvé v reakci na výzvu žalobkyně k úhradě smluvní pokuty ze dne 3. 6. 2013, doručené žalobkyni dne 5. 6. 2013, učinila tak po uplynutí promlčecí doby.

Závěr odvolacího soudu, že i v případě relativní neplatnosti konkurenční doložky uplatnila žalovaná námitku neplatnosti včas, je tedy nesprávný a odchyluje se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolání žalobkyně je proto důvodné, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rovněž rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení v souladu s § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v souladu s § 243g odst. 1 o. s. ř. závazný.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. července 2017

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru