Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1264/2013Usnesení NS ze dne 29.08.2013

HeslaDokazování
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1264.2013.1
Dotčené předpisy

§ 219a o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1264/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Hany Lojkáskové ve věci žalobkyně SPAR Česká obchodní společnost s.r.o., se sídlem v Praze 10, Nákupní 389/1, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby: 27207048, zastoupené JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, proti žalovanému Mgr. Ing. P. B., správci konkursní podstaty úpadce SHER-WOOD hockey s.r.o., se sídlem v Brně - Střed, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby: 60721847, zastoupenému Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pod Bruskou 136/6, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 37/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. ledna 2013, č. j. 1 Cmo 126/2012-405, takto:

Dovolání žalobkyně se zamítá.

Odůvodnění:

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. února 2012, č. j. 19 Cm 37/2006-360, rozhodl, že se rozhodčí nález č. j. RozŘ 1/2006 rozhodce JUDr. R. V., Ph.D., ze dne 15. 3. 2006, v právní věci žalobce Swissport, s.r.o., se sídlem Brno, Dobrovského 750/46, PSČ 612 00, IČ 607 21 847, proti žalovanému SPAR Česká obchodní společnost s.r.o., se sídlem Nákupní 389/1, 102 00 Praha 10, IČ 27207048, zrušuje (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně vycházel ze skutkových zjištění učiněných z výslechu M. K. provedeného dožádaným soudem, že jmenovaná byla u žalobkyně zaměstnána od 26. 4. 2004 jako manager nákupu nepotravinářského zboží a neměla oprávnění za ni uzavírat smlouvy s dodavateli, z účastnického výslechu „statutárního zástupce“ žalobkyně JUDr. C. K., provedeného v jiném řízení, že rámcové smlouvy za žalobkyni podepisovali dva jednatelé společně, přičemž žalovaná (úpadce) jednající jednatelem J. V. již v minulosti rámcové obchodní podmínky se žalobkyní uzavřela, a tudíž byla se způsobem, jakým je žalobkyně uzavírá, seznámena, a z rozsudků Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 7/2009 a Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 26/2011-5285, že obžalovaní J. V. a Mgr. A. V. byli uznáni vinnými ze spáchání trestných činů, kterých se měli dopustit mj. tím, že podvodně vylákali od žalobkyně plnění ve formě náhrady škody a smluvní pokuty získaného formou žaloby k rozhodčímu soudu tak, že vyhotovili kupní smlouvu s datem 20. 9. 2005, přičemž od samého počátku věděli, že nákupčí žalobkyně M. K. nemá oprávnění zavazovat žalobkyni kupními smlouvami uzavíranými s dodavateli. Z rozhodčího spisu evidovaného u Městského soudu v Brně pod č. j. 85 Nc 530/2006 soud prvního stupně zjistil, že napadeným rozhodčím nálezem byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit úpadci částku 33.737.743,- Kč s 9% úrokem z prodlení od 9. 1. 2006 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 1.204.560,- Kč. S námitkou podjatosti se rozhodkyně vypořádala tak, že je sice spolu s právním zástupcem úpadce doc. S. spoluautorem více než 30 publikovaných titulů, oba jsou členy řídícího výboru magisterského studijního programu na soukromé vzdělávací instituci a zaměstnanci právnické fakulty Masarykovy univerzity Brno, rozhodkyně však není doc. S. nijak podřízená a není zainteresovaná na výsledku sporu. Vlastní rozhodčí nález je založen zejména na závěrech soudního znalce Mgr. Bc. Kamila Pospíšila, podle něhož předmětnou kupní smlouvu podepsala zaměstnankyně žalobkyně M. K., proto rozhodkyně uzavřela, že prohlášení, které tato osoba učinila pro žalobkyni je v bodu 2 (v němž uvedla, že nikdy vědomě, natož úmyslně, nepodepsala žádnou kupní smlouvu s úpadcem a že nikdy nevystupovala ani nejednala s jeho zástupci způsobem, aby nabyli dojmu, že byla zmocněna k podepisování smluv jménem žalobkyně) lživé a že konala na základě pověření žalobkyně, které vidělo několik svědků. V písemných prohlášeních Mgr. M. J., V. V. a Mgr. A. V., jejichž originály jsou založeny v rozhodčím spisu, jmenovaní uvedli, že byli přítomni podpisu kupní smlouvy mezi úpadcem a žalobkyní, kterou za žalobkyni měla podepsat M. K.. Rámcové obchodní podmínky z 25. 5. 2001 založené v rozhodčím spise jsou za žalobkyni podepsány třemi „statutárními zástupci“ a za úpadce „statutárním zástupcem“ J. V.. Soud prvního stupně neprovedl důkaz výslechem „statutárního zástupce“ žalované V. V. a opakovaný výslech svědkyně K. (navržené žalovanou) a výslech dalšího jednatele žalobkyně J. P. (navržený žalobkyní) „z důvodů úplného skutkového zjištění“.

S poukazem na ustanovení § 15 odst. 1, 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) soud prvního stupně uzavřel, že bylo prokázáno, že J. V. jako osoba jednající za úpadce věděl, za jakých podmínek žalobkyně uzavírá rámcové obchodní podmínky, kdo je oprávněn je za ni uzavřít a kdo je oprávněn podepsat kupní smlouvu, neboť za úpadce již dříve jednu takovouto smlouvu podepsal. Jak zjistily orgány činné v trestním řízení, M. K. kupní smlouvu s úpadcem dne 11. 10. 2005 uzavřela, avšak žalobkyně nebyla jejím jednáním vázána, neboť úpadce o překročení jejího zmocnění od počátku věděl. Z těchto důvodů soud prvního stupně napadený rozhodčí nález zrušil podle ustanovení § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů v platném znění s tím, že shledal i důvod zrušení uvedený v ustanovení § 31 písm. c) citovaného zákona, neboť se věci zúčastnil rozhodce, který neměl způsobilost být rozhodcem, když sama rozhodkyně potvrdila, že je spolupracovnicí doc. K. S., který úpadce v rozhodčím řízení zastupoval, a podílí se s ním na sepisu odborné právnické literatury, proto není možno vyloučit pochybnost o její nestrannosti v předmětném rozhodčím řízení.

K odvolání správce konkursní podstaty úpadce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. ledna 2013, č. j. 1 Cmo 126/2012-405, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud připomněl, že věc je třeba posuzovat (vzhledem k uzavření rozhodčí smlouvy dne 11. 10. 2005) podle zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ve znění účinném do 30. 5. 2006 (dále jen ZRŘ), konkrétně jeho ustanovení § 31 písm. b), c), a podle obchodního zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 377/2005 Sb., konkrétně jeho ustanovení § 15 odst. 1, 2.

Odvolací soud soudu prvního stupně vytknul, že svůj závěr o neplatnosti rozhodčí smlouvy učinil na základě důkazů převzatých z jiných řízení (z řízení trestního vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2009 a řízení v obchodní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 19 Cm 46/2006) a na podkladě jím provedených důkazů výslechem svědkyně K. a obchodních podmínek, žádné jiné dokazování neprováděl. Ač lze podle odvolacího soudu prvostupňovému soudu přisvědčit, že v době jeho rozhodování byl vázán výrokem o vině a trestu vyneseným v trestní věci, což některé z navržených důkazů mohlo činit nadbytečnými, v současné době je stav diametrálně odlišný, neboť trestní rozhodnutí soudů obou stupňů byla Nejvyšším soudem České republiky zrušena a trestní řízení před soudem probíhá znovu od samého počátku. Za tohoto stavu nelze soudu prvního stupně přisvědčit, že důkazy navržené účastníky k podpoře nebo vyvrácení závěrů o platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy jsou nadbytečné, a jeho rozhodnutí tak spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, z něhož nebylo lze učinit správné skutkové ani právní závěry. Soudu prvního stupně nelze přisvědčit ani v jeho závěru, že i kdyby se neplatnost rozhodčí doložky v řízení neprokázala, musel by být rozhodčí nález zrušen z důvodů uvedených v ustanovení § 31 písm. c) ZRŘ, neboť věc rozhodoval rozhodce, který nemá způsobilost být rozhodcem. K takovému závěru ve spise není žádný podklad. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení provedl důkazy navržené účastníky k podpoře závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy (procesní aktivita žalobkyně), důkazy, které takto zjištěný skutkový stav vyvracejí (procesní aktivita úpadce), a aby po provedeném dokazování a jeho vyhodnocení, bude-li to třeba, účastníky poučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. s tím, že dojde-li ke změně náhledu na právní posouzení ze strany soudu, je nezbytné k zamezení vydání překvapivého a neočekávaného rozhodnutí poučit účastníky postupem dle § 118a odst. 2 o. s. ř. a poskytnout jim možnost na takový vývoj věci náležitě reagovat. Teprve poté lze ve věci rozhodnout.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost založila na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako důvod uvedla, že „právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“.

Dovolatelka pokládá za nesprávný závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, z něhož nebylo lze učinit správné skutkové a právní závěry. Poukazuje na skutečnost, že písemné rámcové obchodní podmínky podepsané tehdejším „statutárním zástupcem“ úpadce ještě před podpisem sporné kupní smlouvy byly jako důkaz předloženy nezávisle na projednávání trestní věci. Již z této listiny je zřejmé, že zástupce úpadce o překročení oprávnění osobou jednající za žalobkyni musel vědět. Skutkové zjištění o existenci čestných prohlášení čtyř osob, že byli přítomni podpisu sporné kupní smlouvy a že dokonce viděli plnou moc, jíž se nákupčí při jejím podpisu prokázala, učinil soud prvního stupně z rozhodčího spisu a nikoliv ze zjištění trestního soudu. Žalovaný (resp. úpadce) však tuto plnou moc nepředložil a neunesl tak v tomto ohledu důkazní břemeno. U všech osob, které navrhl ke svědecké výpovědi, přitom existují pochybnosti o jejich nestrannosti vzhledem k jejich poměru k věci. J. V. je bývalým „statutárním zástupcem“ žalované, A. V. je s ním v příbuzenském vztahu a V. V. je bývalým „statutárním zástupcem“ spřízněné právnické osoby, která se žalobkyní vede identický spor. Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že k závěru o nezpůsobilosti rozhodkyně není ve spise žádný podklad. Soud prvního stupně vycházel jednak z obsahu rozhodčího spisu a sporného rozhodčího nálezu, v němž se rozhodkyně s namítanou podjatostí vypořádala, a jednak z vlastních poznatků, neboť jak rozhodkyně, tak tehdejší právní zástupce úpadce jsou v Brně osobami v právnických kruzích všeobecně známými.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud v souladu s ustanovením § 243d odst. 1 o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 9. ledna 2013, po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1), v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2), důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Z citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že nestanoví-li zákon jinak (v ustanoveních § 238 a § 238a o. s. ř.), může být dovolání podáno proti každému rozhodnutí (rozsudku nebo usnesení meritornímu či jen procesní povahy) odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, neboť jím bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Způsobilým předmětem dovolání tedy je rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, změněno, zrušeno nebo kterým byl schválen smír anebo kterým bylo rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby není účinné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (než dříve vyřešená právní otázka). Musí tedy jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky, která může mít povahu hmotněprávní (odvíjet se od výkladu hmotného práva) nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva). Jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, proti rozhodnutí odvolacího soudu tedy nelze namítat důvody zmatečnosti, jiné vady řízení nebo pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Dovolací důvod musí být v dovolání vymezen tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spatřuje podle jeho názoru nesprávnou právní kvalifikaci napadeného rozhodnutí.

V posuzovaném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, tedy proti rozhodnutí, kterým bylo řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně skončeno.

Námitka dovolatelky o nenaplnění důvodů zrušení rozsudku soudu prvního stupně pro „nedostatečné podklady pro posouzení námitky podjatosti rozhodce“ přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť na těchto důvodech zrušení rozsudku soudu prvního stupně rozhodnutí odvolacího soudu založeno není, když soud prvního stupně tento nález zrušil toliko z důvodů podle § 31 písm. b) ZRŘ.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. však zakládá řešení otázky důvodů zrušení rozsudku soudu I. stupně podle ustanovení § 219a o. s. ř., tedy otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka pokládá za nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že za situace, kdy soud prvního stupně rozhodná skutková zjištění v převážné míře převzal z jiných řízení, zejména z řízení trestního, spočívá jeho rozhodnutí na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci. Nesprávnost tohoto závěru spatřuje dovolatelka v tom, že podle jejího názoru bylo možno věc (jejíž podstatou je posouzení platnosti kupní smlouvy a v ní obsažené rozhodčí doložky) rozhodnout na základě důkazů, které soud prvního stupně provedl, a to rámcových obchodních podmínek uzavřených před posuzovanou kupní smlouvou a obsahu rozhodčího spisu. Jinými slovy dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že na skutkový stav, tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, nesprávně aplikoval ustanovení § 219a o. s. ř., ač byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř.

Ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. ukládá soudu, aby rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu věci. Základem pro rozhodnutí soudu ve věci samé jsou zásadně skutečnosti, které byly za řízení procesně správným způsobem zjištěny z dokazování před ním provedeného a z toho, co za řízení vyšlo najevo jinak. Absence skutkových zjištění právně významných z hlediska tvrzení účastníků řízení vylučuje právní posouzení věci, neboť bez skutkového základu věci není možné činit jakýkoli právní závěr o meritu věci a byl-li přesto učiněn, není zde právně relevantní podklad k jeho přezkumu.

Odvolacímu soudu dává procesní předpis tři možnosti, jak o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnout. Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku věcně správné, tj. dospěje-li odvolací soud ke stejnému závěru o tom, jak má být o předmětu řízení rozhodnuto, rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdí. Zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem podle ustanovení § 219a o. s. ř. přichází v úvahu, není-li rozhodnutí soudu prvního stupně správné, a zároveň jsou-li rozhodnutí soudu prvního stupně nebo řízení mu předcházející natolik vadné, že odvolací soud nemůže přistoupit ani ke změně napadeného rozhodnutí. Důvody, pro které je odvolací soud povinen rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, jsou v ustanovení § 219a o. s. ř. uvedeny taxativně. Zatímco z důvodů uvedených v prvním odstavci ustanovení § 219a o. s. ř. může být zrušeno každé rozhodnutí soudu prvního stupně, podle odstavce druhého může být zrušeno jen rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění a skutkových závěrů soudu prvního stupně není vadou řízení, pro kterou by bylo možné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ale jen za podmínek uvedených v ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. Další důkazy ke zjištění neúplných skutkových zjištění nemohou být v odvolacím řízení provedeny za současného splnění dvou podmínek: a) jednalo by se o rozsáhlé doplnění dokazování, b) ke skutečnosti, která má být prokázána, nebylo před soudem prvního stupně provedeno žádné dokazování nebo k ní bylo provedeno dokazování jen zcela nedostatečné (§ 213 odst. 4 část věty za středníkem o. s. ř.). Za účelem provedení těchto důkazů musí být rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno podle § 219a odst. 2. Rozsáhlostí doplnění dokazování se přitom nerozumí množství důkazů, ale rozsah pro posouzení věci významných skutečností. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze potvrdit, neboť není správné (§ 219), a neshledá-li některý z důvodů, taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 219a o. s. ř., pro který musí být rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno, napadené rozhodnutí podle ustanovení § 220 o. s. ř. změní.

V posuzovaném případě lze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že soud prvního stupně k prokázání rozhodných skutečností, které jsou mezi účastníky řízení sporné, pro posouzení otázky, zda účastníci platně uzavřeli kupní smlouvu ze dne 11. 10. 2005 a zda v ní platně sjednali rozhodčí doložku, neprovedl prakticky žádné dokazování. Kromě důkazu rozhodčím spisem obsahujícím napadený rozhodčí nález provedl toliko důkaz rámcovými obchodními podmínkami podepsanými zástupci žalobkyně a úpadce dne 25. 5. 2001, tedy téměř čtyři roky před podpisem sporné kupní smlouvy (důkaz protokolem o výslechu svědkyně M. K. provedeným dožádaným soudem podle obsahu spisu soud prvního stupně neprovedl). Ostatní skutková zjištění převzal soud prvního stupně z jiných řízení, a to z řízení trestního vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2009 a z řízení v obchodní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 19 Cm 46/2006. Takový postup není přípustný, neboť civilní soud je povinen v rámci zjišťování skutkového stavu věci zjistit a posoudit celý skutkový základ uplatňovaného nároku vlastním dokazováním. Pokud jde o rozhodnutí jiných soudů (či týchž soudů v jiných věcech), případně jiných orgánů, je vázán pouze výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt (s výjimkou rozhodnutí v blokovém řízení), a o tom, kdo jej spáchal, a rozhodnutím o osobním stavu (§ 135 odst. 1 o. s. ř.). Žádné jiné výroky a závěry jiných soudů či jiných orgánů civilní soud nezavazují a ten je povinen si učinit závěry o rozhodných skutečnostech, jakož i o jejich právním hodnocení, samostatně.

Za shora popsané procesní situace neměl odvolací soud jinou možnost, než rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 2 (nikoliv ustanovení § 213 odst. 1 písm. b/, jak nesprávně uvádí odvolací soud) o. s. ř. zrušit, neboť ke zjištění skutkového stavu věci (skutečností pro rozhodnutí právně významných) je třeba provést úplné, tedy rozsáhlé, dokazování, když soud prvního stupně provedl dokazování jen zcela nedostatečné.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu s procesním předpisem, tudíž nebyl naplněn dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2013

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru