Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1234/2019Usnesení NS ze dne 29.04.2020

HeslaRozhodčí řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1234.2019.1
Dotčené předpisy

§ 31 písm. e) předpisu č. 216/1994 Sb.

§ 25 odst. 2 předpisu č. 216/1994 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2296/20


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1234/2019-82

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Vivaxis AG se sídlem v Bottighofenu, Müligässli 3, 8598, Švýcarská konfederace, zastoupené Mgr. Janem Mauricem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142/0, PSČ 261 01, proti žalovanému S. P., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, PSČ 602 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 35/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2018, č. j. 12 Cmo 207/2018-62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného, Mgr. Lukáše Wimětala, advokáta.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Napadeným rozsudkem odvolací soud ve výroku I potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2018, č. j. 41 Cm 35/2017-34, jímž soud prvního stupně ve věci samé zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 27. 11. 2017 pod sp. zn. Rsp 1158/16, a ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Žalobkyně se domáhala zrušení uvedeného rozhodčího nálezu z důvodu nedostatku pravomoci rozhodčího soudu rozhodovat o námitce promlčení žalobkyní uplatněné pohledávky vznesené žalovaným v rozhodčím řízení ve smyslu § 31 písm. b) zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a dále z důvodu překvapivosti rozhodčího nálezu v důsledku nepoučení žalobkyně v rozhodčím řízení podle § 30 zákona o rozhodčím řízení ve spojení s § 118a o. s. ř. a rovněž z důvodu nedostatku náležitostí rozhodčího nálezu podle 30 zákona o rozhodčím řízení ve spojení s § 157 odst. 2 o. s. ř. ve smyslu § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že rozhodčí žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 4 455 000 Kč z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky dne 25. 11. 2011, byla podána žalobkyní v souladu s rozhodčí doložkou sjednanou v této smlouvě. Žalovaný ve svém vyjádření v rozhodčím řízení vznesl námitku započtení s odkazem na jednostranný zápočet vlastní pohledávky za žalobkyní z titulu smluvní pokuty z uzavřené dohody akcionářů. Po vymezení sporných otázek a projednání rozhodčí žaloby na ústním jednání, při němž bylo provedeno dokazování listinami a výslechy svědků, rozhodčí soud předmětným nálezem rozhodčí žalobu zamítl, když námitku započtení žalovaného shledal důvodnou.

Po právní stránce dospěl odvolací soud k názoru, že rozhodčí soud měl pravomoc rozhodovat o kompenzační námitce žalovaného ve smyslu § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, neboť jde o posouzení obrany žalovaného, zda pohledávka žalobkyně, jež byla uplatněna v souladu se sjednanou rozhodčí doložkou, zanikla, přičemž nedostatek pravomoci rozhodčího soudu k projednání žaloby žalobkyně v rozhodčím řízení neuplatnila.

Odvolací soud dále uzavřel, že žalobkyni byla poskytnuta dostatečná možnost věc před rozhodčím soudem projednat ve smyslu § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. Tento důvod zrušení rozhodčího nálezu cílí na ochranu dodržování procesních práv a povinností stran rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti ve smyslu § 18 zákona o rozhodčím řízení. V rozhodčím řízení byla stranám dána dostatečná možnost uplatnit svá tvrzení, navrhnout důkazy, vyjádřit se k rozhodujícím skutečnostem a důkazům, případně se zúčastnit jednání, a to za totožných podmínek pro obě strany sporu, čehož žalobkyně využila. Hodnocení kompenzační námitky žalovaného pak našlo svůj odraz v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé. Důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu není dle odvolacího soudu ani tvrzené procesní pochybení rozhodčího soudu spočívající v nedostatku poučení žalobkyně podle § 118a o. s. ř., neboť rozhodčí žaloba nebyla zamítnuta z důvodu neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního, nýbrž na základě rozhodčím soudem zjištěného skutkového stavu po provedeném dokazování, který byl dostatečný i při změně právní kvalifikace titulu žalobkyní uplatněné pohledávky. Tudíž nelze rozhodčí nález považovat za překvapivé rozhodnutí, když otázka, co bylo titulem nároku žalobkyně, byla předmětem ústního jednání a žalobkyně měla prostor i po ústním jednání uplatnit svá tvrzení a navrhnout důkazy. Odvolací soud dodal, že žalobkyní uplatněné výhrady k hmotněprávnímu posouzení věci nebyl oprávněn přezkoumávat.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň některé z nich nebyly v rozhodování dovolacího soudu zcela vyřešeny. A to otázek, zda se na odůvodnění rozhodčího nálezu, které musí rozhodčí nález dle § 25 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení obsahovat, použije ve smyslu § 30 tohoto zákona ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., dále zda je odůvodnění rozhodčího nálezu, které je v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. a ustálenou judikaturou k tomuto ustanovení, důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu soudem dle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení a rovněž zda je důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu soudem dle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, pokud z průběhu rozhodčího řízení ani z odůvodnění rozhodčího nálezu není zjevné a srozumitelné, jak se rozhodčí soud vypořádal s důkazy a hmotněprávními námitkami stran a jak dospěl k výroku rozhodčího nálezu.

Odkazujíc na závěry vyjádřené v nálezech Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018 ve věci sp. zn. I. ÚS 2283/17 a ze dne 29. 3. 2018 ve věci sp. zn. I. ÚS 4093/17 a v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018 ve věci sp. zn. 28 Cdo 4501/2017, ze dne 25. 6. 2013 ve věci sp. zn. 23 Cdo 3285/2012 a ze dne 28. 3. 2012 ve věci sp. zn. 32 Cdo 4706/2010 spatřuje žalobkyně nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v tom, že rozhodčí soud se námitkou žalobkyně o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě obsažené v dohodě akcionářů, z níž měla vzejít započítávaná pohledávka žalovaného, nijak v řízení nezabýval ani se s ní v nálezu nevypořádal. Rozhodčí soud rovněž dostatečně nezdůvodnil svůj závěr o povaze předmětné smlouvy o půjčce jako zastřeného právního úkonu, který se v řízení poprvé objevil až ve vyjádření žalovaného v samém závěru rozhodčího řízení. Rozhodčí soud se svým právním názorem o povaze této smlouvy, aniž splnil svoji poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř., zcela odchýlil od právního posouzení předestřeného žalobkyní v žalobě i samotným rozhodčí soudem v průběhu řízení, čímž rozhodčí soud učinil rozhodčí nález překvapivým rozhodnutím. Ve zbytku dovolání pak žalobkyně zopakovala svůj názor o nedostatku pravomoci rozhodčího soudu k projednání námitky započtení, vyjádřila nesouhlas s posouzením věci rozhodčím soudem, které považuje za nesmyslné, nelogické a nenavazující, a uvedla výčet částí odůvodnění rozhodčího nálezu, se kterými nesouhlasí nebo je nechápe.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil tak, že považuje dovolání za nepřípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat přípustným podle § 237 o. s. ř.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Žalobkyně své právní otázky vymezené v dovolání vztahuje k posouzení absence obsahových náležitostí rozhodčích nálezů vydaných v řízení podle zákona o rozhodčím řízení mající za následek nepřezkoumatelnost vydaného rozhodčího nálezu, v čemž žalobkyně shledává důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení.

Závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu však odpověď na tyto otázky podávají a odvolací soud se při jejich řešení od těchto závěrů nikterak neodchýlil.

S ohledem na pravidlo přiměřené použitelnosti právní úpravy občanského soudního řízení pro řízení rozhodčí ve smyslu § 30 zákona o rozhodčím řízení lze přiměřeně vyjít ze závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu o tom, za jakých okolností je možno považovat soudní rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení za nepřezkoumatelné.

V tomto směru se rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opravného prostředku na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014 ve věci sp. zn. 21 Cdo 3466/2013 a ze dne 27. 10. 2015 ve věci sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).

Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 ve věci sp. zn. III. ÚS 989/08 a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 ve věci sp. zn. III. ÚS 3122/09).

Při přiměřeném použití těchto závěrů pro právní úpravu rozhodčího řízení, a to i s ohledem na povahu tohoto řízení jako zákonem upraveného způsobu mimosoudního (tj. autonomií vůle subjektů soukromého práva založeného) rozhodování o subjektivních právech a povinnostech stran, platí v poměrech řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona o rozhodčím řízení závěr, že případná absence některých obsahových náležitostí rozhodčího nálezu není sama o sobě vadou rozhodčího řízení, jež by mohla vést ke zrušení rozhodčího nálezu. Posouzení obsahových náležitostí rozhodčího nálezu je možno vést pouze v rovině úvahy o případné újmě na právu účastníka rozhodčího řízení uplatnit řádně svojí žalobou důvody pro zrušení rozhodčího nálezu v občanském soudním řízení za podmínek stanovených v § 31 zákona o rozhodčím řízení.

V projednávané věci byla žalobkyně schopna ve své žalobě řádně zformulovat svá tvrzení o existenci důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) a e) zákona o rozhodčím řízení, které spatřuje v nedostatku pravomoci rozhodčího soudu k projednání kompenzační námitky žalovaného a rovněž v absenci procesního poučení žalobkyně při přiměřeném použití § 118a o. s. ř., přičemž opodstatněnost těchto důvodů byla soudem prvního stupně i odvolacím soudem věcně posouzena. Pakliže odvolací soud tím, že meritorně přezkoumal správnost závěrů soudu prvního stupně o neopodstatněnosti žalobkyní uplatněných důvodů pro zrušení předmětného rozhodčího nálezu, vyjádřil implicitně názor o dostatku obsahových náležitostí rozhodčího nálezu pro účely řízení podle § 31 zákona o rozhodčím řízení, nikterak se od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Ke zbývajícímu obsahu dovolání žalobkyně je pak nutno uvést, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 ve věci sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015 ve věci sp. zn. I. ÚS 1092/15).

Proto pouhá polemika dovolatelky s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018 ve věci sp. zn. 22 Cdo 2618/2018).

Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud přihlédl k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně proti tomuto výroku by dovolání nebylo podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru