Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1212/2019Rozsudek NS ze dne 29.06.2020

HeslaSmlouva o dílo
Odstoupení od smlouvy
Odpovědnost za vady
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1212.2019.1
Dotčené předpisy

§ 565 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1212/2019-328

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně S. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Tomášem Machem, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, PSČ 150 00, proti žalované EUFC CZ s.r.o. se sídlem v Brně-Holáskách, Popelova 399/75, PSČ 620 00, IČO 26942364, zastoupené Mgr. Lucií Oršulovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, o zaplacení částky 101 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 Cm 75/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2018, č. j. 5 Cmo 121/2018-289, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2018, č. j. 5 Cmo 121/2018-289, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 7 Cm 75/2012-255, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 101 150 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. z částky 101 150 Kč od 29. 6. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 1. 4. 2008 smlouvu o poskytování poradenských služeb č. 158 ve znění smluvního formuláře, specifikace a všeobecných smluvních podmínek. Žalovaná se zavázala zhotovit pro žalobkyni projekt žádosti o dotaci v rámci regionálního dotačního programu spolu se všemi nutnými dokumenty a řádně a včas předat tuto žádost dotačnímu orgánu. Předmětem dotace měla být rekonstrukce polikliniky Vltava v Českých Budějovicích. Žalobkyně zaplatila žalované smluvenou cenu v celkové výši 101 150 Kč. Žalovaná svůj závazek vůči žalobkyni splnila a žádost o poskytnutí dotace dotačnímu orgánu předala. Dotační orgán poté, co žádost prošla dvěma stupni hodnocení, ve třetím stupni projekt žalobkyně vyřadil s tím, že na základě analýzy rizik zjistil, že projekt obsahoval dvě etapy s tzv. nulovými způsobilými výdaji, když ale minimální hranice těchto výdajů byla stanovena na částku 2 mil. Kč. Podle dotačního orgánu tak projekt nesplnil podmínky přijatelnosti, a byl proto z financování vyřazen. O této skutečnosti byla žalobkyně informována v červnu 2009, a protože po opakovaných jednáních mezi žalobkyní, žalovanou a dotačním orgánem nedošlo ke změně rozhodnutí dotačního orgánu, žalobkyně dne 26. 6. 2012 vyzvala žalovanou k vrácení zaplacené ceny díla ve výši 101 150 Kč a z důvodu podstatného porušení od smlouvy současně odstoupila. Sporným mezi účastníky zůstalo, zda žalobkyně řádně odstoupila od smlouvy. Žalovaná zpochybnila, že by žalobkyně u žalované nárokovala z titulu vadného plnění opravu předmětného projektu, či že by jakkoli jinak řádně a včas způsobem vyplývajícím ze zákona uplatnila u žalované práva z odpovědnosti za vady.

Soud prvního stupně dále z dopisu dotačního orgánu ze dne 6. 1. 2009 zjistil, že žalobkyně byla informována o provedené analýze rizik, v rámci které dotační orgán dospěl k závěru, že podaný projekt nesplňoval podmínky zadané dotačním programem, neboť pro pátou a šestou etapu měl tzv. dvě nulové etapy namísto způsobilých výdajů 2 mil. Kč stanovených Příručkou pro žadatele pro každou etapu. Z dopisu dotačního orgánu ze dne 14. 7. 2011 soud zjistil, že dotační orgán reagoval na žádost žalobkyně, potažmo žalované o přehodnocení svého záměru o vyřazení projektu z dotačního programu tak, že Příručka pro žadatele, podle které byl proces hodnocení projektu realizovaný, zahrnovala tři stupně hodnocení. V rámci třetího stupně, tzv. hodnocení analýzy rizik, dospěl dotační orgán k závěru, že projekt nesplnil podmínky přijatelnosti, a proto byl z dotačního programu definitivně vyřazen.

Z e-mailové komunikace soud zjistil, že žalobkyně s žalovanou opakovaně jednala, žádala ji o dosažení změny rozhodnutí dotačního orgánu, přičemž zejména v e-mailu

ze dne 16. 5. 2011 byl učiněn odkaz na dohodu účastníků řízení realizovanou po předběžných rozhovorech, tj. osobních jednáních k nastalé situaci v kontextu dopisu dotačního orgánu ze dne 14. 7. 2011, který odkazoval na žádost žalobkyně o narovnání ze dne 14. 6. 2011. Předmětnou e-mailovou korespondenci soud prvního stupně interpretoval jako jednání před podáním další žádosti k dotačnímu orgánu o přehodnocení jeho stanoviska, jelikož z jeho obsahu nebylo možné dovodit, že by jím bylo reagováno na jakýmkoli způsobem řádně uplatněné právo z odpovědnosti za vady. Taková skutečnost nebyla prokázána ani z e-mailu ze dne 22. 6. 2009, jímž žalovaná sdělila žalobkyni, že zasílá podklady k podpisu dohody uskutečněné před několika měsíci ohledně dotačního projektu k uzavřené smlouvě č. 158, ve které měl být definován způsob náhrady škody pro případ problému při opětovném podání žádosti o dotaci. Citovaný e-mail byl z hlediska jakéhokoli uplatnění či na druhé straně uznání uplatněného práva z odpovědnosti za vady zcela bezobsažný, naopak zcela určitě z něho bylo možno dovodit návrh nové smlouvy č. 264, nově stanovující právní vztah k předmětnému projektu, a to vše v kontextu s ústní dohodou. Obsah e-mailu tak bylo možné interpretovat pouze tak, že předcházel plánovanému jednání žalované, v předmětné záležitosti „zastupující“ žalobkyni, s T. jako pověřeným pracovníkem dotačního orgánu, jemuž měl být předán finální text další nové v úvodu e-mailu zmíněné žádosti o přehodnocení projektu na dotaci. Důkaz o řádném a včasném uplatnění práv z odpovědnosti za vady, tj. o uplatnění konkrétního nároku z vadného plnění po 6. 1. 2009, kdy žalobkyni dotační orgán vyřazení projektu z dotačního programu oznámil, žalobkyně neoznačila.

Podle soudu prvního stupně byla významnou i časová posloupnost rozhodných nastalých skutečností. Ke splnění závazku ze smlouvy o dílo ze strany žalované došlo dne 30. 7. 2008. Z dopisu dotačního orgánu ze dne 6. 1. 2009 bylo prokázáno, že se žalobkyně dozvěděla o tom, že projekt s názvem Rekonstrukce, přístavba a nástavba Polikliniky Vltava v Českých Budějovicích nesplňoval podmínky zadané dotačním programem a že jí dotace poskytnuta nebude. Důkaz o tom, že žalobkyně řádným způsobem uplatnila u žalované práva z odpovědnosti za vady, se nepodává ani z výpovědi svědka M. M., podle níž ihned s žalovanou o změně rozhodnutí dotačního orgánu jednal. Nebylo ani prokázáno, že by tak on, či kdokoli jiný za žalobkyni jednající, učinil poté, kdy žalovaná 12. 1. 2009 sepsala žádost na dotační orgán k přehodnocení jeho stanoviska, ani poté, kdy dotační orgán dne 14. 7. 2011, tj. více než po dvou letech od okamžiku, kdy poprvé odmítl zařadit žádost o poskytnutí dotace žalobkyně do dotačního programu, sdělil, že na důvodu vyřazení žádosti trvá. Teprve po dalším téměř roce dne 23. 4. 2012 žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení plnění ve výši 101 150 Kč z titulu vadného plnění předmětu smlouvy s odůvodněním, že projekt byl vyřazen pro chyby ve vyplnění formuláře v rámci jeho elektronického podání žalovanou, a až dne 28. 6. 2012 žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupila a požadovala vrácení zaplacené ceny díla.

Soud při aplikaci § 428 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), ve spojení s § 562 obch. zák. dospěl k závěru, že odstoupení od smlouvy, tj. právní jednání žalované vyplývající z jejího dopisu ze dne 26. 6. 2012, nelze kvalifikovat jako platný právní úkon, neboť žalobkyně svoji notifikační povinnost podle § 428 obch. zák. nesplnila, vady díla způsobem stanoveným zákonem řádně neuplatnila a nevymezila nárok, kterého se z titulu práv z odpovědnosti za vady u žalované domáhala. Byť tudíž bylo zejména oběma rozhodnutími dotačního orgánu ve spojení s Příručkou pro žadatele ROP NUTS II prokázáno, že projekt žádosti zpracovaný žalovanou pro žalobkyni obsahoval vady, jelikož nebyl zpracován podle dotačním orgánem předem stanovených podmínek, nebylo možné nároku žalobkyně vyhovět, jelikož nebylo prokázáno, že vady díla uplatnila u žalované bez zbytečného odkladu poté, kdy byly zjištěny, nebo kdy mohly být zjištěny při vynaložení odborné péče a neučinila tak ani do dvou let od předání předmětu díla, které nastalo 30. 7. 2008, když právo z odpovědnosti za vady bylo uplatněno až 23. 4. 2012 (aniž by žalobkyně svůj nárok z vadného plnění řádně zvolila) a poté až 26. 6. 2012. Soudu nezbylo než žalobu zamítnout, jelikož přestože byla prokázána osobní a e-mailová komunikace mezi oběma účastníky řízení v rozhodné době od 6. 1. 2009 do 26. 6. 2012, nebylo prokázáno, že jejím předmětem byla řádná a určitá notifikace vad díla a současně uplatnění konkrétního nároku z vadného plnění, a proto v době odstoupení od smlouvy již práva žalobkyně na odstoupení od smlouvy byla prekludována.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 5 Cmo 121/2018-289, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 101 150 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. od 29. 6. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud odkázal ohledně dosavadního průběhu řízení a zjištění učiněných z obsahu spisu na obsah svého předchozího rozhodnutí ze dne 30. 3. 2017. Po částečně zopakovaném a doplněném dokazování dospěl odvolací soud k částečně jinému skutkovému závěru než soud prvního stupně, když dovodil, že pro posouzení věci nebude třeba hodnotit výpovědi vyslýchaných osob, ale že postačují provedené listinné důkazy. Odvolací soud vycházel pro účely právního posouzení věci z následujících skutečností:

- Dne 1. 4. 2008 uzavřela žalobkyně jako objednatel a žalovaná jako zhotovitel smlouvu o dílo, podle které měla žalovaná zpracovat pro žalobkyni žádost o dotaci v rámci specifikovaného dotačního programu rekonstrukce Polikliniky Vltava ve vlastnictví žalobkyně v Českých Budějovicích. Žádost měla být zpracována tak, aby odpovídala stanoveným podmínkám příslušného dotačního programu, k nimž patřilo i to, že náklady každé jednotlivé etapy projektu nesměly být nižší než 2 miliony korun.

- Žalobkyně tuto podmínku přijatelnosti projektu nesplnila, když v žádosti o dotaci při jejím zpracování na počítačovém programu BENEFIT7 uvedla (z důvodu jeho tvrzené technické nedokonalosti a chybového hlášení) 2 etapy s nulovými náklady.

- Žalovaná ve stanoveném termínu žádost o dotaci zpracovala, uplatnila u dotačního orgánu a také dle předávacího protokolu ze dne 30. 7. 2008 předala žalobkyni.

- Žalobkyně žalované v souladu se smlouvou zaplatila (fixní) odměnu, to je 2x částku 50 575 Kč (ve dnech 15. 4. 2008 a 14. 8. 2008), když na další odměnu měla žalovaná podle smlouvy nárok v případě poskytnutí dotace (v procentech z částky poskytnuté dotace).

- Dotační orgán žádost žalobkyně o dotaci z dotačního programu vyřadil ve třetím stupni hodnocení s odůvodněním, že na základě analýzy rizik zjistil, že projekt nesplňoval podmínky zadané dotačním programem, když měl 2 nulové etapy, konkrétně pátou etapu (přípravnou etapu) a šestou etapu (závěrečnou etapu) místo minimálních způsobilých výdajů 2 000 000 Kč pro každou etapu. Toto své stanovisko sdělil žalobkyni dopisem ze dne 6. 1. 2009.

- Žalovaná se od žalobkyně o vyřazení žádosti z dotačního programu z výše uvedených důvodů dozvěděla bezprostředně poté, co žalobkyně obdržela od dotačního orgánu shora uvedený dopis ze dne 6. 1. 2009, což bylo prokázáno i dopisem žalobkyně ze dne 12. 1. 2009 adresovaným dotačnímu orgánu s obsahem, jak je uvedeno shora, s tím že tento dopis byl vypracován žalovanou a z důvodu vhodnosti zaslán dotačnímu orgánu žalobkyní.

- Strany mezi sebou opakovaně jednaly a společně se snažily dosáhnout změny stanoviska dotačního orgánu, k čemuž však nedošlo, když dotační orgán setrvával na svém stanovisku, že žádost byla vyřazena z dotačního programu oprávněně pro shora uvedené vady, jak vyplývá z dopisu dotačního orgánu ze dne 14. 7. 2011.

- Strany následně jednaly i o možnosti zpracování nové žádosti o dotaci, k tomu však nedošlo a žalobkyně dopisem ze dne 23. 4. 2012 vyzvala žalovanou k vrácení plnění ve výši 101 150 Kč titulu vadného plnění předmětu smlouvy s odůvodněním, že projekt byl pro chyby v podání, to je vyplnění formuláře v rámci jeho elektronického podávání žalovanou, vyřazen. Vrácení plnění žalobkyně po žalované požadovala do 5. 5. 2012.

- Dopisem ze dne 26. 6. 2012, který byl žalované doručen dne 27. 6. 2012, pak žalobkyně od smlouvy odstoupila. Odstoupení výslovně odkazovalo a navazovalo na výzvu k vrácení ceny díla ve výši 101 150 Kč ze dne 23. 4. 2012.

Podle odvolacího soudu žalovaná porušila smlouvu ze dne 1. 4. 2008 podstatným způsobem, když nedodržela stanovené podmínky dotačního programu a pro nedodržení těchto podmínek byla žádost o dotaci (projekt) z dotačního programu vyřazena bez toho, že by se žalobkyně mohla o dotaci ucházet. Výsledek činnosti žalobkyně (zřejmě správně žalované) tak zcela jistě neodpovídal výsledku stanovenému ve smlouvě. Pokud žalovaná namítala, že se jednalo pouze o formální vady, které v souladu s dotačními podmínkami (zejména Příručkou) mohly být odstraněny na základě výzvy dotačního orgánu, odvolací soud tento názor nesdílí. Nejednalo se pouze o formální vady, když podmínka dodržení minimální částky 2 000 000 Kč v každé etapě projektu byla podmínkou materiální přijatelnosti projektu. Dotační orgán pak ve svých odpovědích na žádosti žalobkyně vysvětlil, že se jednalo o hodnocení žádosti z hlediska rizik, které může být provedeno ve všech třech stupních hodnocení. Není tak důvodná námitka žalované, že dotační orgán, aby postupoval správně, měl z tohoto důvodu žádost o dotaci vyřadit již v prvním stupni hodnocení. I kdyby však dotační orgán v tomto směru porušil svůj postup, podstatné je, že žalobkyně výše popsaným způsobem stanovené podmínky dotačního programu v žádosti nedodržela a že z tohoto důvodu byla žádost z dotačního programu vyřazena. Z dokazování provedeného listinnými důkazy soudem prvního stupně, zejména z dopisů z 12. 1. 2009 a 27. 5. 2011 (jímž odvolací soud dokazování zopakoval), ale i ze samotných tvrzení žalované vyplynulo, že skutečně uvedla do žádosti o dotaci dvě nulové etapy, což od začátku věděla, tuto skutečnost však za vadu od počátku nepovažovala a na tomto svém stanovisku setrvala i v odvolacím řízení. Subjektivní přesvědčení žalované o tom, že se o vadu nejedná, však není významné, neboť posouzení, zda se o vady jednalo, je posouzením objektivním. Pokud pak žalovaná tvrdila, že projekt byl z dotačního programu vyřazen nikoli pro výše uvedené vady, ale z důvodu pochybení a machinací dotačního orgánu, jedná se o neprokázané spekulace.

S ohledem na skutečnost, že žalovaná o uvedení dvou nulových etap do žádosti o dotaci, tedy její vadě, nepochybně věděla, není ani případná pozdní notifikace vad a uplynutí objektivní lhůty stanovené v § 562 obch. zák. pro podání zprávy zhotoviteli o vadách důvodem, pro který by nemělo být žalobkyni právo z vadného plnění v soudním řízení přiznáno (§ 428 odst. 2, 3 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 562 odst. 2, 3 obch. zák.), přičemž soud za této situace nepřihlédl ani k námitce pozdní notifikace uplatněné v řízení (žalovanou). Pokud by pak nastala situace, že u podstatné vady nedošlo kromě včasné notifikace ani k včasné volbě nároku z vadného plnění, uplatní se postup podle ustanovení § 437 obch. zák., kdy s ohledem na charakter plnění je v posuzované věci v podstatě možné pouze odstranění vady opravou, tj. změnou stanoviska dotačního orgánu, k čemuž, jak vyplývá z výše uvedeného, nedošlo. Toto konečné stanovisko dotačního orgánu bylo žalované sděleno dopisem ze dne 14. 7. 2011, tudíž bylo zřejmé, že tímto způsobem (opravou) vada odstraněna nebude. Žalobkyně tedy oprávněně dopisem ze dne 26. 6. 2012 doručeným žalované dne 27. 6. 2012 od smlouvy odstoupila. Stalo se tak v návaznosti a s přímým odkazem na předchozí dopis žalobkyně žalované ze dne 23. 4. 2012, v němž vadu specifikovala a zároveň požádala žalovanou o vrácení zaplacené částky ve výši 101 150 Kč, z čehož lze dovodit úmysl žalobkyně od smlouvy následně odstoupit, pokud nedojde k dobrovolnému zaplacení této částky ve stanovené lhůtě do 5. 5. 2012. Námitku žalobkyně o nedostatku povinných náležitostí odstoupení od smlouvy ze dne 26. 6. 2012 odvolací soud nepovažoval za důvodnou.

Námitku žalované, že tvrzení žalobkyně o vědomosti žalované o vadách bylo za situace neúplné apelace učiněno pozdě, a proto by odvolací soud k němu neměl přihlížet, odvolací soud nepovažoval za důvodnou. Listinné důkazy, zejména žádosti dotačnímu orgánu o změnu jeho negativního rozhodnutí (jejichž tvůrcem byla žalovaná), byly provedeny již v řízení před soudem prvního stupně, tedy včas, a i když nebyly provedeny přímo k otázce vědomosti žalované o vadách projektu, tato skutečnost z nich vyplynula. Žalovaná si byla od počátku plně vědoma dvou nulových etap v projektu žádosti o dotaci, pouze je za vady nepovažovala, což není rozhodné. Za této situace byl odvolací soud k této skutečnosti při svém právním posouzení povinen přihlížet.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.

Podle žalované závisí napadený rozsudek na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž se jedná o otázku, zda ustanovení § 428 odst. 3 obch. zák. vylučuje účinky ustanovení § 441 odst. 1 obch. zák., tj. zda v případě, že „vady byly důsledkem skutečností, o kterých zhotovitel věděl nebo musel vědět v době dodání díla“, je objednatel oprávněn odstoupit od smlouvy i v případě, že takové vady nevytkl zhotoviteli včas. Žalovaná má za to, že § 428 odst. 3 obch. zák. se na účinky ustanovení § 441 obch. zák. nevztahuje, neboť zatímco § 428 odst. 3 hovoří o ztrátě nároku (tj. vymahatelnosti práva před soudem), tak § 441 řeší vznik práva samotného. Jestliže dle § 441 odst. 1 právo na odstoupení od smlouvy při pozdní notifikaci vad vůbec nevznikne, a tudíž neexistuje, nelze se jej pochopitelně ani úspěšně domáhat u soudu. Posuzovat, zda je takové (neexistující) právo vybaveno nárokem či nikoli dle § 428 odst. 3 obch. zák., tedy nepřichází v úvahu.

Rozsudek odvolacího soudu závisí podle dovolatelky rovněž na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž se jedná o otázku přípustnosti nových skutečností v odvolacím řízení. Podle žalované se odvolací soud odchýlil od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013, a rozsudku ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3894/2011. Odchýlení spočívá podle žalované v tom, že odvolací soud považoval k prolomení koncentrace řízení, resp. k prolomení principu neúplné apelace, za postačující, že určitá listina byla před soudem prvního stupně provedena k důkazu, přestože právně významné skutkové tvrzení před soudem prvního stupně nezaznělo ani nevyšlo jinak najevo, a přestože uvedená listina nebyla žalobkyní označena a soudem provedena k důkazu skutkového tvrzení, nýbrž tvrzení jiného. Podle žalované pouhá přítomnost listin ve spise v průběhu řízení před soudem prvního stupně, aniž by žalobkyně tvrdila, že si byla žalovaná vědoma vad díla, a že tato vědomost plyne právě z dotčených listin, však ke splnění povinnosti včas tvrdit a prokazovat nepostačuje.

Podle žalované rozsudek odvolacího soudu závisí též na vyřešení otázky „procesního práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky nepřípustnosti výkladu obsahu listin v rozporu s jejich jazykovým projevem. Podle žalované odvolací soud vyložil dopis žalobkyně žalované ze dne 23. 4. 2012 jako „upozornění na úmysl odstoupit od smlouvy“, přestože nikde v celém textu dopisu není o odstoupení od smlouvy ani zmínka a přestože dopisem vyzvala žalobkyně žalovanou výslovně k poskytnutí slevy z ceny díla. Odvolací soud se odchýlil od závěrů obsažených v rozsudku ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, a usnesení ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4341/2009.

Podle žalované se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci.

Žalovaná rovněž poukázala na vady řízení, a sice na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, překvapivost nového právního posouzení a absence poučení žalované podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Podle žalované odůvodnění odvolacího rozsudku končí závěrem, že žalobkyně odstoupila od smlouvy oprávněně; předmětem řízení však nebyla platnost či neplatnost právního jednání spočívajícího v odstoupení od smlouvy, ale peněžitý nárok, přičemž specifikace právního titulu, na jehož základě soud peněžité plnění žalobkyni přiznal, v napadeném rozsudku absentuje. Podle žalované odvolací soud poučil účastníky o možnosti jiného právního posouzení pouze obecně, přičemž poučení obsáhlo prakticky celý předmět sporu, nebylo z něj možné seznat, v čem konkrétně by mělo odlišné právní posouzení spočívat. Konečně odvolacímu vytkl, že neposkytl žalované poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, aby v rámci své procesí obrany označil potřebné důkazy, kterými by vyvrátil v odvolacím řízení nově uplatněné tvrzení žalobkyně o údajné vědomosti žalované o existenci vad.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne, eventuálně tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyjádřila názor, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí materiálně nezávisí na žádné z otázek hmotného či procesního práva, které žalovaná artikulovala ve svém dovolání. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl. Pokud by však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, navrhla žalobkyně dovolání zamítnout pro jeho nedůvodnost.

K vyjádření žalobkyně podala žalovaná své stanovisko, v němž zdůraznila důvodnost svých dovolacích námitek a poukázala na to, že skutkové okolnosti prezentované žalobkyní v závěru jejího vyjádření se zcela rozcházejí s důkazní situací a skutkovými zjištěními učiněnými soudy obou stupňů.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když žalovaná ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání žalované je přípustné pro řešení otázky, zda ustanovení § 562 odst. 3, resp. § 428 odst. 3 obch. zák., vylučuje účinky ustanovení § 565 druhé věty obch. zák., tj. zda v případě, že „vady byly důsledkem skutečností, o kterých zhotovitel věděl nebo musel vědět v době dodání díla“, je objednatel oprávněn odstoupit od smlouvy i v případě, že takové vady nevytkl zhotoviteli včas. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudku ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1161/2019, či usnesení ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 37/2005).

Dovolání je i důvodné.

Podle § 428 obch. zák. právo kupujícího z vad zboží nemůže být přiznáno v soudním řízení, jestliže kupující nepodá zprávu prodávajícímu o vadách zboží bez zbytečného odkladu poté, kdy

a) kupující vady zjistil,

b) kupující při vynaložení odborné péče měl vady zjistit při prohlídce, kterou je povinen uskutečnit podle § 427 odst. 1 a 2, nebo

c) vady mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let od doby dodání zboží, popřípadě od dojití zboží do místa určení stanoveného ve smlouvě. U vad, na něž se vztahuje záruka za jakost, platí místo této lhůty záruční doba (odst. 1).

K účinkům stanoveným v odstavci 1 se přihlédne, jen jestliže prodávající namítne v soudním řízení, že kupující nesplnil včas svou povinnost oznámit vady zboží (odst. 2).

Účinky odstavců 1 a 2 nenastávají, jestliže vady zboží jsou důsledkem skutečností, o kterých prodávající věděl nebo musel vědět v době dodání zboží (odst. 3).

Podle § 441 odst. 1 obch. zák. kupující nemůže odstoupit od smlouvy, jestliže vady včas neoznámil prodávajícímu.

Podle § 562 obch. zák. objednatel je povinen předmět díla prohlédnout nebo zařídit jeho prohlídku podle možnosti co nejdříve po předání předmětu díla (odst. 1). Soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže objednatel neoznámí vady díla

a) bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí,

b) bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce uskutečněné podle odstavce 1,

c) bez zbytečného odkladu poté, kdy mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let a u staveb do pěti let od předání předmětu díla.

U vad, na něž se vztahuje záruka, platí místo této lhůty záruční doba (odst. 2). Ustanovení § 428 odst. 2 a 3 se použijí obdobně na účinky uvedené v odstavci 2 (odst. 3).

Podle § 564 věty první obch. zák. při vadách díla platí přiměřeně § 436 až 441.

Podle § 565 obch. zák. využije-li objednatel podle ustanovení uvedených v § 564 práva odstoupit od smlouvy týkající se předmětu díla, který nelze vrátit nebo předat zhotoviteli, neplatí § 441. Objednatel však není oprávněn odstoupit od smlouvy, jestliže vady díla neoznámil včas zhotoviteli.

Protože právní úprava (ne)možnosti odstoupení od smlouvy v případě včasného neoznámení vad zhotoviteli, resp. prodávajícímu obsažená v § 441 odst. 1 a v § 565 větě druhé obch. zák. je obsahově shodná, lze v této souvislosti vycházet z judikatury týkající se výkladu § 441 odst. 1 obch. zák. též při posuzování právních poměrů objednatele a zhotovitele ze smlouvy o dílo.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1161/2019, vyložil, že „jestliže kupující neoznámil prodávajícímu vady včas (nereklamoval včas), nezaniká jeho právo z odpovědnosti za vady (jak ze zákonné odpovědnosti, tak ze záruční odpovědnosti), ale je podstatně oslabeno. Podle principu promlčení vzniká prodávajícímu možnost vznést námitku, že kupující nesplnil svou povinnost oznámit vady (že reklamace nebyla včasná). Jestliže prodávající tuto námitku opožděného oznámení vad (opožděné reklamace) vznese v soudním nebo rozhodčím řízení, nemůže být právo z odpovědnosti za vady přiznáno, stane se nevymahatelným. Neoznámení vady včas dále vylučuje, aby kupující mohl uspokojit své právo jednostranným úkonem, odstoupením od smlouvy (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, strana 1089, 1098-1099). Na rozdíl od úpravy v § 428 obch. zák., podle níž je důsledkem nesplnění povinnosti oznámit vady včas oslabení práv z odpovědnosti za vady, z dikce § 441 odst. 1 obch. zák. zcela jednoznačně vyplývá zánik práva odstoupit od smlouvy v důsledku marného uplynutí lhůty pro oznámení vad. Námitka prodávajícího o pozdním oznámení vad je v souzené věci bezpředmětná, neboť režim oslabení práva upravený v § 428 obch. zák. se v případě § 441 odst. 1 obch. zák. neuplatní. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 37/2005, v obdobné věci vysvětlil, že ustanovení § 428 obch. zák. nemá dopad na aplikaci § 441 odst. 1 téhož právního předpisu. V situaci, kdy dovolatelka oznámila žalované vady zboží opožděně, se proto ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že dovolatelka nebyla oprávněna odstoupit od smlouvy (a nevzniklo jí tak právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého ze zaniklé kupní smlouvy). Od tohoto závěru, k němuž Nejvyšší soud dospěl i v dalších svých rozhodnutích (srov. například jeho rozsudky ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 459/2006,

a ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2169/2013) a který zcela bez výhrad sdílí i právní teorie (srov. Bejček, J. Odpovědnost za vady a kupní smlouva. Časopis Obchodní právo č. 5, ročník 1993, str. 8, dále Jäger, M., Navrkal, O. Oznámení o vadách podle obchodního zákoníku. Časopis Právní fórum č. 11, ročník 2009, str. 485), nemá dovolací soud jakéhokoli důvodu se odchýlit ani v souzené věci“.

V usnesení ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 37/2005, Nejvyšší soud uzavřel, že „závěr odvolacího soudu, že dovolatelka oznámila žalované vady zboží opožděně, je tudíž správný. Dovolatelka má sice pravdu, že podle ustanovení § 428 odst. 3 ObchZ účinky odstavce 1 a 2 nenastávají, jestliže vady zboží jsou důsledkem skutečností, o kterých prodávající věděl nebo musel vědět v době dodání zboží, toto ustanovení však nemá dopad na aplikaci ustanovení § 441 odst. 1 ObchZ, podle něhož kupující nemůže odstoupit od smlouvy, jestliže vady včas neoznámil prodávajícímu. Z toho důvodu nepochybil odvolací soud ani ve svém dalším závěru, že dovolatelka nebyla podle § 441 odst. 1 ObchZ za této situace oprávněna odstoupit od smlouvy a nevzniklo jí tak právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého ze zaniklé kupní smlouvy“.

Odvolací soud dospěl k závěru, že „s ohledem na skutečnost, že žalovaná o uvedení dvou nulových etap do žádosti o dotaci, tedy její vadě, nepochybně věděla, není ani případná pozdní notifikace vad a uplynutí objektivní lhůty stanovené v § 562 obch. zák. pro podání zprávy zhotoviteli o vadách důvodem, pro který by nemělo být žalobkyni právo z vadného plnění v soudním řízení přiznáno (§ 428 odst. 2 a 3 obch. zák. ve spojení s § 562 odst. 2 a 3 obch. zák.), přičemž soud za této situace nepřihlédne ani k námitce pozdní notifikace uplatněné v řízení žalovanou.

S odkazem na shora citované závěry Nejvyššího soudu nelze než uzavřít, že pokud odvolací soud nepřihlížel k námitce pozdní notifikace vad z důvodu, že žalovaná věděla o vadě jejího plnění již v době plnění, odchýlil se od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť režim oslabení práva podle § 428 obch. zák. se v případě § 441 odst. 1 obch. zák. neuplatní. Tyto závěry lze použít rovněž v případě odstoupení od smlouvy o dílo, neboť z § 562 odst. 3 obch. zák. se podává, že ustanovení § 428 odst. 2 a 3 se použijí obdobně na účinky uvedené v odstavci 2, a ustanovení § 441 odst. 1 a § 565 věty druhé jsou obsahově shodná. To, zda žalobkyně uplatnila vady díla včas, tj. ve lhůtě stanovené v § 562 odst. 1 a 2 obch. zák., je rozhodující skutečností pro posouzení, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy či nikoli.

Přípustnost dovolání však nezakládá námitka žalované, že se odvolací soud odchýlil od závěrů obsažených v judikatuře Nejvyššího soudu, když považoval k prolomení koncentrace řízení, resp. k prolomení principu neúplné apelace, za postačující, že určitá listina byla před soudem prvního stupně provedena k důkazu, přestože právně významné skutkové tvrzení před soudem prvního stupně nezaznělo ani nevyšlo jinak najevo, a přestože uvedená listina nebyla žalobkyní označena a soudem provedena k důkazu skutkového tvrzení, nýbrž tvrzení jiného.

Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. z dovolatelkou citovaných rozhodnutí ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3894/2011, či ze dne 3. 11. 2005,

sp. zn. 29 Odo 1014/2003, jakož i z dalších rozhodnutí např. ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1059/2005, ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3723/2012) se podává, že pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně, nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Jestliže příslušné skutečnosti byly účastníkem řízení uvedeny nebo jestliže jinak vyšly najevo, pak z hlediska ustanovení

§ 205a odst. 1 o. s. ř. byly uplatněny před soudem prvního stupně. Jestliže pak odvolatel v odvolání uvádí takové tvrzení či skutečnosti, které v průběhu řízení před soudem prvního stupně již byly tvrzeny nebo jinak vyšly najevo, pak neuplatňuje nové skutečnosti.

Žalovaná pomíjí, že odvolací soud dovodil, že skutečnost, že žalovaná věděla o vadách projektu, vyplynula z důkazů provedených již před soudem prvního stupně. Podle odvolacího soudu zejména z dopisů z 12. 1. 2009 a 27. 5. 2011 (jimiž odvolací soud dokazování zopakoval), ale i ze samotných tvrzení žalované vyplynulo, že skutečně uvedla do žádosti o dotaci dvě nulové etapy, což od začátku věděla, tuto skutečnost však za vady od počátku nepovažovala a na tomto svém stanovisku setrvala i v odvolacím řízení. Jestliže tedy odvolací soud svůj závěr, že žalovaná o těchto skutečnostech věděla v době plnění díla, opřel o důkazy provedené již před soudem prvního stupně, čili že jde o skutečnosti, které jinak vyšly v řízení před soudem prvního stupně najevo, nelze dospět k závěru, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se aplikace § 205a o. s. ř.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům se dovolací soud již nemusel zabývat otázkou výkladu dopisu žalobkyně ze dne 23. 4. 2012, který odvolací soud vyložil jako upozornění na úmysl žalobkyně odstoupit od smlouvy o dílo, a namítanými vadami řízení.

Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu (včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 6. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru