Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1196/2016Usnesení NS ze dne 23.08.2016

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1196.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 3927/16 ze dne 27.03.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Zemánek


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1196/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce Ing. R. M., se sídlem ve Chvaleticích, 9. května 87, identifikační číslo osoby 11589591, zastoupeného JUDr. Milanem Růžičkou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových 702, proti žalované Czech Coal Services a. s., se sídlem v Mostě, V. Řezáče 315, identifikační číslo osoby 27261824, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, o zaplacení částky 343.391 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 1049/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2014, č. j. 1 Cmo 19/2009-218, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 664,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 22. září 2008, č. j. 19 Cm 1049/2000-144, zamítl žalobu o zaplacení částky 343.391 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrok pod bodem I. zní, že: 1) žalovaná je povinna žalobci zaplatit 88.895,42 Kč s příslušenstvím tam blíže uvedeným, 2) ohledně zaplacení 254.495,58 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá (první výrok). Dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku přitom dovolatelka nedostála.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), tj. z dovolání musí vyplývat, které otázky hmotného či procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud chybně, a proč tyto závěry považuje dovolatel za nesprávné. Dovolatel musí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné.

V projednávané věci tak za způsobilé vymezení dovolacího důvodu nelze považovat otázky uvedené v části IV. dovolání pod písm. a) až e), neboť z takto vymezených otázek neplyne, jaké právní posouzení odvolacího soudu dovolatel považuje za chybné, respektive jak měla být věc odvolacím soudem posouzena jinak.

Z další části dovolání vyplývá, že žalobce rozporuje závěr odvolacího soudu o tom, že dílo žalobce bylo žalované odevzdáno a žalovanou převzato dne 8. 2. 1996 a tímto dnem tedy končí nárok žalobce na „valorizaci“. V této souvislosti však dovolací soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dle obsahu dovolání tak lze usuzovat, že dovolatel brojí proti výkladu „valorizační doložky“ ve smlouvě ze dne 13. 9. 1995, č. 080095, který učinil odvolací soud o tom, ke kterému okamžiku se vztahuje ukončení valorizace ceny. Tento výklad poskytnutý odvolacím soudem však vychází (s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 1 Cmo 387/2007-132) z výkladu předmětné smlouvy, který odvolací soud učinil za použití výkladových pravidel dle § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 odst. 1 až 3 obch. zák. Tomuto postupu odvolacího soudu nelze ničeho vytknout.

Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání a podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. srpna 2016

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru