Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1181/2019Usnesení NS ze dne 09.07.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1181.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1181/2019-572

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyně MIJA-THERM, s. r. o., se sídlem U Splavu 46, 788 13 Rapotín, IČO 25362071, zastoupené Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem Horní náměstí 365/7, 779 00 Olomouc, proti žalovanému L. M., XY, zastoupenému JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem Milíčova 1670/12, 702 00 Ostrava, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Generali Česká pojišťovna a.s. se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, PSČ 110 00, IČO 45272956, zastoupeného Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. Kinských 76/7 PSČ Praha 5, o zaplacení 749 589,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 377/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. 10. 2018, č. j. 75 Co 313/2017-486, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 036 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit Pojišťovně Patricii a.s. se sídlem v Praze1, Nové Město, Spálená 75/16, PSČ 1100, IČO 618 59 869, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 036 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, č. j. 75 Co 313/2017-486, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 6. 2017, č. j. 29 C 377/2015-373, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 8. 2017, č. j. 29 C 377/2015-395, v zamítavém výroku I. a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení, které je žalobkyně povinna zaplatit v té době vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného (vystoupil z řízení podáním ze dne 17. 12. 2019), výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ve výši náhrady nákladů řízení, které je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému a výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který rozhodl o zamítnutí žaloby, jíž se žalobkyně domáhala náhrady škody, kterou ji měl žalovaný způsobit porušením povinností plynoucí mu ze smlouvy nazvané “Dohoda o poskytnutí právní služby“ (dále jen „Dohoda“), uzavřené mezi účastníky ze dne 29. 11. 2013, což mělo podle žalobkyně za následek, že žalobkyni byla krácena dotace poskytnutá ji na konkrétní projekt na základě kontroly poskytujícího orgánu z důvodu nesplnění podmínky poskytnutí dotace, ukládající žalobkyní, aby při výběrovém řízení dodavatelů pro realizaci projektu specifikovala v zadávací dokumentaci kvalifikační předpoklady a hodnotící kritéria v rozsahu požadovaném zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že žalovaný porušil svoji povinnost tím, že v zadávací dokumentaci veřejné zakázky řádně nespecifikoval kvalifikační předpoklady a hodnotící kritéria v rozsahu požadovaném zákonem o veřejných zakázkách, resp. že by jednání žalovaného bylo v příčinné souvislosti s vznikem škody v podobě částečného neposkytnutí dotace.

Uvedený závěr založil odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, na závěru, že kontrolou vytýkané nedostatky poskytovatele dotace nejsou administrativního či právního charakteru, ale spočívají v nedostatečné specifikaci technického obsahu subkritérií, která mohla jednoznačně stanovit podle Dohody jedině žalobkyně. Žalovaný jako administrátor veřejné zakázky ani nemohl technické podklady z povahy věci tvořit a zadávat, jeho povinnosti podle Dohody bylo technické požadavky předané žalobkyní formulačně zapracovat do hodnotících kritérií tak, aby vyhovovala stanoveným požadavkům zákona o veřejných zakázkách. Žalobkyně byla svědkem H. upozorněna, že jí žádané druhé hodnotící kritérium, včetně dvou subkritérií, neodpovídají co do svého obsahového vymezení požadavkům zákona o veřejných zakázkách, avšak žalobkyně setrvala na svých požadavcích, jak mají hodnotící kritéria vypadat. Žalovaný byl při administrativním zpracování veřejné zakázky vázán jejím pokynem a podle tohoto nastavil hodnotící kritéria v zadávací dokumentaci. Z pohledu cíle, kterého chtěla žalobkyně pomocí dotace dosáhnout, mohla jedině ona přesně určit, co pro ni bude při výběru z nabídek zásadní a rozhodující. Bylo povinností žalobkyně předat žalovanému natolik dostatečně po technické stránce definovaná dílčí hodnotící kritéria, aby z nich bylo zřejmé uchazečům, jaké konkrétní technické parametry jsou předmětem hodnocení technické úrovně nabízeného plnění a jak se tyto parametry zobrazí při konkrétním bodovém hodnocení jednotlivých nabídek (viz čl. IV. Dohody). Odvolací soud dospěl k závěru, že nesplnění dostatečného stanovení technických hodnotících kritérií žalobkyní, nemůže jít k tíži žalovaného, který se v Dohodě nezavázal, že stanoví též technická hodnotící kritéria. Odvolací soud neshledal jako důvodný ani další žalovanému vytýkaný nedostatek jeho jednání, který měl podle žalobkyně spočívat v tom, že žalovaný neposkytl žalobkyni odbornou pomoc a nepodal opravné prostředky, čímž měl porušit smluvní povinnost řádně hájit zájmy žalobkyně. Odvolací soud zdůraznil, že to byla sama žalobkyně, která se v protokolu o kontrole vzdala práva vznesení námitek proti závěrům kontroly, a navíc z výpovědi svědka M. vyplynulo, že by případné podání námitek bylo neúspěšné, tudíž nebylo možno podle odvolacího soudu dovodit, že by tvrzená nečinnost žalovaného něčeho změnila na výsledku kontroly.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného práva – výkladu Dohody v části týkající se povinností žalovaného, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o výklad právního úkonu vyjádřeného slovy, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 25 Cdo 1650/98, sp. zn. 25 Cdo 1569/1999, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, sp. zn. 28 Cdo 1770/2007, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014 nebo sp. zn. 33 Cdo 3256/2012. Dovolatelka namítá, že odvolací soud interpretoval obsah dohody stran práv a povinností žalovaného primárně za pomoci svědka H., který nebyl účasten jak předsmluvních jednání, tak i uzavření samotné Dohody. Žalobkyně má za to, že žalovaný nese odpovědnost za nastavení hodnotících kritérií, měl tedy zajistit a řádně zpracovat nejen informace administrativně-právního charakteru, ale i informace technické tak, aby byly v souladu s rozhodnutím o přidělení dotace.

Žalobkyně v souvislosti s námitkami k výkladu smlouvy, jak jej učinil odvolací soud, předkládá dovolacímu soudu k posouzení i otázku, která nebyla podle žalobkyně dovolacím soudem dosud řešena, a to, zda lze vůbec při výkladu smlouvy použít svědecké výpovědi osoby, která se sice uzavření smlouvy nijak neúčastnila (ani se na smlouvě či předsmluvním jednání nepodílela), ale jeden z účastníků smlouvy dodatečně po uzavření smlouvy jednostranně pověří tuto osobu, aby v jeho zastoupení plnila povinnosti, k nimž se ve smlouvě zavázal.

Podle žalobkyně je navíc otázkou, dovolacím soudem dosud neřešenou, zda je přípustné přiznat výpovědi svědka vyšší důkazní sílu oproti výpovědi účastníka (jednatele žalobkyně) jen na základě toho, že svědek byl před svou výpovědí poučen podle § 126 o. s. ř. a účastník toliko podle § 131 o. s. ř., to vše za situace, kdy slyšený svědek nebyl přímým účastníkem jednání, které založilo smluvní vztah mezi účastníky sporu, ale pouze interpretuje úkoly a činnosti, kterými jej pověřil jeden z účastníků smluvního vztahu, který však sám jako účastník nevypovídal a k věci se nevyjádřil.

Dovolatelka dovolacímu soudu v dovolání dále vytýká, že v případě svědka H. postupoval soud až nekriticky ve prospěch žalovaného, tomuto svědkovi přiznal vyšší míru věrohodnosti než by podle žalobkyně tento svědek s ohledem na jeho dřívější zaměstnání zasluhoval, a současně odvolacímu soudu vytýká, že postupoval procesně vadně, pokud po koncentraci řízení připustil jako důkaz listiny předložené tímto svědkem a přitom se řádně nevypořádal s důkazy a argumenty žalobkyně ohledně odpovědnosti žalovaného za škodu, na což lze hledět podle dovolatelky jako na „opomenuté důkazy“.

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání dále i v tom, že odvolací soud v závěru, že žalovaný jako advokát neporušil své povinnosti a nezpůsobil tak žalobkyni škodu, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo13901/2010, 25 Cdo 5819/2017, 25 Cdo 347/2016, 25 Cdo 1714/2016 nebo sp. zn. 25 Cdo 2593/2011. Tuto námitku zakládá na tvrzení o pochybení žalovaného, který své podřízené řádně neseznámil s obsahem Dohody z 29. 11. 2013 a povinnostmi, které jako advokát ve vztahu k žalobkyni převzal, což mělo podle žalobkyně za následek, že zaměstnanci žalovaného vadně připravili podklady pro veřejnou zakázku. Za porušení povinností advokáta považuje dovolatelka i to, že žalovaný měl žalobkyni informovat o připravované změně právní úpravy ohledně správního přezkumu rozhodnutí o nepřiznání dotace, neboť jakožto advokátovi musela být tato skutečnost známa.

Dovolatelka proto z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a též rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť za formulací právních otázek předestřených žalobkyní v dovolání se ve skutečnosti skrývají toliko otázky skutkové, kdy dovolatelka zakládá dovolání především na zpochybnění hodnocení provedeného dokazování a skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem o neexistenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným vznikem škody a porušením právní povinnosti žalovaného.

Vedlejší účastník na straně žalovaného ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Dne 19. 12. 2019 vedlejší účastník žalovaného Generali Pojišťovna a.s. vystoupila z řízení (ke dni 21. 12. 2019 došlo ke změně její obchodní firmy na Pojišťovna Patricie a.s.). Podáním ze dne 21. 2. 2020 vstoupila do řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného Generali Česká Pojišťovna a.s.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle § 10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobkyně v dovolání uvedla, že přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu smlouvy a odkázala přitom na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nevymezila však konkrétní otázku, při jejímž řešení a v čem se měl odvolací soud od označených rozhodnutí Nejvyššího soudu odchýlit, jakou vyřešenou právní otázku týkající se výkladu právního úkonu měl odvolací soud řešit v rozporu s odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Obsahově z dovolání pouze vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí se skutkovým zjištěním soudu týkajícím se obsahu smluvního ujednání o povinnostech žalovaného, k jejichž plnění se žalovaný zavázal v Dohodě uzavřené s žalobkyní, a že nesouhlasí s hodnocením skutkových zjištění na základě provedeného dokazování vedoucích k závěru, že mezi porušením povinnosti ze strany žalovaného a tvrzenou vzniklou škodou neexistuje příčinná souvislost. Nejvyšší soud připomíná, že již mnohokrát judikoval, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem a že námitky spojené s kritikou hodnocení provedených důkazů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017 sp. zn. 23 Cdo 4171/2017 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 – dostupná na www.nsoud.cz).

Předkládá-li žalobkyně dovolacímu soudu v souvislosti s námitkami k výkladu smlouvy k posouzení otázku, zda lze vůbec při výkladu smlouvy použít určité provedené svědecké výpovědi, přičemž tuto otázku považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, ve skutečnosti míří dovolatelka opět do výsledků hodnocení důkazů. Mimo to je třeba připomenout že Nejvyšší soud již judikoval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017 – dostupné na www.nsoud.cz), že při zjišťování obsahu vůle účastníků není soud v podstatě omezen tím, k jakým konkrétním skutečnostem smí či nesmí přihlédnout, nýbrž sám uváží, jaké účastníky tvrzené a prokazované skutečnosti jsou relevantní ke zjištění obsahu vůle smluvních stran, pokud je splněn předpoklad, že soudem zjištěný obsah vůle účastníků není v rozporu s jazykovým vyjádřením obsaženým v písemném právním úkonu. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že vyšel především z písemného znění Dohody a zároveň v souladu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu uvážil při právním posouzení relevantnost výpovědi jednatele žalobkyně a svědka.

Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání dále i v tom, že odvolací soud závěrem, že žalovaný jako advokát neporušil své povinnosti a nezpůsobil tak žalobkyni škodu, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo13901/2010, 25 Cdo 5819/2017, 25 Cdo 347/2016, 25 Cdo 1714/2016 nebo sp. zn. 25 Cdo 2593/2011), je namístě připomenout, že vytýkaný nedostatek jednání žalovaného, že při nastalém krácení dotace neposkytl žalobkyni odbornou právní pomoc, neshledal odvolací soud za prokázaný. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by se žalovaný dopustil jednání, z něhož by bylo možno dovodit jakékoliv porušení jeho smluvní nebo zákonné povinnosti. Dovolatelka tak zakládá předpoklad přípustnosti dovolání na vlastních skutkových tvrzeních a závěrech, na nichž však soud své právní posouzení nezaložil. Dovolací soud je skutkovými závěry při přezkoumávání právního posouzení vázán, proto vymezení přípustnosti dovolání, které je založeno na zpochybnění skutkového stavu věci není způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019 – dostupném na www.nsoud.cz).

Rovněž námitky dovolatelky, které směřují do vad řízení v podobě neúplného dokazování („opomenuté důkazy“) nezahrnující otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil, též neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4290/2018, nebo též ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není tedy podle § 237 o. s. ř. přípustné, proto nemohl učinit jinak, než její dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 9. 7. 2020

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru