Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1105/2017Rozsudek NS ze dne 07.06.2017

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1105.2017.1
Dotčené předpisy

§ 213 odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1105/2017

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ZÁRUBA FOOD a. s. se sídlem v Českých Budějovicích, Vrbenská 481/27, IČO 25154371, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti žalované BOCOMP spol. s r. o. se sídlem v Dědové, Dědová 40, IČO 25920626, zastoupené JUDr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Majakovského 1517/10, o zaplacení částky 111 959,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 111 C 24/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. října 2016, č. j. 27 Co 278/2016-282, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. října 2016, č. j. 27 Co 278/2016-282, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Chrudimi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. ledna 2016, č. j. 111 C 24/2014-246, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení uvedené částky z titulu dluhu za přepravní služby provedené v listopadu 2013, které pro žalovanou provedla společnost DOPRAVA ZÁRUBA M&K s. r. o. (dále jen „dopravce“), přičemž žalobkyně tuto pohledávku nabyla postoupením. Žalovaná nárok žalobkyně nečinila sporným, ovšem namítala, že proti žalované pohledávce uplatnila do její výše včetně příslušenství svoji pohledávku z titulu smluvní pokuty, neboť dopravce opakovaně porušoval smluvní povinnosti (povinnost bez prodlení dodávat předávat žalované denní doklady či hotovost) vyplývající z rámcové přepravní smlouvy uzavřené dne 30. října 2012 mezi žalovanou a dopravcem.

Soud prvního stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že dopravce byl celkově v prodlení s plněním smluvní povinnosti včas a řádně předávat denní doklady nebo denní tržby nejméně 20 dní, žalovaná tedy měla za dopravcem pohledávku z titulu smluvní pokuty nejméně ve výši 200 000 Kč. Tento nárok z titulu smluvní pokuty žalovaná uplatnila u žalobkyně podáním ze dne 6. června 2014 a dále také u soudu podáním ze dne 2. ledna 2015. Žalovanou uplatněná smluvní pokuta se týkala prodlení s odvedením tržeb a dokladů ze tří transportů, a to přepravy konané dne 16. srpna 2013, u které bylo předání splněno až 6. září 2013, dále přepravy dne 29. srpna 2013, u které bylo předání splněno až 12. září 2013, a přepravy dne 4. září 2013, u které bylo předání splněno 13. září 2013, což celkem činí minimálně 20 dnů prodlení a smluvní pokutu ve výši 200 000 Kč.

Soud prvního stupně se v rámci právního zabýval námitkami žalobkyně, že sjednaná smluvní pokuta byla nepřiměřená, dále že započítávaná pohledávka byla pohledávkou za dopravcem, nikoli za žalobkyní, dále namítanou nesrozumitelností a neurčitostí úkonu, kterým žalovaná započetla svoji pohledávku proti pohledávce žalobkyně, a také tvrzenou absolutní neplatností rámcové přepravní smlouvy, v níž byla smluvní pokuta sjednána. Soud prvního stupně se všemi uvedenými námitkami v odůvodnění vypořádal a dospěl k závěru, že rámcová smlouva o přepravě je platná a kompenzační námitka žalované je důvodná, proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. října 2016, č. j. 27 Co 278/2016-282, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku a také náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ohledně toho, že mezi žalovanou a dopravcem byla dne 30. října 2012 uzavřena smlouva o přepravě a že žalovaná přepravné za provedenou přepravu ve výši žalované částky nezaplatila, rovněž se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o postoupení pohledávky na žalobkyni.

Odvolací soud se zaměřil na posouzení procesní obrany žalované založené na kompenzační námitce o zániku pohledávky započtením, neboť žalovaná proti pohledávce žalobkyně započetla svoji pohledávku za dopravcem z titulu smluvní pokuty pro porušení smluvní povinnosti dopravce spočívající v prodlení s předáním dokladů či hotovosti podle podmínek sjednaných v příloze č. 1 rámcové přepravní smlouvy. V tomto ohledu se odvolací soud ovšem neztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně toho, že žalovaná prokázala tvrzení, že dopravce porušil své povinnosti z rámcové přepravní smlouvy. Odvolací soud nejprve podotkl, že z napadeného rozsudku i z obsahu spisu je zřejmé, že soud prvního stupně vycházel z listin (nazvaných jako „rychlé vyúčtování“) předložených žalovanou, aniž by těmito listinami provedl důkaz zákonem předepsaným způsobem (nepřečetl je, ani nesdělil jejich obsah), pouze konstatoval, že korespondují s ujednáním v příloze č. 1 rámcové přepravní smlouvy.

Odvolací soud proto doplnil dokazování o tyto tři listiny označené jako „rychlé vyúčtování“ ze dne 16. srpna 2013, dále ze dne 29. srpna 2013 a ze dne 4. září 2013. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k tomu, že hodnocením důkazů nelze uzavřít, že se dopravce dopustil tvrzeného porušení smluvní povinnosti. Z posuzovaných listin totiž dle odvolacího soudu nevyplývá, kdy došlo k odevzdání tržeb řidičem dopravce do společnosti ABAS CIT Management s. r. o. Na listinách označených jako „rychlé vyúčtování“ je uvedeno datum s údajem o odevzdané hotovosti, přičemž datum odevzdání hotovosti korespondují s datem jejich inkasa od zákazníka, tudíž pokud by data odevzdání na listinách představovala data odevzdání hotovosti společnosti ABAS CIT Management s. r. o., nemohl se dopravce dostat do tvrzeného prodlení. Předmětné listiny označené jako „rychlé vyúčtování“ však neobsahují jakékoliv podpisy osob, které by potvrzovaly předání a převzetí hotovosti. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podotkl, že soud prvního stupně ohledně odevzdání tržeb dopravcem agentuře ABAS CIT Management s. r. o. vycházel z údajů o datech odvodů na výčetkách pro výše uvedenou společnost, ovšem tyto údaje nekorespondují se zjištěními odvolacího soudu z listin označených jako „rychlé vyúčtování“ a stejně tak neprokazují, že v uvedené dny skutečně došlo k odevzdání tržeb řidičem dopravce výše uvedené agentuře. Předání tržeb by mělo dle odvolacího soudu být doloženo jednoznačně, a to listinami, na nichž je stvrzeno předání hotovosti dopravcem, případně i jinými důkazními prostředky, aby byly odstraněny pochybnosti o tom, kdy byly tržby skutečně předány.

Odvolací soud na základě hodnocení důkazů dospěl k závěru, že žalovaná rozhodné skutečnosti týkající se toho, že dopravce porušil smluvní povinnost tím, že byl v prodlení s předáním hotovosti, neprokázala. Závěr soudu prvního stupně tak dle odvolacího soudu vycházel z chybného hodnocení předložených důkazů a je tudíž nesprávný. Podle odvolacího soudu tedy žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně toho, že jí vznikl nárok na smluvní pokutu porušením smluvní povinnosti dopravce, a odvolací soud byl připraven ji poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a vyzvat k označení dalších důkazů, neboť potřeba označení dalších důkazů vyplynula z odlišného hodnocení důkazů odvolacím soudem a odlišných skutkových závěrů (§ 213b o. s. ř.). Žalovaná se ovšem k jednání před odvolacím soudem nedostavila, ani nepožádala o odročení tohoto jednání, a odvolací soud jí proto výše uvedené poučení nemohl poskytnout. Odvolací soud na základě výše uvedeného rozsudek soudu prvního stupně změnil, neboť žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, z nichž by vyplývalo, že jí vznikl nárok na smluvní pokutu, kterou měla vůči pohledávce žalobkyně uplatnit započtením.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru spočívá na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Tato otázka se týká toho, zda odvolací soud může dospět k odlišným skutkovým závěrům, než k jakým dospěl soud prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování. Dle dovolatelky odvolací soud sice není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, avšak v případě, že se hodlá od takto zjištěného skutkového stavu odchýlit, musí tak učinit způsobem stanoveným v § 213 odst. 2 o. s. ř., tedy zopakovat relevantní důkazy. Dovolatelka svoji argumentaci podpořila odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a také poukázala na nálezy Ústavního soudu vztahující se k této otázce. Dovolatelka také citovala rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012, sp. zn. 33 Cdo 3542/2010, podle jehož závěru se odvolací soud od skutkových zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě důkazů provedených výpověďmi účastníků, svědků a předloženými listinnými důkazy, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám zopakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro odlišné hodnocení těchto důkazů.

Podle názoru dovolatelky odvolací soud v tomto případě postupoval v rozporu s § 213 odst. 2 o. s. ř. a s výše citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, neboť dospěl k odlišným skutkovým závěrům oproti soudu prvního stupně v otázce, zda žalovaná unesla důkazní břemeno ohledně porušení smluvní povinnosti dopravcem, aniž by zopakoval dokazování, a nesjednal si tak rovnocenný podklad pro rozhodnutí, jako měl soud prvního stupně. Dovolatelka v tomto ohledu namítala nesprávné právní posouzení, neboť odvolací soud podle jejího mínění aplikoval § 213 odst. 2 o. s. ř. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolatelka rovněž v dovolání namítala, že postup odvolacího soudu a jeho rozhodnutí ve věci představuje porušení dovolatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny, čímž je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jak Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 14. června 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/14. Porušení práva na spravedlivý proces dovolatelka spatřovala nejen ve výše popsaném postupu odvolacího soudu, ale také v tom, že odvolací soud ji nevyrozuměl o odročení jednání nařízeného na 19. října 2016 a odročeného na 26. října 2016, přičemž na odročené jednání nebyla dovolatelka ani předvolána.

Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, nebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že má za to, že dovolání žalované je nepřípustné a rovněž nedůvodné. Podle názoru žalobkyně dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání, neboť přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s hodnocením důkazů. Žalobkyně odkázala také na judikaturu Nejvyššího soudu k otázce přípustnosti dovolání a ve zbytku svého vyjádření zopakovala svoji argumentaci z předchozího průběhu řízení vztahující se k tomu, že důvodnost její žaloby byla prokázána a naopak nebyla prokázána existence pohledávky žalované z titulu smluvní pokuty, tudíž nemohlo dojít k jejímu započtení vůči pohledávce žalobkyně za žalovanou. Žalobkyně tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva týkající se toho, zda je v odvolacím řízení při doplnění dokazování nezbytné zopakovat i relevantní důkazy provedené soudem prvního stupně, jestliže odvolací soud na základě těchto důkazů hodlá dospět k odlišným skutkovým zjištěním, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelce lze přisvědčit, že odvolací soud pochybil a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže dospěl v odvolacím řízení k odlišným skutkovým zjištěním, než soud prvního stupně, aniž zopakoval k těmto zjištěním relevantní důkazy.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá závěr, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů. K tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012, sp. zn. 33 Cdo 3542/2010. Podobné závěry zaujímá ve své judikatuře také Ústavní soud, viz například nález Ústavního soudu ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06.

Nejvyšší soud se v minulosti také vyjádřil k tomu, jaké důkazy v takovém případě odvolací soud musí zopakovat, a dospěl k závěru, že rozsah dokazování je určen množinou těch důkazů, z nichž soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v § 213 odst. 2 OSŘ zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který – v řízení před soudem prvního stupně provedený – důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010.

Odvolací soud v řešeném případě sice v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že doplnil dokazování o listinné důkazy tzv. „rychlým vyúčtováním“, které podle jeho závěru soud prvního stupně neprovedl, ačkoli z nich vycházel, avšak odvolací soud již nezopakoval další důkazy rozhodné pro jeho odlišný skutkový závěr o tom, že žalovaná neprokázala existenci pohledávky vůči žalobkyni z titulu smluvní pokuty (konkrétně se jednalo o důkazy výčetkami o odevzdání hotovosti společnosti ABAS CIT Management s. r. o. k jednotlivým transportům a dále o důkaz fakturami vztahujícími se k částkám uvedených jak na výčetkách, tak na „rychlých vyúčtováních“). Neopakování dalších důkazů odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nikterak nezdůvodnil, přestože je z rozsudku zřejmé, že odvolací soud z těchto důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně rovněž vycházel, ovšem vyvodil z nich odlišné skutkové závěry.

Pro závěr, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně existence její pohledávky za žalobkyní z titulu smluvní pokuty, bylo třeba v odvolacím řízení zopakovat všechny relevantní důkazy, na základě kterých odvolací soud dospěl k opačnému skutkovému zjištění, než soud prvního stupně. Z výše uvedeného vyplývá, že v řešeném případě nepostačovalo pouze doplnit dokazování tzv. „rychlým vyúčtováním“, jak učinil odvolací soud, nýbrž pro jeho opačný skutkový závěr bylo nutné zopakovat také další relevantní důkazy, které k prokázání nároku žalované provedl soud prvního stupně (výše uvedené důkazy výčetkami o odvodech hotovosti společnosti ABAS CIT Management s. r. o. a fakturami ohledně částek uvedených výčetkách i na tzv. „rychlých vyúčtováních“).

Takovým postupem, kdy odvolací soud vycházel z důkazů provedených před soudem prvního stupně, vyvodil z nich odlišná skutková zjištění a tyto důkazy zároveň nezopakoval, se odvolací soud odchýlil od výše citovaných závěrů ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, na což dovolatelka rovněž poukázala, když namítala porušení práva na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu k dovolání žalobkyně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle § 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř. rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v souladu s § 243g odst. 1 o. s. ř. závazný.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. června 2017

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru