Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1076/2020Usnesení NS ze dne 30.09.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Rozsudek pro uznání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1076.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 114b odst. 5 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1076/2020-326

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně DieselGate s. r. o., se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 06509720, zastoupené JUDr. Davidem Kuboněm, advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalované 1) Volkswagen Aktiengesellschaft, se sídlem Berliner Ring 2, Wolfsburg, Spolková republika Německo, reg. č. HRB 100484, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, a žalované 2) ŠKODA AUTO a. s., se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 869, identifikační číslo osoby 00177041, zastoupené JUDr. Václavem Bílým, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o zaplacení částky 103.275.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 262/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 12 Co 264/2019-255, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem pro uznání ze dne 22. 3. 2019, č. j. 25 C 262/2017-146, rozhodl, že první žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 103.275.000 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi první žalovanou a žalobkyní (výrok II.).

K odvolání první žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalobkyně se první žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Druhá žalovaná se k dovolání žalobkyně též vyjádřila v tom smyslu, že dovolání by mělo být odmítnuto pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky mezinárodní a místní příslušnosti. Dle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda může žalobce podat žalobu u soudu dle volby upravené v § 11 odst. 2 o. s. ř., když jde o řízení, v němž je pro projednání vícero samostatných nároků poškozených vůči žalovanému více místně příslušných soudů České republiky, a to dle čl. 7 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Dovozuje, že obsah a použití čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis při určení mezinárodní pravomoci a místní příslušnosti není v rozporu se současnou aplikací § 11 odst. 2 o. s. ř.

Dovolatelka však přehlíží, že na vyřešení otázky mezinárodní a místní příslušnosti rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Ve vztahu k této otázce totiž odvolací soud pouze uvedl, že „v následující fázi řízení bude nutné, aby se soud komplexně zabýval námitkou nepříslušnosti (a to i s ohledem na včas uplatněnou námitku místní nepříslušnosti ze strany druhé žalované), neboť nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů je důvodem pro zastavení řízení“. Dodal, že „článek 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis upravuje nejen mezinárodní, ale rovněž místní příslušnost soudu“, a dále pak konstatoval, že „sám nemohl přistoupit k zastavení řízení dle § 104 o. s. ř., neboť zkoumání podmínek mezinárodní příslušnosti přesahuje okruh otázek řešených pro potřeby posouzení odvolání proti rozsudku pro uznání“.

Podle dikce § 237 o. s. ř. je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Dovolatelkou předestřená otázka tak přípustnost dovolání založit nemůže.

Dovolatelka dále namítá nesprávné právní posouzení otázky „specifikace předmětu řízení pro vydání rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k rozšířením žaloby“, kdy rozporuje závěr odvolacího soudu, dle něhož dokud soud nerozhodne dle § 95 o. s. ř. o uplatněné změně žaloby, nemůže jednat a rozhodovat o původní ani o změněné žalobě, protože není závazným způsobem vyřešeno, co je vlastně předmětem řízení. Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu předkládá otázku nezaslání formuláře informujícího adresáta o možnosti odmítnout přijetí písemností dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování písemností) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000, jakožto neodstranitelné procesní vady.

Ani ve vztahu k těmto otázkám však dovolací soud přípustnost dovolání neshledal.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016). Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4644/2018).

Uvedený závěr se prosadí i v nyní řešené věci. Odvolací soud ve svém rozhodnutí mj. totiž dovodil, že je zde vada žaloby, která ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. vytvořila překážku pro vydání kvalifikované výzvy, jelikož žalobkyně výši nároku na náhradu majetkové újmy a výši nároku na náhradu nemajetkové újmy uvedla pouze v souhrnné výši. Dle odvolacího soudu bylo na žalobkyni, aby uvedla, v jaké výši jednotlivé nároky požaduje, a tato vada žaloby měla být odstraněna soudem prvního stupně postupem dle § 43 o. s. ř. Nejvyšší soud poukazuje navíc na to, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je základním předpokladem založení fikce uznání nároku podle ust. § 114b odst. 5 o. s. ř. okolnost, že se žalovaný ve stanovené lhůtě na výzvu soudu bez vážného důvodu písemně kvalifikovaně nevyjádří, ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3482/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2837/2011). Dalšími předpoklady fikce uznání jsou pak absence takového nedostatku podmínek řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno, a absence vad žaloby bránících pokračování v řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod číslem 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2949/2006, a ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2245/2005)

Závěr odvolacího soudu o existenci vady žaloby, která vytvořila překážku pro vydání kvalifikované výzvy a tedy i pro vydání rozsudku pro uznání, však dovolatelka nikterak nenapadá a dovolacímu přezkumu jej neotevírá. Tento závěr odvolacího soudu přitom, v případě jeho správnosti, obstojí jako samostatný důvod pro rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že v dané věci nebyly naplněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Přípustnost dovolání tak výše vymezené otázky dovolatelky založit nemohou, když věcný přezkum posouzení těchto otázek nemůže ničeho změnit na rozhodnutí odvolacího soudu (nemůže vést k rozhodnutí, jež by bylo pro dovolatelku příznivější).

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru