Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1060/2011Usnesení NS ze dne 25.06.2013

HeslaCena
Smlouva o dílo
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1060.2011.1
Dotčené předpisy

§ 536 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1060/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Form – A s.r.o., se sídlem v Pardubicích, Třída Míru 92, PSČ 530, 02, identifikační číslo osoby 25258885, zastoupené Mgr. Radanem Venclem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/2, proti žalovanému P. V., zastoupenému JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, o zaplacení částky 5 395 957 Kč s příslušenstvím a částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 158/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2010, č. j. 4 Cmo 19/2010-333, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 38.962,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. září 2009, č. j. 36 Cm 158/2004-299, zamítl žalobu na zaplacení částky 5 395 957 Kč s 3% úrokem z prodlení od 3. 6. 2003 do zaplacení a částky 500 000 Kč s 3% úrokem z prodlení od 3. 6. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako zhotovitel a žalovaný jako objednatel uzavřeli dne 2. května 2002 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení stavby Parkovací dům „Centrum“ v P. podle projektové dokumentace zpracované společností PPP, spol. s r.o., Pardubice. Cena díla byla sjednána na částku 53 333 500 Kč včetně DPH, v článku IV bod 1 účastníci sjednali, že smluvní cena bude navýšena o 500 000 Kč bez DPH jako odměna žalobkyni za dokončené dílo ve stanoveném termínu. Dílo bylo zhotoveno a protokolárně předáno a převzato, o čemž byl účastníky dne 30. listopadu 2002 sepsán zápis, a v jeho příloze uveden soupis 138 vad a nedodělků s dohodnutými termíny jejich odstranění. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 2. prosince 2002 byla stavba zkolaudována. Žalobkyně žalovanému dne 2. května 2003 vyúčtovala fakturou č. 730017 z celkové ceny díla k doplacení částku 5 895 957 Kč včetně DPH, od níž odečetla bankovní jistinu ve výši 500 000 Kč, neboť mezi žalobkyní a žalovaným bylo v článku V bod 4 smlouvy o dílo dohodnuto, že tato částka je splatná až po uplynutí lhůty 24 měsíců. Žalovaný žalobkyni požadovanou částku neuhradil a dopisem z 29. května 2003 od smlouvy o dílo odstoupil pro neodstranění vad a nedodělků v dohodnutých termínech.

Soud prvního stupně po právní stránce posoudil závazek uzavřený mezi účastníky jako smlouvu o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Při posuzování rozporů popisovaných žalobkyní co do ceny a předmětu díla jako podstatných náležitostí smlouvy, vyšel z článku XVI bod 4 smlouvy o dílo, podle něhož v případě rozporu mezi textem „součástí“ smlouvy, které jsou v bodě 4 vyjmenovány, a ze kterých vycházela žalobkyně, a vlastním textem smlouvy, má přednost vlastní text smlouvy. Odstoupení od smlouvy dopisem z 29. května 2003 shledal soud prvního stupně neplatným právním úkonem ve smyslu § 37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro jeho neurčitost – žalovaný totiž tvrzené vady a nedodělky stavby v tomto dopise žádným bližším způsobem nevymezil. I kdyby tomu tak nebylo, dospěl soud prvního stupně k závěru, že článek XV smlouvy o dílo upravující odstoupení od smlouvy stanoví právo objednatele odstoupit od smlouvy v případě podstatného porušení povinnosti zhotovitelem, za něž se považuje opakované neplnění sjednaných termínů nebo jestliže zhotovitel provádí dílo i přes opakované písemné upozornění objednatele nekvalitně či vadně. Žalovaný tento postup nedodržel, žalobkyni neposkytl náhradní termín k odstranění vad a nedodělků, ani ji opakovaně písemně neupozornil, že dílo provádí nekvalitně či vadně. Nebyl proto podle závěru soudu prvního stupně oprávněn od smlouvy o dílo odstoupit. Žalobkyně podle soudu prvního stupně neprokázala oprávněnost žaloby co do výše žalované částky, tak co do její splatnosti.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2010, č. j. 4 Cmo 19/2010-333, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud vyšel ze zjištění provedených soudem prvního stupně. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně o neplatnosti odstoupení od smlouvy učiněné žalovaným dopisem ze dne 29. května 2003 a zabýval se dále otázkou vzniku nároku na doplatek ceny díla. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze shora citovaného ujednání v článku V odst. 5 smlouvy o dílo o tom, že teprve poté, co znalec, na jehož osobě se strany dohodly, zaujme závěry stran sporných vad díla, bude dána splatnost částky fakturované zhotovitelem. Účastníci se však na osobě znalce nedohodli a žalobkyni se ani jiným způsobem nepodařilo prokázat odstranění vad vytčených při předání a převzetí díla, neprokázala tudíž řádné dokončení díla. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně v průběhu řízení neprokázala vznik nároku na doplatek ceny díla v požadované výši.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, odkazujíc co do jeho přípustnosti na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatelky soudy obou stupňů řešily nesprávně otázku platnosti smlouvy o dílo, otázku nároku žalobkyně na cenu díla s ohledem na vady a nedodělky a otázku tohoto nároku s ohledem na článek V odst. 5 smlouvy o dílo.

Dovolatelka je přesvědčena, že smlouva o dílo je neplatná pro neurčitost jejího obsahu, takže nesplňuje základní náležitosti právního úkonu. Přestože v dané věci se jednalo o náročnou stavební technologii železobetonové monolitické konstrukce s předpínanou armaturou, s kapacitou 414 parkovacích míst a zastavěnou plochou 2 093 m2, nepředložil žalovaný podrobnou prováděcí dokumentaci, jak byl povinen podle článku IX smlouvy o dílo, vznikl tak zásadní rozpor mezi dokumentací, na kterou odkazuje článek II odst. 1 smlouvy o dílo zpracovanou společností PPP, spol. s r.o., a která se týká pouze provedení nosných železobetonových konstrukcí, a dokumentací pro stavební povolení zpracovatele Ing. arch. L. D., která řeší provedení celé budovy. Není tudíž zřejmé, zda byla dovolatelka podle smlouvy povinna zhotovit stavbu v kompletním rozsahu, nebo pouze základní nosné železobetonové konstrukce (skelet budovy).

Odvolací soud provedl podle dovolatelky nesprávný výklad článku V smlouvy o dílo, v němž bylo dohodnuto, že až do výše 90 % celkové ceny díla bude cena hrazena na základě stranami odsouhlasených měsíčních zjišťovacích protokolů, kterými bude vyčíslena hodnota průběžně prováděných prací. Dále bylo dohodnuto, že část sjednané ceny díla ve výši 5 % bude uhrazena po kolaudaci stavby parkovacího domu a zbývající část v rozsahu 5 % žalovaný dovolatelce zaplatí po odstranění vad a nedodělků. Soudy vůbec nerespektovaly, že stavba byla řádně zkolaudována, a bez ohledu na spor o vytýkané vady a nedodělky byly splněny smluvně dohodnuté podmínky pro zaplacení ceny díla do hodnoty 95 % sjednané ceny, takže přinejmenším v tomto rozsahu mělo být podané žalobě vyhověno.

Argumentaci soudu ujednáním obsaženým v článku V odst. 5 smlouvy o dílo nelze podle dovolatelky přijmout pro hodnocení celkového nároku na zaplacení ceny díla, protože toto ujednání se týkalo pouze případu, že by došlo mezi účastníky ke sporu o rozsah a hodnotu prací, vykazovaných v měsíčních zjišťovacích protokolech, na jejichž podkladě byla účtována část ceny díla do výše 90 % jeho hodnoty.

Odvolací soud pochybil taktéž při posuzování jednání J. V. pověřeného žalovaným výkonem stavebního a technického dozoru, který podepisoval protokoly o odstranění vad a nedodělků. Odvolací soud se mýlí v názoru, že se z jeho strany jednalo o úkony, které žalovaného nezavazují s ohledem na odvolání jeho plné moci. Podpisy předmětných protokolů nesměřovaly ke vzniku, změně či zániku právního vztahu, došlo tím jen k potvrzení daného skutkového stavu. Žalobkyni navíc nikdo o tvrzeném zániku plné moci neinformoval a pokud došlo k překročení zmocnění J. V., platí pak úprava obsažená v § 15 odst. 2 obch. zák. a jeho úkony jsou pro žalovaného závazné.

K otázce vad a nedodělků vytýká dovolatelka odvolacímu soudu, že nerozlišil mezi vadami a nedodělky při předání a převzetí díla (celkem 138 odsouhlasených položek), které byly posléze zhotovitelem ve třech etapách odstraněny. Jiné vady objednatel v průběhu předání díla u zhotovitele neuplatnil. Z toho vyplývá, že dovolatelka svůj závazek odstranit vytýkané vady a nedodělky splnila, splnila tak i stranami sjednanou smluvní podmínku pro doplacení ceny díla a má nárok, aby jí byla uhrazena i zbývající 5% část sjednané ceny díla. Pokud žalovaný tvrdil, že dílo vykazovalo další vady (např. povrchové nátěry podlah a parkovacích ploch, nezaústění svodu dešťové vody do kanalizace) než ty, které byly uvedeny v předávacím protokolu, byl povinen v řízení prokázat, že tyto vady u zhotovitele řádně v záruční době reklamoval postupem sjednaným v článku XIV smlouvy o dílo a umožnil mu, aby přistoupil k jejich bezplatnému odstranění. Pokud se tak nestalo, nemají tvrzené (nereklamované) vady vliv na obsah závazkového vztahu mezi účastníky a nelze k nim v řízení přihlížet.

Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů dostatečně neobjasnily skutkový stav věci, neprovedly žalobkyní navrhované důkazy k otázce rozsahu sjednaného díla, výše jeho obvyklé ceny a kvality stavebních prací, čímž porušily ústavně garantovaná práva dovolatelky na spravedlivý a nestranný soudní proces. Ve věci nebyl zpracován znalecký posudek ohledně kvality díla, nebyl proveden výslech původně předvolaných svědků Ing. C. K. - dodavatelky sadových úprav, Ing. M. R. – zástupce SIKA, a.s., provádějící opravy podlah parkovacích ploch, R. S., pracovnice dovolatelky přítomné jednání dne 28. prosince 2002, na němž měla být podle žalovaného dohodnuta konečná cena díla ve výši 46 milionů Kč a konečně se soudy nezabývaly hodnocením důkazů, které svědčily ve prospěch dovolatelky - výpovědí Ing. M., výpovědí V. M. nebo dopisem žalovaného společnosti PSB s.r.o., ze dne 21. února 2003, v němž potvrzuje bezvadné převzetí povrchových nátěrů.

Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že je nepovažuje za přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se v řízení neřešila taková právní otázka, která by v rozhodování dovolacího soudu zatím nebyla řešena, nebo která by byla dovolacím soudem rozhodována v minulosti rozdílně.

Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012 s výjimkou v zákoně uvedenou) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Dovolání není přípustné, neboť dovolatelka nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.

Dovolatelka předně zpochybňuje odvolacím soudem učiněné právní posouzení smlouvy o dílo jako platné. Podle dovolatelky vznikl zásadní rozpor mezi dokumentací, na kterou odkazuje článek II odst. 1 smlouvy o dílo zpracovanou společností PPP, spol. s r.o., a která se týká pouze provedení nosných železobetonových konstrukcí, a dokumentací pro stavební povolení zpracovatele Ing. arch. L. D., která řeší provedení celé budovy. Předmět díla tak nebyl vymezen dostatečně určitě. Dovolatelka přitom přehlíží, že (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů) účastníci ve smlouvě na takové možné rozpory ve smlouvě pamatovali a dohodli si v článku XVI bod 4 smlouvy o dílo, že v případě rozporu mezi textem „součástí“ smlouvy, které jsou v bodě 4 vyjmenovány a vlastním textem smlouvy, má přednost vlastní text smlouvy. Je-li tedy ve vlastním textu smlouvy dohodnuto, že přednost v případě rozporů má dokumentace podle čl. II odst. 1 smlouvy, není určující, že dokumentace v tzv. součásti smlouvy s ní není zcela v souladu. Práva a povinnosti smluvních stran se přitom řídí především ustanoveními uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2000, sp. zn. 32 Cdo 2299/98). Podle judikatury Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003), která se promítla též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006 nebo ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010), základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy. Odvolací soud tedy otázku platnosti smlouvy o dílo posoudil v souladu s uvedenou judikaturou, od jejichž závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.

Namítá-li dále dovolatelka, že „úkony, které činil za žalovaného pan J. V., jenž byl pověřen ve smyslu čl. XII. smlouvy o dílo výkonem stavebního a technického dohledu nad průběhem výstavby na základě mandátní smlouvy, byly úkony, které žalovaného nezavazují“, nezakládá ani těmito námitkami žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, neboť na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno nebylo.

Zpochybňuje-li dovolatelka závěry odvolacího soudu s poukazem na to, že odvolací soud neprovedl všechny jí navržené důkazy zejména znaleckým posudkem a výslechem některých svědků, uplatňuje tím dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici a tvrzené procesní vady ani nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Z dalšího obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci. Dovolatelka vlastní konstrukcí skutkových zjištění (odlišných od soudů obou stupňů), dovozuje z nich následně vlastní právní závěry. Dovolatelka tak tvrdí, že „všechny odsouhlasené vady a nedodělky odstranila“. Brojí tedy proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu. Nesouhlas se skutkovými závěry a výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá, není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však (jak již výše uvedeno) přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.

Namítá-li konečně dovolatelka, že má nárok na zaplacení části ceny díla ve výši 5 % odvozené od kolaudace předmětné stavby, uplatňuje tak nové skutečnosti, které podle § 241a odst. 4 o. s. ř. až v dovolání uplatněny být nemohou.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem]. Podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají z částky 31.900,- Kč podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání), a paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč dle § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty (6.762,- Kč), celkem tedy částku 38.962,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 25. června 2013

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru