Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1052/2019Usnesení NS ze dne 24.09.2019

HeslaVady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1052.2019.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1052/2019-173

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, proti žalovanému T. L., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem v Blansku, Wolkerova 692/2, o zaplacení 264.617 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 77 C 434/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2018, č. j. 44 Co 51/2017-148, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 26. 9. 2016, č. j. 77 C 434/2015-107, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 264.617 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že jej navrhuje pro nepřípustnost odmítnout.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž ke splnění uvedené náležitosti dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, a ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3007/2018).

Dovolatel výše uvedenou náležitost dovolání – vymezení předpokladů přípustnosti dovolání – nesplnil. Dovolatel v dovolání ve vztahu k vymezení předpokladů přípustnosti nejdříve poněkud neobratně uvedl, že „obecná judikatura k typově obdobným případům není jednotná“, že jak dovolatel, tak žalobkyně „uváděli na podporu svých tvrzení různou judikaturu a je tedy nutné použít tu, popřípadě judikaturu novou, např. formulovanou v rámci tohoto dovolání“, a že „k této otázce různorodých judikátů Nejvyššího soudu“ koneckonců již dovolatel zaujal stanovisko „v rámci písemného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně“. Dále pak uvedl, že „odvolací soud nesprávně posoudil celou projednávanou věc a nedržel se zákonné úpravy, ani doposud uváděné judikatury, resp. vyhodnocení těchto judikátů týkajících se typově obdobných kauz“.

Z obsahu dovolání však nejenže není patrno, při řešení jaké konkrétní otázky hmotného či procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive jaká konkrétní otázka hmotného či procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, ale dovolatel v dovolání ani neuvádí, od které ustálené praxe se řešení určité právní otázky odchyluje (neodkazuje na žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu) nebo ve kterých rozhodnutích Nejvyšší soud posoudil určitou právní otázku rozdílně. Přitom podle ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.

Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tak žalovaný nedostál. Dovolání žalovaného proto trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat.

K dalším námitkám dovolatele, jimiž zpochybňuje skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci odvolací soud vycházel, nutno navíc uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).

Poukazoval-li dovolatel na možné vady řízení, jsou tyto jeho námitky irelevantní, protože podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolatel svým dovoláním napadl rozhodnutí odvolacího soudu i v části týkající se výroku o nákladech řízení. Proti nákladovému výroku je však přípustnost dovolání zákonem výslovně vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017).

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolatel v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto tímto návrhem nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 9. 2019

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru