Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1037/2015Usnesení NS ze dne 02.07.2015

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1037.2015.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1037/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně EKAZ Praha a.s., se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, IČO 61058394, zastoupené Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, PSČ 110 00, proti žalované HELIOS Tech., a.s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, PSČ 110 00, IČO 27350452, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 702.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 ECm 64/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2014, č. j. 4 Cmo 296/2013-220, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.842 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce Mgr. Ing. Vladimíra Mráze, advokáta se sídlem v Praze 1, Konviktská 12.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. dubna 2013, č. j. 26 ECm 64/2010-181, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 702.000 Kč spolu s úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že smlouvou o dílo č. 2009/09/R ze dne 11. září 2009 se žalobkyně, jakožto zhotovitelka, zavázala zhotovit pro žalovanou, jako objednatelku, dílo, a sice elektrorozvody nízkého napětí na akci FVE Rožínka za cenu 1.440.750 Kč plus 19 % DPH. Zhotovitelka se zavázala provést dílo v termínu od 1. 10. 2009 do 20. 11. 2009 s tím, že rozhodující je stavební připravenost, provedené výkopové práce. Podle smlouvy měla objednatelka vyzvat zhotovitelku a předat jí nejpozději pět kalendářních dnů před sjednaným zahájením prací staveniště ve stavu způsobilém k řádnému provádění předmětu díla. Smluvní strany si dále ujednaly smluvní pokutu za prodlení zhotovitelky s dokončením díla, a to 0,1 % denně z dohodnuté ceny a náhradu škody s tím objednatelce vzniklé za toto prodlení. Předmětné dílo bylo objednatelce předáno dne 3. 12. 2009 s tím, že je dílo bez vad a nedodělků. Objednatelka vyúčtovala zhotovitelce smluvní pokutu fakturou č. 402010002 z 3. 2. 2013 ve výši 702.000 Kč z důvodu nedodržení smluveného termínu plnění, kdy zhotovitelka byla 13 dní v prodlení, za každý den 54.000 Kč.

Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalované nevznikla pohledávka ve výši 702.000 Kč vůči žalobkyni, a proto je i započtení pro neprokázání existence pohledávky žalované vůči žalobkyni neplatné. Soud prvního stupně dále dovodil, že započtení v sobě zahrnuje platné uznání závazku, vůči němuž chtěla žalovaná započtení provést. Pohledávka žalované z titulu náhrady škody vůči žalobkyni nevznikla, neboť nebyly naplněny zákonné předpoklady nutné pro její vymáhání, tj. porušení smluvních povinností žalobkyní, vznik škody a příčinná souvislost mezi škodou a porušením povinnosti. Soud žalobě vyhověl, neboť žalobkyně nárok na zaplacení částky 702.000 Kč z titulu nároku na doplacení ceny díla spolu s úrokem z prodlení prokázala a žalovaná úkonem započtení závazek uznala.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2014, č. j. 4 Cmo 296/2013-220, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a stanovil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že v odvolání uplatněnými námitkami se zabýval již soud prvního stupně a nemá důvod se od závěrů soudu prvního stupně odchýlit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 32 Cdo 2326/2009, podle něhož, prodlení žalobkyně má objektivní charakter a nezáleží na okolnostech a příčinách, které k němu vedly, rozhodující je pouze výsledný stav. Dovolatelka namítá, že prodlením žalobkyně došlo k porušení smlouvy o dílo bez ohledu na okolnosti, které k prodlení vedly.

Pokud si strany ujednají smluvní pokutu, je účastník, který povinnost poruší, povinen smluvní pokutu zaplatit i tehdy, nevznikne-li oprávněnému účastníku škoda. Vzhledem k tomu, že žalobkyně porušila smluvní povinnost, vyfakturovala žalovaná žalobkyni smluvní pokutu. Následným započtením pohledávek dle dovolatelky došlo k zániku pohledávky žalobkyně, která je předmětem tohoto sporu.

Dovolatelka namítá rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, neboť soudy obou stupňů v rozporu s touto judikaturou nesprávně právně posoudily, že dovolatelka uznala závazek, když započetla svou pohledávku vůči pohledávce žalobkyně.

Z výše uvedených důvodů dovolatelka uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud předmětná rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že dovolání nepovažuje za přípustné a navrhla jeho odmítnutí. Poukazuje na to, že žalovaná dovoláním brojí zejména proti skutkovým závěrům, jež nelze dovoláním úspěšně napadnout. Argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 32 Cdo 2326/2009, není podle žalobkyně přiléhavá, neboť dovolatelka vytrhuje z právní úpravy i judikátu jen tu část, kterou považuje pro ni za prospěšnou. Zcela opomíjí § 365 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), dle něhož dlužník nemůže být v prodlení, pokud nemůže plnit závazek v důsledku prodlení věřitele. Má za to, že tuto otázku hmotného práva soudy vyložily v souladu s dovolatelkou uváděnou judikaturou. Pokud se jedná o dovolatelkou namítaný rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, domnívá se, že se jedná o otázku hmotného práva, na níž předmětné rozhodnutí nestojí.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Poukazuje-li dovolatelka na odchýlení se odvolacího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 32 Cdo 2326/2009, a shrnuje, že prodlení má objektivní charakter, proto nezáleží na okolnostech a příčinách, které k němu vedly, neboť rozhodující je pouze výsledný stav, Nejvyšší soud k tomuto uvádí, že soudy obou stupňů netvrdily, že by prodlení bylo subjektivního charakteru. Dospěly však k závěru, že žalobkyně nebyla v prodlení, neboť nemohla plnit svůj závazek pro prodlení žalované, která nepředala včas připravené staveniště k provedení prací (§ 365 obch. zák.). Tento závěr není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2013, sp. zn. 32 Cdo 1861/2012 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz), dovolací soud uvedl, že prodlení dlužníka nastává objektivně, nesplní-li závazek řádně a včas. Jeho prodlení nenastává jen v případě, že nemohl splnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. Pokud tedy plnění znemožňují jiné okolnosti, dostává se dlužník do prodlení bez ohledu na to, zda tyto okolnosti vznikly nebo nevznikly na jeho straně, zda jim mohl či nemohl předejít nebo je ovlivnit. Prodlení dlužníka může vyloučit pouze prodlení věřitele, nikoli jiná okolnost. Soud odvolací i soud prvního stupně učinily v dané věci právní závěr o tom, že žalobkyně se neocitla v prodlení z důvodu prodlení žalované v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a na základě skutkových zjištění, která dovolacímu přezkumu nepodléhají.

Ani námitka dovolatelky, že pokud je ujednána smluvní pokuta, je účastník, který povinnost poruší, povinen smluvní pokutu zaplatit i tehdy, nevznikne-li oprávněnému účastníku škoda, nemůže založit přípustnost dovolání, jestliže tato námitka je založena na vlastním závěru dovolatelky, že k porušení povinnosti žalobkyní došlo, k němuž však soudy nedospěly. Soudy ze skutkových zjištění učinily závěr, že smluvní pokutu žalovaná vyfakturovala žalobkyni neoprávněně, neboť žalobkyně neporušila smluvní povinnost.

Z odlišných skutkových závěrů, tedy z vlastních skutkových závěrů vychází dovolatelka i v části dovolání, týkající se řádného provedení díla, na kterém pak byl následně založen právní závěr obou soudů, že žalobkyně má právo na doplatek ceny díla, jestliže dílo provedla řádně a žalované řádně předala, jak vyplývá z předávacího protokolu ze dne 3. 12. 2009, kdy zástupci obou stran potvrdili, že dílo bylo provedeno bez vad a nedodělků. Soudy nedospěly ke skutkovému závěru předestřenému dovolatelkou v dovolání, že zhotovitelka (žalobkyně) neprovedla dílo řádně. Jestliže tedy dílo bylo provedeno řádně bez vad a nedodělků, odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dospěl k závěru, že žalobkyně, jako zhotovitelka, má právo na doplacení ceny díla ve výši prokázané listinnými důkazy, a v tomto směru ani dovolatelka nenamítá žádný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí. Je třeba uzavřít, že pokud nebylo prokázáno porušení zákonné ani smluvní povinnosti žalobkyně, nebyl splněn předpoklad pro uplatnění smluvní pokuty a z tohoto důvodu již bylo bezpředmětné se zabývat namítaným rozporem rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se započtení pohledávky z titulu smluvní pokuty a uznání závazku.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelce nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalované odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. července 2015

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru