Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1006/2020Usnesení NS ze dne 18.12.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1006.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 355/21


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1006/2020-296

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Právovárečné měšťanstvo v Plzni, se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, identifikační číslo osoby 10358986, zastoupeného Mgr. Lukášem Lorencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 256/34, proti žalované Plzeňský Prazdroj, a. s., se sídlem v Plzni 3, U Prazdroje 64/7, identifikační číslo osoby 45357366, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhde, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, o určení vlastnictví k ochranným známkám, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 17/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018, č. j. 3 Cmo 27/2018-212, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované, Mgr. Vladimíra Uhde, advokáta.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ve věci samé potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017, č. j. 1 Cm 17/2015-128, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení vlastnictví žalobce ke specifikovaným ochranným známkám.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek týkajících se podmínek znárodnění majetku žalobce a určení vlastnického práva k tomuto majetku, které odvolací soud vyřešil dle žalobce částečně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu, částečně byly tyto otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny dle žalobce nesprávně a mají být dle žalobce posouzeny jinak. Z obsahu dovolání se podává, že žalobce shledává své dovolání přípustné rovněž pro řešení otázky, zda na možnost domáhat se určení vlastnického práva odňatého státem shora uvedeným způsobem má vliv změna právní úpravy odstraňování nesouladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem s účinností od 1. 1. 2014 podle § 984 až 986 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), jež nebyla dosud dle žalobce v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

Žalobce uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění a žalobě se vyhovuje, popř. aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout pro nepřípustnost, případně rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit pro nedostatek podmínek řízení na straně žalobce nebo dovolání zamítnout pro nedůvodnost.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.

Žalobcem předkládané otázky týkající se podmínek znárodnění jeho majetku a určení vlastnického práva k tomuto majetku přípustnost dovolání žalobce nezakládají, neboť tyto otázky (a to i na základě konkrétních poměrů žalobce) již byly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 2624/17), přičemž odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a dovolací soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.

Dovolací soud dále ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona a jejíž řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009, ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015, ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 563/2017, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1097/2018, ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1355/2019, nebo ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2214/2018).

Závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se podmínek, za kterých se lze domáhat ochrany vlastnického práva odňatého státem do 1. 1. 1990 podle obecných právních předpisů, a to i formou určení vlastnického práva, se přitom zjevně uplatní rovněž podle právní úpravy obsažené v § 984 až 986 o. z. účinné od 1. 1. 2014.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobce s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 18. 12. 2020

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru