Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 983/2014Usnesení NS ze dne 28.01.2015

HeslaPodílové spoluvlastnictví
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.983.2014.1
Dotčené předpisy

§ 142 odst. 1 obč. zák.

§ 143 odst. 1 obč. zák.

§ 149 odst. 2 obč. zák.

§ 149 odst. 3 obč. zák.

§ 150 odst. 3 obč. zák.

§ 150 odst. 4 obč. zák.

§ 120 odst. ...

více

přidejte vlastní popisek

22 Cdo 983/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. H., S., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 10, Jugoslávská 12, proti žalovanému F. H., S., zastoupenému JUDr. Václavem Červeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 20, o vypořádání společného jmění manželů a o vzájemném návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 20 C 123/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 20 Co 405/2013-971, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 25.336,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Václava Červeného.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. května 2013, č. j. 20 C 123/2010-932, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. st. 256 a parc. č. 82/21 v k. ú. S. u U., obci S. (výrok I.), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku na vyrovnání spoluvlastnického podílu k těmto nemovitostem částku 950.000,- Kč (výrok III). Z nemovitých věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného dům, postavený na parc. č. st. 256 v k. ú. S. u U., obci S. (výrok IV.), z movitých věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného osobní automobil Škoda Superb, registrační značka 9S2 3884 (výrok V.) a ze závazků, které měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného závazek z půjčky vůči D. S., P. ve výši 2,420.000,- Kč (výrok VI.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku na vyrovnání jejího podílu z majetku a závazků tvořících společné jmění účastníků uvedených ve výroku IV. a VI. a z individuálních vnosů na majetek společného jmění manželů částku 1,954.133,- Kč (výrok VII.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII.).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 20 Co 405/2013-971, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku VII. tak, že výše částky na vyrovnání podílů činí 1,972.674,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu a uplatňuje dovolací důvod podle „§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.“ s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud byla řešena rozdílně oproti postupu soudů v této věci předtím rozhodujících a oproti do té doby běžné soudní praxi.“ Vada řízení podle ní spočívá v tom, že odvolací soud neprovedl jí navrhované důkazy, a nezjistil tak skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 870/2002. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože o rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 6. listopadu 2013 a odvolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatelka namítá vadu řízení v tom, že nebyl proveden jí navrhovaný znalecký posudek na ocenění hodnoty stavebních prací potřebných k výstavbě předmětného domu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že postačujícím je znalecký posudek vycházející z obvyklé tržní hodnoty domu. Ocenění hodnoty stavebních prací podle ní představuje rozhodnou skutečnost pro posouzení otázky nezbytné výše nákladů k vybudování domu s ohledem na tvrzené vnosy žalovaného. Odkazuje-li přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 870/2002.

Dovolací soud připomíná, že od 1. ledna 2013 je však jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání přípustné.

Námitkou směřující proti procesnímu postupu soudu, který nevyhověl účastníku řízení a neprovedl jím navrhovaný důkaz, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě rozhodnutí. V nich uzavřel, že pouze soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), není tedy vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Rozhoduje-li však v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, uveřejněný pod č. C 1680 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 23/2003, rozsudek ze dne 20. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, rozsudek ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010 a další, či - v ústavněprávní rovině - nález Ústavního soudu ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 122/1999, svazku 15, roč. 1999). Důvody, pro něž soud prvního stupně (poté, co ve věci rozhodoval v pořadí již druhým rozsudkem) v projednávané věci nepovažoval za nutné provést některé dovolatelkou navržené důkazy, takto formulovaný předpoklad splňují. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování k otázce financování stavby domu a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč některé další důkazy neprováděl. Odvolací soud tento procesní postup považoval za správný a ztotožnil se s ním. Svůj závěr o nepotřebnosti zjišťování nákladů na vybudování domu znaleckým posudkem opřel o to, že v řízení před nalézacími soudy byly jinými důkazy dostatečně prokázány finanční možnosti účastníků i konkrétní financování stavebních prací. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se od ustálené judikatury dovolacího soudu, včetně té, na kterou odkázala dovolatelka, neodchýlil.

Nadto dovolatelka v souvislosti s tvrzenou vadou řízení otázku hmotného či procesního práva nevymezila, a proto v této fázi dovolacího řízení není Nejvyšší soud oprávněn tvrzenou vadu přezkoumávat.

Rovněž namítá-li dovolatelka v rovině tvrzených vad řízení, že soud prvního stupně opominul jí navržené důkazy, neboť nedoplnil dokazování o výpisy ze všech účtů žalovaného k prokázání finančních transakcí a dalších příjmů z podnikání, ač to navrhovala již v přípravném řízení, a nápravu nezjednal ani odvolací soud, opětovně poukazuje dovolací soud na skutečnost, že prostřednictví tvrzených vad řízení přípustnost dovolání založit nelze.

Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že tak zvané opomenuté důkazy, tj. mimo jiné důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, zakládají (v případě důvodnosti) vadu řízení (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, 2006, svazek 41, str. 349, nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 1954/09, uveřejněný na nalus.usoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz), jejímž prostřednictvím však přípustnost dovolání nelze založit.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.

V Brně dne 28. ledna 2015

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru