Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 972/2001Usnesení NS ze dne 30.10.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.972.2001.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 972/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně A. Č., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) D. J., zastoupenému advokátkou, 2) A. Š. a 3) A. Š., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 162/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2001, č. j. 9 Co 851/2000-85, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem z 29. 5. 2001, č. j. 9 Co 850/2000-85, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku z 20. 4. 2000, kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí objektu bydlení čp. 51 postaveného na pozemku parc. č. 88 - zastavěná plocha o výměře 146 m2, pozemku parc. č. 88 - zastavěná plocha o výměře 146 m2, pozemku parc. č. 603/1 - zahrada o výměře 152 m2 a pozemku parc. 603/3 - zahrada o výměře 699 m2, nacházejících se v obci D., katastrálním území D., zapsaných na listu vlastnictví č. 90 u Katastrálního úřadu ve F., a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a dovolání proti svému rozsudku nepřipustil.

Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně uzavřela 20. 10. 1995 se žalovaným 1) - svým vnukem - darovací smlouvu, jejímž předmětem byly shora označené nemovitosti. Současně uzavřeli smlouvu o zřízení věcného břemene, které bylo vymezeno tak, že „obdarovaný vnuk zřizuje pro svou babičku doživotní a bezplatné právo bydlení v převáděné nemovitosti v tomto rozsahu: dárkyně bude užívat nemovitosti tak, jak doposud užívala bez omezení. Výlučně sama bude užívat byt v přízemí, kuchyň, ložnici, obývací pokoj a společně budou užívat hlavní vchod, chodbu, schodiště, verandu, záchod, půdní a sklepní prostory a vedlejší stavbu a zahradu s právem přijímání návštěv, s právem pěstování ovoce a zeleniny a chovu domácího zvířectva podle vlastní úvahy, s právem braní zisku ze zahrady k polovině. Poplatky za spotřebu elektrické energie, vodu, topení, opravy, údržbu bude hradit nový vlastník“. Vklad práva vlastnického a práva odpovídajícího věcnému břemenu podle uvedené smlouvy byl povolen k 15. 11. 1995. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému 1) vrácení darovaných nemovitostí, po zpětvzetí žaloby bylo řízení, vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 253/96, zastaveno. Dne 2. prosince 1998 uzavřel žalovaný 1) jako prodávající se žalovanými 2) a 3) jako kupujícími kupní smlouvu, kterou převedl darované nemovitosti na žalované 2) a 3), a ti jsou na základě této smlouvy vyznačeni v katastru nemovitostí jako jejich vlastníci. V domě čp. 51 užívá žalobkyně výlučně sama byt v přízemí, jak byl ve smlouvě o zřízení věcného břemene specifikován, a společně se žalovanými 2) a 3) prostory v této smlouvě ke společnému užívání vymezené.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva z 20. 10. 1995 uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným 1) není jako celek neplatným úkonem, neboť námitka neurčitosti smlouvy v popisu zřizovaného věcného břemene nemůže obstát. Odvolací soud poukázal na závěr rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 257/97, že právní úkon je neurčitý (37 odst. l ObčZ) tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani výkladem, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Odon 95/97, v němž bylo vysloveno, že při výkladu právního úkonu lze ve smyslu 35 odst. 3 ObčZ na vůli toho, kdo úkon učinil, usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran. Odvolací soud konstatoval, že obsahuje-li smlouva o zřízení věcného břemene kromě údaje o tom, že převodkyně bude užívat převáděnou nemovitost v rozsahu, v jakém ji dosud užívala, též konkrétní popis příslušných místností a prostor, k nimž se takto vznikající věcné břemeno váže, nejde o neurčité vymezení věcného břemene. Na daný případ proto nelze aplikovat závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 227/96, že neurčité je ve smlouvě vymezení věcného břemene jen tak, že osoba oprávněná z věcného břemene bude nemovitosti užívat, jak je dosud užívala. Dále odvolací soud uvedl, že užívání určitých místností k sezonímu bydlení a výkonu určitých domácích prací (žalobkyně vypověděla před odvolacím soudem, že před uzavřením darovací smlouvy bydlela v bytě v přízemí domu, v létě přespávala v patře, místnosti v patře používala k různým činnostem, např. tam měla šicí stroj, pletací stroj a škubalo se tam peří) nelze ztotožnit s pojmem „užívat nemovitost, jak ji dosud užívala“, jak je uvedena v předmětné smlouvě, když jde o užívání kvalitativně odlišné a nemůže proto způsobit neplatnost smlouvy o věcném břemenu pro neurčitost. To už také proto, že žalobkyně u odvolacího soudu rovněž potvrdila příslib daný žalovanému 1) před uzavřením smlouvy místnosti nahoře vyklidit, a tomu odpovídá i stav, který se ve vztahu k žalovaným 2) a 3) bezkonfliktně vytvořil. Žalobkyni tedy podle smlouvy o věcném břemenu nesvědčilo právo užívat místnosti v poschodí předmětného domu a chování účastníků sporu z mezí jazykového vyjádření smlouvy nevybočilo. Nejde tedy o neplatnou smlouvu o věcném břemenu pro neurčitost podle 37 odst. l ObčZ. Odvolací soud dále dodal, že i kdyby byla neplatná smlouva o věcném břemenu, a proto podle 41 ObčZ jako celek i smlouva darovací, je pro zamítnutí žaloby důvod. Podle odvolacího soudu je v dané věci použitelný závěr, vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/98, a to že dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se převodce stal vlastníkem věci, nemůže mít za následek zánik vlastnictví nabyvatele, jestliže byl v dobré víře. Žalovaní 2) a 3) o neurčitosti smlouvy o věcném břemenu nevěděli a pokud nabyli vlastnictví v dobré víře, vrácení plnění žalovaným 1) žalobkyni z neplatné darovací smlouvy podle 458 odst. l věta druhá ObčZ“ není dobře možné“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z 239 odst. 2 OSŘ. Namítá, že zjištění odvolacího soudu o tom, jak užívá dům čp. 51 po uzavření smlouvy z 20. 10. 1995, nemá oporu v provedeném dokazování. Nesprávný je závěr odvolacího soudu, že smlouva o zřízení věcného břemene je určitá. Rozsah věcného břemene nelze z této smlouvy zjistit a jde tedy o úkon podle 37 odst. l ObčZ neurčitý a proto neplatný. Nesouhlasí také s tím, že na obsah úkonu, pro který zákon stanoví písemnou formu, lze usuzovat i podle následného chování účastníků tohoto úkonu. Poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2347/98, v němž je uvedeno, že pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě. Je-li písemná smlouva o převodu nemovitostí objektivně neurčitá, je neplatná podle § 37 odst. l ObčZ i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu. Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu týkající se nabytí nemovitostí žalovanými 2) a 3) v dobré víře, neboť je zcela v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže převést více práv než sám má. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Podle bodu 17. hlavy deset, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. provedl Nejvyšší soud řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen \"OSŘ\").

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, dovolací soud zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není dána podle § 237 odst. 1 OSŘ, neboť v řízení nedošlo k vadám v tomto ustanovení vyjmenovaným. Nejsou splněny ani předpoklady přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 238 odst. l písm. b) a § 239 odst. 1 OSŘ.

Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 239 odst. 2 OSŘ, který stanoví, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen pro řešení právních otázek. Z dovolacího přezkumu je tak vyloučena námitka žalobkyně, že zjištění o jejím užívání domu čp. 51 po uzavření smlouvy z 20. 10. 1995 nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Žalobkyně před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu vyslovení přípustnosti dovolání navrhla a zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O takové rozhodnutí jde tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena, nebo se její výklad v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak než je řešena v konstantní judikatuře soudů.

Závěr odvolacího soudu, že smlouva o věcném břemenu uzavřená 20. 10. 1999 mezi žalobkyní a žalovaným 1) je určitým právním úkonem, je v souladu se závěry vyslovenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 257/97 a sp. zn. 1 Odon 95/97, na které už poukázal odvolací soud. Výklad této smlouvy není v rozporu s již citovanými právními názory vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Odon 95/97 a sp. zn. 22 Cdo 2374/98.

Je-li rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím, které se týká již problematiky dovolacím soudem řešené, a odvolací soud se od právních závěrů dovolacího soudu při jejich aplikaci neodchýlil, pak rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.

Za tohoto stavu je posouzení dobré víry pro nabytí vlastnictví k nemovitostem žalovanými 2) a 3) nadbytečné a nemůže činit rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není tedy přípustné ani podle § 239 odst. 2 OSŘ. Proto bylo podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítnuto.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn tím, že žalobkyně nebyla v řízení úspěšná a žalovaným náklady nevznikly (243b odst. 4, 224 odst. l, 151 odst. l a 142 odst. l OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. října 2002

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru