Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 962/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Vydržení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.962.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 129 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 962/2020-199

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Heleny Novákové, ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému městu Svratka, identifikační číslo osoby 00295531, se sídlem úřadu ve Svratce, Palackého 30, zastoupenému Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 97/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 31. 10. 2019, č. j. 72 Co 280/2019-150, takto:

Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2019, č. j. 72 Co 280/2019-150, se odmítá.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 4. 2019, č. j. 6 C 97/2016-123, určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků par. č. 726/4, 1148/10, 1152, 1157, 1159/5, 1159/6 a 1177 v katastrálním území a obci Svratka, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 1 u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou, a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 72 Co 280/2019-150, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem pozemků par. č. 726/4, 1148/10, 1152, 1157 a 1177. Ve výroku II. rozhodl, že o odvolání žalovaného proti části výroku I., kterou bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem pozemků par. č. 1159/5 a 1159/6, dále proti výrokům II. a III. a o nákladech odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná obec dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu) odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Dovolací soud je při zkoumání přípustnosti dovolání vázán uplatněnými dovolacími důvody i skutečnostmi, ve kterých dovolatel spatřuje jejich naplnění (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.).

Dovolatelka vymezuje důvod přípustnosti tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§ 237 o. s. ř.), a to „zda obec jako jednotka územní samosprávy, které byl vydán majetek podle zákona, je oprávněna jej vydržet v dobré víře jako každý jiný subjekt“. Jak však žalobkyně ve vyjádření k dovolání správně uvádí, na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Soudy nevyhověly žalobě nikoli proto, že by obec nebyla způsobilým subjektem oprávněné držby a vydržení, ale proto, že v této věci nebyly splněny podmínky takového nabytí vlastnického práva. Takto vymezená otázka nemůže založit přípustnost dovolání.

Navíc nejde o otázku v rozhodování dovolacího soudu neřešenou; spory o vydržení majetku, jehož držby se obce ujaly na základě zákona č. 172/1991 Sb., aniž však byly splněny podmínky nabytí vlastnictví tam uvedené, nejsou v soudní praxi výjimečné, a o tom, že při splnění zákonných podmínek může obec takový majetek vydržet, není v praxi pochyb (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16 – uveřejněný na nalus.usoud.cz).

Již pro nesprávné vymezení důvodu přípustnosti nemůže být dovolání přípustné. Nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí:

Odvolací soud spatřoval nedostatek podmínek vydržení mimo jiné v tom, že žalovaná nebyla držitelkou sporných pozemků. Tento závěr dovodil z toho, že na pozemcích jsou umístěny pozemní komunikace, jejichž vlastníkem je stát, který však tyto pozemky užíval neodvozeně od žalované, bez dohody s ní; byl tak jejich držitelem. Závěr o držbě pozemků státem, založený na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení, žalovaná obec výslovně nenapadá a ostatně odpovídá tomu, co v podobném případě vyslovil Nejvyšší soud (viz rozsudek ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016 – uveřejněný, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). Kde však není držba, nemůže být ani vydržení. K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5823/2017.

K uchopení držby nestačí pouhé dosažení zápisu práva v katastru nemovitostí. Tak v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1897/2015, se s poukazem na předchozí judikaturu uvádí: „Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31 (dostupné v právních informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz)]. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012)“. V rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012, Nejvyšší soud vyslovil: „Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany. Tam, kde není držba, nemá smysl uvažovat o dobré víře toho, kdo tvrdí nabytí vlastnictví vydržením“. V dané věci nebyla obec držitelem, ale jen tzv. knihovním vlastníkem.

Protože vymezený důvod přípustnosti dovolání není dán, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení před odvolacím soudem není dosud skončeno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru