Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 954/2020Usnesení NS ze dne 13.05.2020

HeslaDovolací důvody
Dokazování
Vady řízení
Vydržení
Dobrá víra
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.954.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a o. s. ř.

§ 130 odst. 1 obč. zák.

§ 134 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 954/2020-146

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. D., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Václavem Houškou, advokátem se sídlem v Blovicích, Masarykovo náměstí 98, proti žalované D. P., narozené XY, bytem v XY, o odstranění plotu, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 295/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 10. 2019, č. j. 14 Co 138/2019-122, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2019, č. j. 11 C 295/2018-88, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované na své náklady odstranit plot z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Vzal za prokázané, že žalovaná nabyla pozemek par. č. XY v k. ú. XY kupní smlouvou z 8. 8. 1994 a v době nabytí byl pozemek vytyčen dřevěnými kolíky, jimiž byla k tomuto pozemku připojena část pozemku parc. č. XY o výměře 92 m² ve vlastnictví předchůdce žalobce (dále též „sporná část pozemku“). V hranicích vymezených dřevěnými kolíky poté pozemek oplotila, a v dobré víře se tak ujala držby části pozemku parc. č. XY, jenž takto držela do roku 2017, kdy její dobrá víra byla narušena upozorněním právního předchůdce žalobce, že hranice pozemků v terénu neodpovídá jejich hranici v katastru nemovitostí. Uplynutím deseti let spornou část pozemku vydržela podle § 130 a § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“. Žalobci se nepodařilo prokázat, že by dobrá víra žalované byla narušena před uplynutím desetileté vydržecí doby, když svědecké výpovědi matky žalobce o tom, že žalovaná byla na nesoulad upozorňována v průběhu let, soud neuvěřil, neboť měl za to, že jinak by předchůdce žalobce (jeho nevlastní otec) činil kroky k odstranění plotu.

Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, č. j. 14 Co 138/2019-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jeho zhodnocení i odůvodnění rozsudku považoval za řádné, právní kvalifikaci věci za správnou. Upozornil na § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“, aplikovatelný dle § 3030 o. z. i na právní poměry posuzované podle dosavadních předpisů, dle nějž se dobrá víra žalované při uchopení se držby sporné části pozemku presumuje. I přesto, že ke kupní smlouvě byl přiložen geometrický plán, nebylo prokázáno, že by žalovaná v době koupě mohla mít důvod k pochybnostem o rozsahu nabývaného vlastnictví, neboť prokázala, že v terénu byly hranice mezi pozemky vyznačeny dřevěnými kolíky. Vymezení hranice pozemků v geometrickém plánu nebylo na první pohled zřetelné a rozměry i tvar jsou lépe poznatelné až ze zvětšeného „Zaměření a kontroly hranice mezi parc. č. XY a XY“ (ze 17. 9. 2018). Žalovaná si tak snadno mohla nepovšimnout, že hranice vykolíkovaná v terénu se neshoduje s hranicí mezi oběma pozemky v geometrickém plánu, a rozpor mezi stavem faktickým a zapsaným v katastru tak nemohla odhalit ani při dodržení obvyklé míry opatrnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž napadl rozsudek v celém rozsahu a navrhl jeho změnu a vyhovění žalobě, případně jeho zrušení a vrácení k dalšímu řízení, např. z důvodu neprovedení důkazů navržených žalobcem. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu aplikovatelné na daný případ. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná byla v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem případu, je podle dovolatele nesprávný a nekoresponduje se zjištěným skutkovým stavem a judikaturou dovolacího soudu (s usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/04, s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, 22 Cdo 1843/2000, 22 Cdo 75/2016, 22 Cdo 3872/2015, 22 Cdo 1848/98, 22 Cdo 490/2001, 22 Cdo 301/2000, 2 Cdon 1178/96 o zachování obvyklé opatrnosti při nabývání vlastnictví a dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem věci, včetně poměru výměry nabytého pozemku k části pozemku drženého). Žalovaná vlastnictví pozemku nabyla kupní smlouvou, s níž byl do katastru nemovitostí zapsán geometrický plán z 27. 10. 1993, jenž byl nedílnou součástí smlouvy, a hranice mezi pozemky z něj (a při zohlednění konkrétních orientačních bodů i na místě samém) byla očividná. Pozemky byly zobrazeny v katastrální mapě a v kupní smlouvě byly správné výměry pozemku. Výměra připlocené části pozemku žalobce odpovídá 13% výměry nabývaného pozemku. Tyto skutečnosti dobrou víru žalované vylučovaly. Samotné subjektivní přesvědčení žalované nemohlo obstát, žalovaná mohla a měla nabýt pochybnosti i z listin (provedených k důkazu) z následně vedeného stavebního řízení v souvislosti s výstavbou domu, stejně jako z oplocení existujícího již v době uchopení se držby, oddělujícího pozemky parc. č. XY a st. XY, a jiných orientačních bodů (umístění kanalizačního řadu, kanálových poklopů, vjezdu na pozemek zřejmého z katastrální mapy a ortofoto). Podle dovolatele nebylo prokázáno, že v době uzavření kupní smlouvy byla hranice mezi pozemky vyznačena v terénu dřevěnými kolíky, neboť fotografie byly pořízeny až léta po výstavbě rodinného domu a ze svědeckých výpovědí vyplynulo jen to, že nějaké vytyčovací kolíky byly někdy někde umístěny. Závěr soudu tak nemá oporu v provedeném dokazování. Soud pominul, že podle některých svědků byla žalovaná na její omyl upozorňovaná předchůdci žalobce, když podle rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 postačí, že ingerence vlastníka informujícího držitele je způsobilá u držitele vyvolat pochybnosti o oprávněnosti držby. Soud neprovedl žalobcem další navržené relevantní důkazy (dokumentací k územnímu řízení podle stavebního zákona), nýbrž pouze listiny, které odbor výstavby z nich vybral, přestože dovodil, že žalobce stíhá břemeno tvrzení a důkazní. Důkazy soud nehodnotil v souladu s rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, neboť se nezabýval výpověďmi svědků navržených žalobcem, a bez dalšího jim neuvěřil. Rozsudek je tak nepřezkoumatelný.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolání zčásti není projednatelné, zčásti není přípustné. Dovolatel vymezil předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nevymezil však žádnou právní otázku, která by měla obecný přesah a kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s jím označenou judikaturou. Má za to, že způsob, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy, představuje právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, a dalších jím označených rozhodnutích. Způsob hodnocení důkazů ale založit přípustnost dovolání nemůže a zjištěným skutkovým stavem je od 1. 1. 2013 dovolací soud vázán.

Pokud dovolatel uvádí, že odvolací soud aplikoval § 7 o. z. (podle § 3030 o. z.), jenž presumuje dobrou víru žalované a má procesní dopad v tom, že je na dovolateli, aby prokázal, že v dobré víře žalovaná nebyla (či dobrou víru během vydržecí doby ztratila), což tvrdil a prokazoval, pak ani v této souvislosti nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Uvádí-li, že aplikace § 7 o. z. nevylučuje použitelnost dosavadní judikatury vztahující se k vydržení podle obč. zák., je nutno konstatovat, že rozhodnutí nalézacích soudů není založeno na vyloučení aplikace dosavadní judikatury přijaté za podmínek obč. zák., právě naopak z ní nalézací soudy vychází. Nehledě na to, že nalézací soudy (správně) otázky vydržení vlastnického práva k části pozemku dovolatele posuzovaly podle § 3028 odst. 2, části věty za středníkem o. z., podle dosavadní právní úpravy (neboť je dobrá víra o nabytí sporné části pozemku odvozována od kupní smlouvy uzavřené 8. 8. 1994 a k vydržení tak mělo dojít před 1. 1. 2014). Vyloučení dosavadní judikatury proto nepřichází (logicky) v úvahu, i kdyby dosavadní judikatura v podmínkách o. z. aplikovatelná nebyla (což ovšem nalézací soudy nedovodily).

K námitce dovolatele, že soudem nebyly provedeny další jím navržené důkazy dokumentací k územnímu řízení podle stavebního zákona, ale jen vybranými listinami odboru výstavby (zaslanými k žádosti soudu), je nutno uvést, že kritika dovolatele týkající se postupu soudu při provádění důkazů (včetně tvrzení o neprovedení navržených důkazů) představuje námitku vad řízení. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze však dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží jen v případě (jinak) přípustného dovolání. Tyto námitky tedy přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 705/2007, ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3074/2019, ze 7. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4570/2017, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3244/2019). Lze jen poznamenat, že dovolatel po provedení odborem výstavby zaslaných důkazů a po poučení dle § 119a o. s. ř. na konci posledního jednání před soudem prvního stupně doplnění dokazování dalšími důkazy již nenavrhoval.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu v hodnocení svědeckých výpovědí, kterou dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné [(§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4045/2019, ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2305/2019]. Nicméně lze poznamenat, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí (jehož závěry převzal soud odvolací) vyložil, proč výpovědi svědkyně V. B. neuvěřil. Skutečnost, že z výpovědi ostatních svědků navržených dovolatelem soud nezjistil skutečnosti podporující jeho verzi, neznamená, že tyto svědky považoval soud za nevěrohodné.

Nad rámec uvedeného lze k dovolatelem uváděné judikatuře dovolacího soudu dodat:

Dovolací soud ve své standardní judikatuře dovodil (jak správně uvádí dovolatel), že otázku, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra, která je dána „se zřetelem ke všem okolnostem“, zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, a řadu dalších rozhodnutí). Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž mohlo právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96). Oprávněná držba se však nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 301/2000). S těmito závěry není napadené rozhodnutí rozporné.

Dovolací soud též dovodil, že pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem (na základě omluvitelného omylu) v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Dobrá víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní smlouvě. Pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen nabytý pozemek, nelze stanovit jednoznačné hledisko, a proto je třeba každý případ posoudit individuálně. Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem. Záleží tedy i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. Význam hraje i společné oplocení pozemků, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže si ani vlastník sousedního (drženého) pozemku neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015). Ani s těmito závěry není napadené rozhodnutí rozporné. Sám dovolatel uvádí, že výměra sporné části jeho pozemku je pouze 13 % žalovanou zakoupeného pozemku a nalézací soudy zjistily, že pozemek žalované v době koupě nebyl oplocen a byl po zaměření provedeném z podnětu jejího předchůdce v terénu vyznačen dřevěnými kolíky.

K zániku dobré víry držitele postačí, že jej vlastník věci informuje o jeho skutečném (právním) vlastnictví, pokud tak činí způsobem, který je způsobilý u domnělého vlastníka vyvolat pochybnosti. Zda tato svá tvrzení vlastník věci současně nebo později doloží, není rozhodné. Okolnost, že smlouva nebyla zpochybněna samotným převodcem, není významná, postačí, pokud se držitel o takové skutečnosti objektivně způsobilé u něj vyvolat pochybnosti o vlastnictví dozví od kohokoli či jakýmkoli způsobem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Ani s těmito závěry napadené rozhodnutí není rozporné, neboť se nalézací soudy touto otázkou zabývaly a neměly z provedeného dokazování za prokázané, že k takové informaci dané žalované v průběhu vydržecí doby došlo.

Úvahy odvolacího soudu tedy nevybočují z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. U výměry nabytého pozemku judikatura toleruje podle okolností případu překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku a výjimečně i více. Nejvyšší soud připouští i takovou oprávněnou držbu, která je v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (dnes v katastru nemovitostí); při posuzování omluvitelnosti omylu držitele nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších dokladech, ale požaduje posouzení všech okolností držby. I když např. z geometrického plánu vyplývá, že držitel užívá i část sousedního pozemku, který je k jeho pozemku „připlocen“, neznamená to, že jde bez dalšího o držbu neoprávněnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010). Také samotná skutečnost, že se držitel nepřesvědčil o hranici jím nabývaných pozemků podle operátů evidence nemovitostí (nyní katastru nemovitostí), nemůže vyloučit oprávněnou držbu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1984/2009). Z uvedené judikatury se podává, že pro posouzení objektivní dobré víry není rozhodující samotná skutečnost, že držitel mohl z údajů katastru nemovitostí zjistit, že drží i část sousedního pozemku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016).

V této věci se nejedná o případ právního omylu vycházejícího z jednoznačně formulovaného ustanovení zákona (o nezbytné registraci smlouvy státním notářstvím), jenž řešil dovolací soud v rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001. Nejde ani o případ nedostatečně určité smlouvy ve vymezení jejího předmětu, která nemá náležitosti vyžadované zákonem, při převodu části pozemku kupní smlouvou, aniž by její součástí byl oddělovací geometrický plán, tedy v jiné výměře, než je zapsán v katastru nemovitostí, jako ve věci řešené v dovolatelem označeném usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04.

Posouzení otázky, zda byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu část pozemku souseda patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení, kterou dovolací soud přezkoumá jen v případě, kdyby byla zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. však úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem nelze (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5927/2016). Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 28/2016). Způsob hodnocení důkazů může dovolací soud přezkoumat jen v případě, že hodnotící úvahy soudu jsou zjevně nepřiměřené, v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností, avšak jen v případě jinak přípustného dovolání. Tak tomu ale v této věci není.

Závěrem lze jen poznamenat, že nalézací soudy zjistily, že prodávaný pozemek byl v terénu již v době prodeje vyznačen dřevěnými kolíky nejen z fotografií, jak uvádí dovolatel, ale i z výpovědi svědků J. K. (bratra žalované) a V. E. (souseda, který takto vytýčený pozemek prodejcem panem B. chtěl původně sám koupit), a zabývaly se posouzením dobré víry žalované se zřetelem ke všem okolnostem, a to nikoli pouze ze subjektivního, nýbrž i objektivního hlediska (z pohledu zachování běžné opatrnosti, kterou po ní bylo možno požadovat), a to i s přihlédnutím k tomu, že přílohou kupní smlouvy, kterou pozemek par. č. XY nabyla, byl geometrický plán na rozdělení původního pozemku jejího předchůdce, a zabývaly se i možnou ztrátou dobré víry žalované v průběhu vydržecí doby, tedy v souladu s dovolatelem označenou i další standardní judikaturou dovolacího soudu.

Dovolací soud proto z výše vyložených důvodů dovolání zčásti pro vady bránící pokračování v dovolacím řízení (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), zčásti jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř.) odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 5. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru