Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 947/2020Rozsudek NS ze dne 25.08.2020

HeslaVlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.947.2020.1
Dotčené předpisy

§ 418 předpisu č. 946/1811 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 947/2020-133

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Jrálíka, PhD., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, proti žalovaným 1) K. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Blankou Všetičkovou, advokátkou se sídlem v Žamberku, 28. října 640, a 2) obci Česká Rybná, se sídlem v České Rybné 78, IČO 00278645, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 181/2018, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 11. 2019, č. j. 27 Co 283/2019-106, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 11. 2019, č. j. 27 Co 283/2019-106, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 5. 2019, č. j. 10 C 181/2018-52, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhá určení vlastnického práva ke stavbě hřbitovní kaple s márnicí, stavby bez č. p./č. e., nacházející se na pozemku st. parc. č. XY v obci XY, katastrálním území XY (dále jen „kaple“). Uvádí, že kaple byla společně s hřbitovem vybudována v roce 1946 na náklady obce Česká Rybná a stala se tak jejím majetkem. Následně s tímto majetkem hospodařil Místní národní výbor v České Rybné. Na základě ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), přešla kaple ke dni 24. 5. 1991 do vlastnictví obce Česká Rybná [žalované 2)]. S ohledem na to, že žalovaná 2) do 31. 3. 2013 nepožádala o zápis vlastnického práva k dané stavbě do katastru nemovitostí, přešla – v souladu s § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. – kaple do vlastnictví státu. Žalobkyně se musí domáhat svého práva prostřednictvím soudního řízení, protože souhlasné prohlášení, které mělo sloužit jako podklad pro zápis vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí, podepsala pouze žalovaná 2); žalovaný 1) listinu odmítl podepsat s tím, že s existencí vlastnického práva státu nesouhlasí.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. 10 C 181/2018-52, žalobě vyhověl a určil, že žalobkyně je vlastníkem kaple. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a uložil žalovanému 1) nahradit státu na soudním poplatku 5 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání 1. žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 27 Co 283/2019-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že kaple se nachází na pozemku parc. č. XY v obci XY, který je podle zápisu v katastru nemovitostí ve spoluvlastnictví žalovaných. Dále uvedl, že stavba kaple byla provedena Místním národním výborem Česká Rybná, a to na jeho náklady na původní parcele č. XY, kterou vlastnila právní předchůdkyně 1. žalovaného, paní A. H.. Současně měl za prokázané, že obec v roce 1946, kdy obec kapli stavěla, předpokládala souhlas vlastnice pozemku s provedením dané stavby; z žádného důkazu totiž nevyplynulo, že by paní H. v průběhu stavby ani po jejím dokončení proti stavbě brojila a žádala její zákaz.

S ohledem na to, že kaple byla postavena v roce 1946, resp. v roce 1947 již prokazatelně existovala, vyšel při právním posouzení věci zejména z § 418 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále též jen „OZO“). Z rozhodovací praxe dovodil, že podle § 418 OZO stavba nepřirůstá k pozemku, věděl-li o ní vlastník pozemku a nezakázal ji. Měl za to, že bezelstnost stavebníka ve smyslu § 418 OZO není vyloučena tím, že věděl, že staví na cizím pozemku; bezelstným stavebníkem je i ten, který se domníval, že může stavět na cizí půdě, protože předpokládal vlastníkovo svolení ke stavbě. Dospěl proto k závěru, že obec Česká Rybná byla bezelstným stavebníkem, jelikož vlastnice pozemku, paní H., se stavbou souhlasila. Z tohoto důvodu se kaple podle § 418 OZO nestala součástí pozemku a obec k ní nabyla vlastnické právo originárním způsobem tím, že ji postavila. Shodně se soudem prvního stupně proto považoval žalobu za důvodnou. Uzavřel, že stavba kaple přešla ke dni 24. 5. 1991 podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce Česká Rybná (2. žalované). Protože však obec do 31. 3. 2013 neuplatnila vůči katastrálnímu úřadu návrh na zápis vlastnického práva ke stavbě do katastru nemovitostí, přešlo podle § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. dnem 1. 4. 2013 vlastnické právo ke kapli na stát. Důvodnou přitom neshledal námitku 1. žalovaného, že ke kapli nelze nabýt vlastnické právo, pokud nebyla řádně povolena. Uvedl, že i pozdější judikatura dovodila, že pro klasifikaci stavby jako neoprávněné je nerozhodné, zda byla řádně povolena. Za neprokázané současně považoval i tvrzení, že kaple stojí z části mimo pozemek st. p. č. XY.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává 1. žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázek, které nebyly doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, přičemž odvolací soud tyto vyřešil nesprávně. Konkrétně uvádí otázku „nabytí vlastnického práva ke stavbě, která nebyla vlastníkem pozemku povolena, vlastník nebyl k rozhodování a vyjádření ke stavbě přizván, doba vzniku a existence stavby není bez pochybností prokázána, stavba nebyla až doposud zapsána do katastru nemovitostí, ač se vlastník pozemku a také jeho uživatel několikrát změnil a byla ohledně pozemku vydávána rozhodnutí státních orgánů, když existence na pozemku nebyla ani v jednom rozhodnutí státu zmíněna, pozemek byl takto předmětem užívání JZD, dědictví, předmětem restituce, vše bez vědomosti státních orgánů o existenci jakékoli stavby.“ Současně nesouhlasí se závěrem, že obec byla bezelstným stavebníkem (ve smyslu § 418 OZO). K tomu poukazuje mimo jiné na skutečnost, že v době socialismu, kdy byla kaple vybudována, byl nesouhlas vlastníka pozemku se stavbou obce prakticky nemožný. Namítá, že význam této okolnosti na oprávněnost vzniku stavby taktéž nebyl dovolacím soudem doposud posuzován. Odvolacímu soudu (resp. i soudu prvního stupně) dále vytýká nesprávné posouzení a zhodnocení provedených důkazů, přičemž uvádí, v čem jednotlivá pochybení soudu spočívají. Především upozorňuje na nesprávnost závěru nalézacích soudů, že výměr ONV v Žamberku ze dne 18. 10. 1946 předložený žalobkyní je pouhou kopií shodně označené, jím předložené listiny. Zdůrazňuje, že soudy zcela přehlédly, že předmětné listiny jsou opatřeny podpisy různých osob, a nemůže jít proto o pouhé kopie. Dále namítá, že kaple není zcela umístěna na pozemku označeném žalobkyní, nýbrž zasahuje i na pozemky sousední. V neposlední řadě soudům vytýká, že se nevypořádaly se všemi námitkami, a brojí proti právnímu posouzení nároku na náhradu nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se v dovolacím vyjádření ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Uvádí, že dovolání postrádá dostatečně konkrétní vymezení právní otázky. Má za to, že předmětem polemiky dovolatele jsou především skutková zjištění soudu a hodnocení provedeného dokazování. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že v řízení o určení vlastnického práva mají žalovaní postavení samostatných společníků [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1520/98 (uveřejněné pod číslem 54/2001 časopisu Soudní judikatura), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2930/2006, dostupný, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz]. Každý z nich tedy v řízení jedná sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek odvolacího soudu nebyl žalovaným 2) dovoláním napaden, účastníky dovolacího řízení jsou proto pouze žalobkyně a žalovaný 1) jako dovolatel.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatel v první řadě nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování, zejména s posouzením obsahu nabývací listiny (výměru ONV v Žamberku) předložené žalobkyní; konkrétně nesouhlasí se závěrem, že jde o kopii listiny předložené 1. žalovaným. Současně nesouhlasí se závěrem, že M. H., tehdejší vlastník pozemku, s výstavbou kaple souhlasila. Dále namítá, že kaple není zcela umístěna na pozemku označeném žalobkyní.

Tyto námitky dovolatele jsou námitkami skutkovými. Žalovaný 1) v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že hodnocení důkazů mělo být jiné, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Pouhá polemika se správností určitých skutkových zjištění, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24–27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).

Ke kritice hodnocení důkazů Nejvyšší soud uvádí, že již v rozsudku ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, vyložil, že „na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.“ Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).

Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním napadeným v odvolání vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, popřípadě hodnocení důkazů neodporuje § 133 až 135 o. s. ř. Jelikož soudu nelze v tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani polemizovat s jeho skutkovými závěry s tím, že hodnocení důkazů mělo být jiné.

Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že z obsahu spisu vyplývá, že předmětné listiny – při jejichž hodnocení nalézací soudy učinily (dle dovolatele nesprávný) závěr, že jde o totožné kopie – jsou stejnopisy, lišící se pouze v „rozdělovníku“, jenž je připojen na konci jedné z nich.

Dále se dovolací soud zabýval otázkou týkající se výkladu pojmu poctivý (resp. bezelstný) stavebník ve smyslu § 418 OZO. Dospěl přitom k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní úprava zákona č. 946/1811 Sb. z. s. vycházela ze zásady „superficies solo cedit“, podle níž se trvalá stavba považovala za součást pozemku (viz § 297 OZO). Z této zásady však existovalo několik výjimek. Velmi specifickou výjimku stanovil i § 418 OZO; podle věty třetí citovaného ustanovení se vlastník stavby mohl za splnění striktních podmínek stát vlastníkem pozemku pod stavbou; pro aplikaci § 418 OZO je přitom klíčový výklad pojmu poctivého (resp. bezelstného) stavebníka.

Již v rozsudku ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 352/99, Nejvyšší soud v souvislosti s § 418 OZO uvedl, že se ztotožňuje s výkladem, ke kterému dospěl bývalý Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze dne 19. 3. 1924, sp. zn. Rv I 1734/23, uveřejněném pod č. 3632 Sbírky Vážného, tj. že „bezelstnost stavebníka vztahuje se na jeho vědomí o vlastnictví k pozemku, nikoli na jeho mínění o souhlasu vlastníka se stavbou.“ Výslovně přitom odmítl opačný závěr Nejvyššího soudu ČSR uvedený v rozsudku ze dne 10. 5. 1928, sp. zn. Rv I 1474/27, uveřejněném pod č. 8034 Sbírky Vážného, že „bezelstnost stavebníka není vyloučena již tím, že věděl, že staví na cizím pozemku. Bezelstným stavebníkem jest i ten, kdo se domníval, že smí stavět na cizí půdě, právem předpokládaje vlastníkovo svolení ke stavbě.“

Správnost tohoto závěru Nejvyšší soud potvrdil i v rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 283/2000, ve kterém mimo jiné opětovně odkázal na Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému, Nakladatelství Linhart Praha, 1935, ve kterém je k § 418 OZO uvedeno, že: „poctivost se týká vlastnictví k pozemku a tudíž poctivým stavebníkem jest stavebník, který jest poctivým držitelem pozemku, zejména ten, kdo se omylem domnívá, že staví na vlastním pozemku pro sebe (neboť takový omyl nesmí být vlastníkem pozemku využitkován). Naproti tomu, ví-li stavebník, že staví na pozemku cizím, ale domnívá se, že vlastník s tím souhlasí, nelze použít § 418 věta třetí.“

V posuzované věci proto neobstojí závěr odvolacího soudu o tom, že kaple byla postavena poctivým stavebníkem, a nestala se tak součástí pozemku. Součástí zjištěného skutkového stavu je mimo jiné i to, že obec Česká Rybná (resp. její právní předchůdce) kapli stavěla s vědomím, že staví na cizím pozemku, spoléhala však na souhlas vlastníka pozemku s umístěním stavby. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury, poctivost (bezelstnost) stavebníka ve smyslu § 418 OZO je vyloučena v případě, kdy věděl, že staví na cizím pozemku. Závěr odvolacího soudu, že kaple se na základě ustanovení § 418 OZO nestala součástí pozemku, na kterém byla vybudována, je proto nesprávný; rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

S ohledem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné již z důvodu chybného výkladu § 418 OZO, nezabýval se dovolací soud – v souladu se zásadou procesní ekonomie – zbývajícími námitkami dovolatele, týkajícími se oprávněnosti předmětné stavby a s tím spojené otázky možnosti nabytí vlastnického práva.

Z uvedeného se podává, že dovolání je důvodné, a proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 8. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru