Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 863/2004Rozsudek NS ze dne 15.02.2005

KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.863.2004.1
Dotčené předpisy

§ 139 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 863/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) J. L., a b) M. L., proti žalovaným: 1) J. D., a 2) V. D., zastoupeným advokátem, o úpravu užívání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 1010/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 19 Co 2013/2003-78, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 19 Co 2013/2003-78, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 11. června 2003, č. j. 5 C 1010/2001-56, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali, aby soud uložil žalovaným povinnost umožnit jim volný přístup do společných prostor domu - do sklepa a na půdu. Uvedli, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky obytného domu a žalovaní jim mimo jiné neumožňují užívat půdu, na kterou je přístup jen přes byt žalovaných.

Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. června 2003, č. j. 5 C 1010/2001-56, rozhodl výrokem pod bodem I., že „žalobci jsou oprávněni pro dopravu paliva a břemen těžších než 50 kg užívat v každém sudém kalendářním roce průchod garáží domu čp. 1434 v P., v každém kalendářním roce přes sušárnu do předsklepí v prvním podzemním podlaží tohoto tomu (správně „domu“), a to vždy po předchozím upozornění žalovaných, maximálně však 2x v průběhu kalendářního roku“, výrokem pod bodem II., že „žalobci jsou oprávněni užívat půdu v domě čp. 1434 v P., každý sudý týden v roce, vždy od 8.00 hod. do 20.00 hod. denně“, a výrokem pod bodem III., že „žalovaní jsou povinni strpět tato oprávnění žalobců a současně jsou povinni umožnit žalobcům volný přístup na půdu domu čp. 1434 v P., každý sudý týden v roce, vždy od 8.00 hod. do 20.00 hod. denně a dále pak po předchozím upozornění jsou žalovaní povinni umožnit žalobcům průchod garáží domu čp. 1434 v P., a to v každém sudém kalendářním roce a v každém kalendářním roce průchod přes sušárnu do předsklepí v prvním podzemním podlaží domu čp. 1434 v P.“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení jsou spoluvlastníky předmětného domu, každá strana sporu s podílem jedné poloviny. Jde o dům se dvěma byty, z nichž přízemní užívají žalobci, byt v prvním poschodí žalovaní. Do půdních prostor, které mají právo užívat všichni spoluvlastníci domu, lze vstoupit jen přes byt žalovaných. O vstupu na půdu a o jejím užívání se účastníci nedohodli. Vzhledem k tomu, že žádnému z účastníků řízení nelze upřít právo užívat společné prostory domu, rozhodl soud o jejich oprávněních a povinnostech podle § 139 odst. 2 občanského zákoníku (dále „ObčZ“).

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobců i žalovaných, rozsudkem ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 19 Co 2013/2003-78, změnil rozsudek soudu prvního stupně takto: „Žaloba, aby bylo žalobcům umožněno pro dopravu paliva a břemen těžších než 50 kg užívat v každém sudém kalendářním roce průchod garáží domu čp. 1434 v P., v každém kalendářním roce přes sušárnu do předsklepí v prvním podzemním podlaží tohoto domu, a to vždy po předchozím upozornění žalovaných, maximálně však 4x v průběhu kalendářního roku, se zamítá. Žalobci jsou oprávněni užívat půdu v domě čp. 1434 v P. každý den v roce vždy od 8.00 hodin do 20.00 hodin. Žalovaní jsou povinni strpět oprávnění žalobců užívat půdu v domě čp. 1434 v P., denně od 8.00 hodin do 20.00 hodin a umožnit jim volný přístup na půdu domu čp. 1434 v P., v uvedeném rozsahu“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu taková úprava není v rozporu s dobrými mravy a zajišťuje žalovaným i potřebné soukromí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) s tím, že odvolací soud nevycházel ze všech skutkových zjištění a jeho rozhodnutí tudíž nemá oporu v provedeném dokazování, což v konečných důsledcích mělo vliv na jeho právní závěry. Namítají, že odvolací soud vůbec nepřihlédl k jejich argumentaci. Svým rozhodnutím založil povinnost žalovaných umožnit žalobcům volný přístup na půdu, což ale nekoresponduje s oprávněním žalobců, které není v rozsudku formulováno tak, že mají právo volného přístupu na půdu, ale že jsou oprávněni půdu v čase od 8.00 do 20.00 hodin užívat každý den. Výkon práva „volného přístupu“ tak, jak je stanoven do budoucna, zakládá ještě větší problémy, než jaké existují dosud. Soud přes seznámení se situací na místě nerespektoval složitost výkonu práva žalobců a jeho dopad na výkon vlastnického práva žalovaných, především na jejich výkon práva užívání bytu. Soudy obou stupňů vycházely z § 139 odst. 2 ObčZ o hospodaření se společnou věcí, kterým je i výkon práva vlastníka věc užívat. Toto ustanovení vyžaduje určitý způsob uspořádání vztahů mezi spoluvlastníky. Odvolací soud sice zdůrazňuje, že přístup na půdu je možný pouze přes byt žalovaných, a proto upravuje spoluužívání půdy tak, aby se žalovaným dostalo patřičného soukromí, ale vzájemná práva a povinnosti nestanovil vyváženě. Tím, že pro žalobce stanovil volný přístup na půdu v uvedeném časovém rozpětí denně, jsou dovolatelé nadmíru omezeni, a žalobcům se tak dostalo výhody, která je ve zjevném nepoměru k povinnostem žalovaných. Po otevření jejich bytu jsou přístupny všechny místnosti včetně příslušenství, a tak přístup na půdu znamená i možnost přístupu do bytu žalovaných. Jde o výrazné omezení provozu jejich domácnosti, neboť nikdy nebudou vědět, kdy žalobci mezi osmou až dvacátou hodinou své právo vykonají. Problém nastane i v případě, nebudou-li žalovaní v daném čase doma. Argument, že rozhodnutí soudu je v souladu s § 3 odst. 1 ObčZ, je tak neudržitelný. Soud měl proto respektovat práva a povinnosti spoluvlastníků, aniž by ale znevýhodnil jednu stranu ve prospěch druhé. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ (v části, ve které odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil) a podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ (v části, ve které odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil), že je podle obsahu dovolání uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Dovolací soud dosud neřešil otázku střetu práva spoluvlastníka užívat společnou věc s právem druhého spoluvlastníka na soukromí a nedotknutelnost obydlí; pro řešení této otázky je dovolání přípustné v části, ve které odvolací soud podle obsahu rozsudku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (v části, ve které šlo o právo užívat půdu každý sudý týden od 8.00 do 20.00 hod.).

Ustanovení § 139 odst. 2 ObčZ vyjadřuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (R 31/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem (čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – dále jen „Listina“). Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí (čl. 12 odst. 1 Listiny). Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy (§ 12 odst. 3 Listiny).

Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním (§ 123 ObčZ). Spoluvlastnický podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci (§ 137 odst. 1 ObčZ).

K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. V těchto situacích je nutné stanovit podmínky, za splnění kterých má prioritu jedno základní právo či svoboda, a za splnění kterých jiné. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. Jedním z kritérií je porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv (nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94).

Je zřejmé, že v dané věci dochází ke kolizi dvou základních práv, a to práva spoluvlastníka užívat část věci v podílovém spoluvlastnictví s právem druhého spoluvlastníka na ochranu obydlí a soukromí. Je tedy třeba vážit obě tato práva a rozhodnout, kterému z nich je třeba poskytnout ochranu na úkor druhého. Právu na ochranu obydlí a soukromí je v zásadě třeba dát přednost před právem spoluvlastníka na užívání části věci v podílovém spoluvlastnictví. To se podává především z článku 12 Listiny, z něhož vyplývá, že možnost zásahu do práva na ochranu nedotknutelnosti obydlí musí být (za splnění určitých podmínek) stanovena přímo v zákoně a nelze ji tedy nepřímo odvozovat např. z majetkového práva jiného na užívání věci (srov. vztah vlastníka domu a nájemce bytu). Skutečnost, že v důsledku ochrany soukromí jednoho ze spoluvlastníků bude druhý ze spoluvlastníků podstatně omezen v užívání části společné věci nebo bude z tohoto užívání vyloučen, lze zohlednit např. v úpravě užívání jiných částí či příslušenství věci; i proto dovolací soud v souladu s § 242 odst. 2) písm. d) OSŘ přezkoumal a zrušil rozsudky vydané v nalézacím řízení i v té části, ve které nebyly dovoláním dotčeny.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud ani soud prvního stupně nepřihlédly k uvedeným ustanovením Listiny, spočívají jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. února 2005

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru