Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 856/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Věcná břemena
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.856.2020.1
Dotčené předpisy

o. s. ř.

§ 30a odst. 1 předpisu č. 49/1997 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2322/20


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 856/2020-538

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 14/9, proti žalovanému Aeroklubu Kramolín z. s., IČO 00511111, se sídlem v Českých Budějovicích, Třebízského 976/21, zastoupenému JUDr. Annou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 230/31, o vzájemném návrhu žalovaného na zřízení věcného břemene provozování letiště, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 230/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 12. 2019, č. j. 22 Co 1730/2017-509, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost odstranit vzletovou a přistávací dráhu na pozemku žalobce, neboť k jejímu umístění nemá žalovaný právní důvod. V průběhu řízení podal žalovaný vzájemný návrh (nyní projednávaná věc), kterým se k uvedenému pozemku domáhá zřízení věcného břemene provozování letiště podle § 30a odst. 1 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví (dále také jen „ZCL“). Žalobce vzal žalobu zpět a řízení o jeho žalobě bylo zastaveno.

Okresní soud v Českých Budějovicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2017, č. j. 25 C 230/2014-304, zřídil ve prospěch žalovaného a každého dalšího provozovatele letiště XY věcné břemeno provozování letiště na pozemcích žalobce, a to za náhradu 10 361 Kč ročně.

Krajský soud v Českých Budějovicích („odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, č. j. 22 Co 1730/2017-349, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 22 Cdo 2090/2018-370, obě rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Předmětem dovolacího řízení se stala otázka vzniku letiště ve smyslu zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZCL“), neboť podle § 30a tohoto zákona soud zřídí věcné břemeno provozování letiště (při splnění dalších podmínek) pouze existuje-li letiště ke dni 31. 12. 2009. Soud dospěl k závěru, že pro stanovení existence letiště ve smyslu zákona o civilním letectví je rozhodné jeho vymezení v územně plánovací dokumentaci a vydání příslušného územního rozhodnutí. Protože nalézací soudy řešily uvedenou otázku rozdílně, zrušil jejich rozhodnutí a uložil jim, aby věc znovu posoudily s přihlédnutím k uvedeným závěrům.

Soud prvního stupně, poté, co zjistil, že předmětné letiště bylo k rozhodnému dni i ke dni rozhodnutí soudu vymezeno v územně plánovací dokumentaci a bylo vydáno příslušné územní rozhodnutí, v dalším řízení rozsudkem ze dne 27. 8. 2019, č. j. 25 C 230/2014-467, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 1. 2020, č. j. 25 C 230/2014-524, znovu rozhodl tak, že se zřizuje věcné břemeno spočívající v povinnosti každého vlastníka pozemků par. č. XY a XY a XY v katastrálním území XY, v obci XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY, strpět provozování letiště na pozemcích par. č. XY a XY v plném rozsahu a na pozemcích par. č. XY a XY v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 112/2017, vyhotoveném V. M. dne 26. 5. 2017, který je nedílnou součástí rozsudku ve prospěch žalovaného a každého dalšího provozovatele letiště XY, a to za náhradu ve výši 10 746 Kč ročně, kterou je žalovaný povinen platit vždy do 31. 12. příslušného kalendářního roku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 22 Co 1730/2017-509, rozsudek soudu prvního stupně znovu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 12. 2019 podává žalobce (dále „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, případně které mají být dovolacím soudem vyřešeny jinak (k tomu viz dále). Uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a žádá změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Obsah všech předchozích rozhodnutí a obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud v podrobnostech pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

K určení rozhodného dne pro posouzení splnění podmínek vzniku nároku podle § 30a ZCL

Dovolatel namítá, že nalézací soudy posuzovaly existenci letiště ke dni 31. 12. 2009, aniž by odůvodnily, proč zrovna tento den považují za rozhodný pro určení, zda se jedná o letiště ve smyslu zákona o civilním letectví. Jestliže soud prvního stupně neuvedl, co ho ke stanovení právě takového rozhodného dne vedlo, resp. odvolací soud v rámci přezkumu k takové vadě řízení nepřihlédl, jsou rozhodnutí nalézacích soudů nepřezkoumatelná a spočívají na nesprávném právním posouzení. Otázku určení rozhodného dne pro posouzení oprávněnosti nároku na zřízení věcného břemene podle § 30a ZCL dovolatel patrně považuje za dosud neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř.

Podle § 30a odst. 1 ZCL soud na základě návrhu provozovatele letiště, které existuje ke dni 31. 12. 2009, rozhodne o zřízení věcného břemene pro provozování letiště k letištnímu pozemku, na němž se nachází letiště, nebo jeho část, které existují ke dni 31. 12. 2009, za účelem provozování letiště. Zřízení věcného břemene provozování letiště je přípustné jen tehdy, převažuje-li veřejný zájem na jeho zřízení nad zachováním dosavadních práv vlastníka letištního pozemku a nepodařilo-li se provozovateli letiště právo k letištnímu pozemku získat dohodou.

Z citovaného ustanovení je zcela zřejmé, proč právě datum 31. 12. 2009 považovaly nalézací soudy za rozhodné pro posouzení nároku žalovaného; podrobnějšího odůvodnění není třeba ani proto, že dovolatel je v řízení po celou dobu zastoupen advokátem. Datum 31. 12. 2009 považovaly nalézací soudy za rozhodné bezpochyby proto, že s tímto datem zákon spojuje vznik nároku na zřízení věcného břemene, jehož se žalovaný v tomto řízení domáhá (§ 30a ZCL). Této skutečnosti si žalobce musel být vědom také z dosavadního průběhu celého řízení. Zbývá dodat, že pro posouzení uplatněného nároku není nikterak podstatné, kdy letiště vzniklo, neboť podle § 30a ZCL je rozhodné pouze to, že existovalo ke dni 31. 12. 2009 a že stále existuje v době vydání rozhodnutí.

Protože dovolatel zjevně setrvává na názoru, že letiště v právním smyslu zaniklo již dne 22. 6. 2006 rozhodnutím Úřadu pro civilní letectví a od uvedeného data existuje pouze fakticky, dovolacímu soudu nezbývá než zopakovat závěry vyslovené v předešlém rozhodnutí: „Letiště nevzniká ani zapsáním letiště do evidence letišť, ani povolením jeho provozování, a naopak v důsledku neexistence těchto skutečností bez dalšího nezaniká. Letiště vzniká na základě územního vymezení v územně plánovací dokumentaci a potažmo v rozhodnutí o změně využití území. Z uvedeného proto rovněž vyplývá, že v případě, že byly tyto náležitosti splněny, nemůže ani Úřad pro civilní letectví ani Ministerstvo dopravy autoritativně rozhodnout o zrušení letiště ve smyslu zákona o civilním letectví.“

K existenci územně plánovací dokumentace

Soud vzal v řízení za prokázané, že letiště je vymezeno v platné územně plánovací dokumentaci a že bylo vydáno příslušné územní rozhodnutí, byť samotná územně plánovací dokumentace obce XY – na jejímž území se letiště nachází – se nedochovala. S tím dovolatel nesouhlasí a namítá, že k prokázání existence letiště je vždy třeba předložit územně plánovací dokumentaci; svůj právní názor opírá o předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci sp. zn. 22 Cdo 2090/2018, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit.

Závěr, že k prokázání existence letiště je třeba provést důkaz územně plánovací dokumentací, z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. sp. zn. 22 Cdo 2090/2018 žádným způsobem nevyplývá. Naopak, odvolací soud správně vyšel z jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015, v němž dovolací soud vyslovil: „Nejvyšší soud dodává, že neshledává principiálních důvodů, proč by existenci historické územně plánovací dokumentace, jejíž vyhotovení se nedochovalo, nebylo možné prokázat prostřednictvím listinných důkazů, jež sice nepřímo, leč přesvědčivě dokládají, že dokumentace naznačeného obsahu vskutku vydána byla.“

V nyní projednávané věci soudy přesvědčivě a podrobně odůvodnily, z jakého důvodu mají na základě nepřímých důkazů za prokázané, že letiště bylo součástí územně plánovací dokumentace a že bylo rovněž vydáno příslušné územní rozhodnutí. Ostatně dovolatel nikterak nepolemizuje se závěry odvolacího soudu, pouze znovu opakuje argumenty, které odvolací soud přesvědčivě vyvrátil (námitky, že nelze zjistit rozsah letiště a jeho přesné umístění). Napadené rozhodnutí tak není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

K otázce existence veřejného zájmu

Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně vyšel z přípisu Letecké amatérské asociace ČR (konkrétně jde o tvrzení, že letiště umožňuje vzlety a přistání vrtulníků LZS, Letecké hasičské služby, Policie ČR a bezpečnostních složek), ačkoli dovolatel namítal podjatost tohoto subjektu – žalovaný je totiž jeho členem a ve skutečnosti tak sám sobě potvrdil existenci veřejného zájmu na zachování provozu letiště. Odvolací soud se měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které „veřejný zájem musí být výslovně formulován ve vztahu ke konkrétní posuzované záležitosti a musí být přesvědčivě odlišen od zájmu soukromého“; odkaz na konkrétní rozhodnutí však dovolatel neuvádí.

Citovaný závěr pochází z rozhodovací praxe soudů ve správním soudnictví [patrně z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 As 65/2012-161, týkajícího se výkladu § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny (zákon č. 114/1992 Sb.)], není však pochyb o tom, že se uplatní obecně – tedy rovněž v této věci –, a to již z důvodu naplnění požadavku čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nicméně dovolatel nepolemizuje se samotnou úvahou o existenci veřejného zájmu; nezpochybňuje závěr, podle něhož veřejný zájem na zřízení věcného břemene provozování letiště v dané věci převažuje soukromý zájem dovolatele na zachování dosavadních práv k letištnímu pozemku. Ostatně soudy v nyní projednávané věci na uvedený požadavek nerezignovaly; otázce veřejného zájmu se podrobně věnoval jak soud prvního stupně (druhá polovina bodu 47 a bod 48 odůvodnění), tak odvolací soud (bod 8 odůvodnění), a vysvětlily, v čem spočívá veřejný zájem na provozování daného letiště a proč mají za to, že v dané věci převyšuje soukromý zájem dovolatele.

Dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje postup dokazování; konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že vzal za prokázaná tvrzení Letecké amatérské asociace ČR, která má podle jeho názoru zájem na výsledku sporu a je proto podjatá. Ani v tomto případě však nepolemizuje s argumentací odvolacího soudu, který svůj postup přesvědčivě vysvětlil (strana 5 dole). Dovolatel doslovně opakuje námitky uvedené již v odvolání a na argumentaci odvolacího soudu žádným způsobem nereaguje; jediná odlišnost spočívá v námitce, že IZS používá vrtulníky, které nepotřebují ke vzletu a přistávání letiště. Taková námitka však představuje v řízení novou skutečnost (§ 241a odst. 6 o. s. ř.), kterou se dovolací soud nemohl zabývat.

Ani v této části proto není dovolání přípustné.

K otázce promlčení práva na zřízení věcného břemene provozování letiště

Tvrdí-li dovolatel, že by měl dovolací soud posoudit otázku promlčení práva domáhat se zřízení věcného břemene jinak než jak ji posoudil soud odvolací, pak je třeba znovu připomenout (dovolatel byl na tuto skutečnost upozorněn již v předchozím rozhodnutí), že přípustnost dovolání spatřovaná v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, je dána pouze v situaci, kdy se má dovolací soud opět vyjádřit k určité právní otázce kterou již dříve řešil, a má se nově odchýlit od dříve vysloveného právního názoru – má vlastní dřívější rozhodovací praxi nově přehodnotit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že věc má být posouzena jinak, než jak ji posoudil odvolací soud.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru