Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 823/2012Rozsudek NS ze dne 25.06.2013

HeslaVěcná břemena
Vydržení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.823.2012.1
Dotčené předpisy

§ 116 předpisu č. 141/1950 Sb.

§ 145 odst. 1 předpisu č. 141/1950 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 823/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. M., zastoupeného Mgr. Radanou Halškovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 48, proti žalovanému T. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Šmídem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 23, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 747/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2011, č. j. 37 Co 219/2010-177, takto:

I. Dovolání proti části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2011, č. j. 37 Co 219/2010-177, ve které bylo žalovanému uloženo, aby odstranil na své náklady stavbu, a to zděné oplocení na pozemku parc. č. st. 273 k. ú. L., která je umístěna na západní a částí na jižní hranici pozemku p. č. st. 273, se zamítá, dovolání proti zbývající části výroku II. a proti výroku I. tohoto rozsudku se odmítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení 4.174,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Radany Halškové.

Odůvodnění:

Žalobce se jako vlastník domu č. p. 261 na st. parc. č. 274 v obci a k. ú. L. žalobou podanou proti žalovanému Ing. Z. K. - vlastníku pozemku st. parc. č. 273 v témže k. ú. domáhal určení, že na pozemku vázne ve prospěch žalobce a každého dalšího vlastníka domu č. p. 261 věcné břemeno spočívající v průchodu a průjezdu přes pozemek, v rozsahu vyznačeném později předloženým geometrickým plánem. Přístupovou cestu k domu užíval žalobce a jeho právní předchůdci od nepaměti až do března 2001, kdy mu žalovaný začal bránit v průchodu a provedl terénní úpravy, které mu znemožňují průjezd k domu. Na pozemku žalovaného vázne věcné břemeno chůze a jízdy vozem zřízené postupní smlouvou z 15. 4. 1874; toto právo však nebylo vloženo do veřejných knih, nicméně již právní předchůdci žalobce je vydrželi. Žalobce se rovněž domáhal, aby žalovaný provedl úpravy pozemku tak, aby mohl vykonávat právo cesty, a zdržel se zásahů do tohoto práva.

Okresní soud v Blansku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. října 2004, č. j. 5 C 747/2001-81, určil ve výroku pod bodem I., že na stavební parcele č. 273 v katastrálním území L., zapsané na LV č. 168 pro obec a katastrální území L., vázne ve prospěch žalobce a každého dalšího vlastníka nemovitosti – domu č. p. 261 na stavební parcele č. 274 v katastrálním území L., zapsaném na LV č. 382 pro obec a katastrální území L., věcné břemeno, které spočívá v právu volného průchodu a průjezdu vozem přes část stavební parcely č. 273, zapsané na LV č. 168 pro obec a katastrální území L., vyznačené v geometrickém plánu č. 656-20020195/2002 zhotoveném GB-geodezie, spol. s r. o., provoz Blansko, Smetanova 3, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Právo odpovídající věcnému břemenu je spojeno s vlastnictvím nemovitosti – domu č. p. 261 na stavební parcele č. 274 zapsaném na LV č. 382 pro obec a katastrální území L. Výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost, aby na své náklady přizpůsobil drobnou stavbu zpevnění plochy před svým domem č. p. 268 na stavební parcele č. 273 v katastrálním území L. tak, aby byl umožněn volný průchod a průjezd vozem žalobce přes část stavební parcely č. 273 v katastrálním území L., vyznačenou v geometrickém plánu č. 656-20020195/2002 zhotoveném GB-geodezie, spol. s r. o., provoz Blansko, Smetanova 3, tak, aby vznikl nájezd do úrovně pozemku parc. č. 274 v katastrálním území L., a zdržet se vytváření jiných staveb či obdobných překážek, které by žalobci bránily ve volném průchodu a průjezdu vozem přes část stavební parcely č. 273 v katastrálním území L., vyznačenou v uvedeném geometrickém plánu. Výrokem pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že postupní smlouvou ze dne 15. 4. 1874 bylo zřízeno věcné břemeno, jak je uvedeno ve výroku rozsudku, ve prospěch vlastníka nemovitostí, které jsou nyní ve vlastnictví žalobce. K nabytí uvedeného věcného práva byl do roku 1950 nutný zápis do pozemkových knih, ke kterému nedošlo. Tento nedostatek mohl být zhojen vydržením. Soud posoudil věc podle § 1477 obecného zákoníku občanského z roku 1811 („o. z. o.“), podle kterého není k vydržení třeba žádného titulu ve smyslu § 317 ani pravosti držby ve smyslu § 345 o. z. o., ale postačuje držení bezelstné ve smyslu § 326 o. z. o. Právní předchůdci žalobce vykonávali právo průchodu a průjezdu vozem přes část stavební parcely žalovaného č. 273 bezelstně po dobu 30 let za účinnosti o. z. o. Bylo na žalovaném, aby prokázal případnou nepoctivost držby (§ 328 a § 1477 věta druhá o. z. o.). Věcné právo cesty tak bylo vydrženo již za účinnosti o. z. o.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. prosince 2007, č. j. 37 Co 43/2005-104, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud dovodil z postupní smlouvy ze dne 15. 4. 1874, že došlo zřejmě k rozdělení dřívějšího domu č. p. 261 na nynější dům č. p. 261 a č. p. 268 včetně pozemků. Dospěl k závěru, že tato postupní smlouva nemohla být právním důvodem, a to ani domnělým, k užívání cesty přes parcelu č. 273 okolo domu č. p. 268, neboť se týká cesty vedle domu č. p. 260 a nikoliv domu č. p. 268, vlastnicky patřícího žalovanému. Dům č. p. 260 nevlastní ani žalobce, ani žalovaný. Po zopakovaní důkazů výslechem svědků L. a M. M., zjistil, že svědci se mohli vyjádřit pouze k užívání cesty, které sami mohli vnímat jen od doby svého mládí, a tudíž z jejich výpovědi bylo možné učinit závěr pouze o užívání cesty po roce 1928, kdy otec svědkyně se svým bratrem založili v domě č. p. 261 truhlářskou dílnu, jejíž pravidelná činnost skončila v roce 1953 a nepravidelná v roce 1960. Dobu předchozí svědkové popisovali podle odvolacího soudu pouze zprostředkovaně. Z toho odvolací soud učinil závěr, že běh vydržecí doby by mohl být počítán teprve od roku 1928, proto by případné vydržení podle o. z. o. nepřicházelo v úvahu. I v případě, že by vydržecí doba doběhla za účinnosti o. z. o., nepovažoval odvolací soud právní hodnocení soudu prvního stupně za správné, neboť i k vydržení podle § 1477 o. z. o. se musela držba opírat o právní titul, byť domnělý. Rovněž podle občanského zákona č. 141/1950 Sb. nepřicházelo v úvahu vydržení bez právního důvodu. Odvolací soud uzavřel, že v předmětné věci nedošlo k vydržení věcného břemene. Mohlo jít o výprosu, kdy vlastník pozemku pouze trpěl přecházení jiných osob přes svůj pozemek, aniž by k tomu měly jakékoliv právo.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. června 2010, č. j. 22 Cdo 41/2009-129, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem bylo nesplnění poučovací povinnosti vůči žalobci podle § § 118a o. s. ř. Odvolací soud při jednání sdělil, že postupní smlouvu z roku 1874 nepovažuje za možný titul, o který se mohla opírat držba tvrzeného věcného břemene. Až z odůvodnění rozsudku se však žalobce dozvěděl, že tomu bylo proto, že čl. IV předmětné smlouvy se netýká domu žalovaného č. p. 268, ale domu třetí osoby č. p. 260. Z tohoto hlediska šlo o rozhodnutí překvapivé. Teprve v dovolání tak mohl žalobce namítnout, že přístupová cesta vede jak kolem domu č. p. 260, tak domu č.p. 268. Odvolací soud také pominul rozhodné skutečnosti. Skutečnost, že svědek ví o určité události jen z doslechu, nemá sama o sobě následek, že k jeho výpovědi jako nepřímému důkazu nelze přihlédnout. Odvolací soud měl výpověď svědků hodnotit v souvislosti s tvrzením žalobce, že jiný přístup k domu č. p. 261 po roce 1874 nebyl možný, a provést k tomu případné důkazy. Teprve pak mohl učinit zjištění, zda pozemek st. parc. č. 273 byl užíván jako přístupová cesta již před rokem 1928.

Odvolací soud poté usnesením ze dne 27. 1. 2011, č. j. 37 Co 219/2010-160, podle § 107a o. s. ř. připustil, aby do řízení namísto původně žalovaného Ing. Z. K. vstoupil T. K. Ten se stal vlastníkem pozemku st. parc. 273 s domem č. p. 268 a pozemku parc. č. 160 na základě darovací smlouvy z 15. 12. 2008 (s účinky vkladu do katastru nemovitostí k 31. 12. 2008). Při jednání dne 27. 9. 2011 odvolací soud připustil změnu žaloby tak, že žalovaný je dále povinen odstranit stavbu, a to zděné oplocení na pozemku st. parc. č. 273, která je umístěna na západní a částí na jižní hranici pozemku st. parc. č. 273.

Dále rozhodl rozsudkem ze dne 4. 10. 2011, č. j. 37 Co 219/2010-177, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil. Ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaný je povinen „na své náklady odstranit stavbu, a to zděné oplocení na pozemku parc. č. st. 273 v k. ú. L., který je umístěn na západní a částí na jižní hranici pozemku p. č. st. 273, a přizpůsobit drobnou stavbu zpevnění plochy před svým domem č. p. 268 na st. parc. č. 273 v k. ú. L., zapsaným na LV č. 168 pro obec a k. ú. L., tak, aby byl umožněn volný průchod a průjezd vozem žalobce přes část stavební parcely č. 273, zapsané na LV č. 168 pro obec a k.ú. L., vyznačenou v geometrickém plánu č. 656-20020195/2002 zhotoveném GB-geodezie, spol. s r.o., provoz Blansko, Smetanova 3, tak, aby vznikl nájezd do úrovně pozemku parc. č. 274 v k. ú. L., a zdržet se vytváření jiných staveb či obdobných překážek, které by žalobci bránily ve volném průchodu a průjezdu vozem přes část stavební parcely č. 273 v k. ú. L., zapsané na LV č. 168 pro obec a k. ú. L., vyznačenou v geometrickém plánu č. 656-20020195/2002 zhotoveném GB-geodezie, spol. s r.o., provoz Blansko, Smetanova 3“. Výroky pod body III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud zopakoval důkaz postupní smlouvou z 15. 4. 1874 včetně nákresu předloženého žalobcem, a zjistil, že pod bodem IV. smlouvy bylo zřízeno právo průchodu a průjezdu ve prospěch vlastníků domu č. p. 261, rozděleného touto smlouvou na č. p. 261 a č. p. 268, tedy ve prospěch právních předchůdců žalobce. I když v tomto bodě je výslovně zmíněn jen dům č. p. 260, z náčrtu a fotodokumentace je zřejmé, že cesta nemohla vést jinudy, než tvrdí žalobce. Ohledně faktického výkonu práva a doby jeho výkonu odkázal na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí - tedy že cesta byla prokazatelně užívána od roku 1928 až do roku 2001. K vydržení práva předmětného věcného břemene ve prospěch právních předchůdců žalobce ve vlastnictví domu č. p. 268 tak došlo podle § 116 odst. 1 ve spojení s § 145 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 1951, v desetileté vydržecí lhůtě. Vzhledem k existenci věcného břemene fakticky potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., nově žalovanému přibyla povinnost odstranit zeď, kterou na pozemku st. parc. 273 v mezidobí postavil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost uplatňuje proti potvrzujícímu výroku I. podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012 (dále „o. s. ř.“) a proti měnícímu výroku II. podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Výrok I. rozsudku odvolacího soudu napadá

a) „z důvodu nevykonatelnosti“, neboť zatěžuje věcným břemenem nemovitosti žalovaného zapsané na LV č. 168, ačkoliv jsou zapsány na LV č. 1429,

b) z důvodu nesprávného právního posouzení: cituje § 151p odst. 3 občanského zákoníku, podle kterého vznikne-li hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu zrušuje. Dovozuje, že věcné břemeno nelze zřídit, pokud by takový hrubý nepoměr měl vzniknout. V daném případě je třeba přihlédnout k tomu, že žalobce má přístup ke své nemovitosti zajištěn z obecního pozemku a určení předmětného věcného břemene se domáhá jen proto, že cesta přes pozemek žalovaného je pro něj pohodlnější. Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že odvolací soud určil věcné břemeno přístupu k nemovitosti, který lze zajistit jinak.

c) určení věcného břemene je nepřípustným zásahem do vlastnického práva žalovaného i proto, že mu bylo uloženo udržovat cestu na pozemku ve schůdném stavu. To je pro něj náročné, neboť jeho pozemek není v místě jeho trvalého pobytu.

d) nesprávné právní posouzení spočívá i v tom, že odvolací soud konstatoval existenci věcného břemene, zatěžujícího pozemek žalovaného, aniž stanovil žalobci úplatu za jeho užívání a na opravy a údržbu.

e) k vydržení práva věcného břemene dovolatel uvádí: napadený rozsudek určil věcné břemeno, přičemž „soud prvního stupně k uvedenému závěru dospěl s odůvodněním, že došlo k vydržení práva věcného břemene za účinnosti obecného zákoníku občanského, a to dle ust. § 309, 313, 1477 a 326“. Podle žalovaného však žalobce neprokázal, že postupní smlouva z 15. dubna 1874 se týkala předmětné přístupové cesty (nelze přesně určit, na co se vztahovala). Právní předchůdci ani žalobce tak nemohli být v dobré víře, že jim právo cesty patří.

f) už vůbec nemohlo dojít k vydržení práva jízdy, neboť do stavebních úprav (vydláždění cesty, které žalovaný provedl asi 2 roky před podáním žaloby) nebyla cesta k jízdě způsobilá a žalobce ji ani nepoužíval. Žalovaný připomíná, že cestu vydláždil po ohlášení na stavebním úřadě a zeď postavil po prvním rozhodnutí odvolacího soudu.

Výrok II. rozsudku odvolacího soudu dovolatel napadá s odůvodněním, že jemu uložená povinnost, aby na vlastní náklady odstranil stavbu zdi na svém pozemku, je nepřípustný zásah do jeho vlastnického práva. Nákladně pro sebe rekonstruoval přístupovou cestu na tomto pozemku a nyní ji má odstranit, žalobce ji má užívat bezplatně a bez příspěvku na údržbu. Sám si přístupovou cestu zřídit nechce, ačkoliv má přístup k veřejné komunikaci a výměra jeho pozemku převyšuje výměry pozemků žalovaného.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že neobstojí námitka nevykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Nemovitosti žalovaného jsou označeny v souladu s § 5 katastrálního zákona parcelním číslem a katastrálním územím. Bezvýznamné jsou úvahy ohledně § 151p odst. 3 obč. zák., neboť soud nerozhodoval o zrušení věcného břemene, ale o určení již existujícího věcného břemene. Proto také nelze uvažovat o náhradě za věcné břemeno. Povinnost osoby oprávněné z věcného břemene podílet se na údržbě zatížené nemovitosti vyplývá přímo ze zákona - § 151n odst. 3 obč. zák. Odvolací soud správně dospěl k závěru o vydržení předmětného břemene a nelze přihlížet k novým skutečnostem, které žalovaný uvedl až v dovolání. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále „o. s .ř.“ (srov. Čl. II bod. 7 zákona č. 404/2012 Sb.)

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání se posuzuje samostatně proti každému výroku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. V daném případě tak je rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a s výjimkou výroku o odstranění stavby i ve výroku II. rozhodnutím potvrzujícím. Na tom nic nemění skutečnost, že odvolací soud označil výrok II. jako výrok měnící rozsudek soudu prvního stupně.

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že v napadené části má rozhodnutí věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Rozsudek odvolacího soudu v napadených potvrzujících výrocích však takovým rozhodnutím není.

K námitce nevykonatelnosti výroku I. rozsudku odvolacího soudu lze uvést, že k otázce náležité identifikace nemovitostí, a to pozemku a budovy, jako předmětu řízení v žalobním návrhu či ve výroku soudu (v řízení o určení vlastnictví k uvedeným nemovitostem) se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 25. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1434/97. Odkázal na ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a c) katastrálního zákona - zákona č. 344/1992 Sb. Podle uvedených ustanovení v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny pozemky, jež nejsou evidovány zjednodušeným způsobem [§ 5 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona], parcelním číslem s uvedením katastrálního území, ve kterém leží, a budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, příslušností stavby k části obce a číslem popisným nebo evidenčním, pokud se budově toto číslo přiděluje. Uvedené závěry jsou použitelné i pro označení nemovitostí v rozsudku, kterým je rozhodováno o určení věcného břemene.

Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem nemůže spočívat v tom, že měl aplikovat § 151p odst. 3 obč. zák. (řešit otázku jiného přístupu k domu žalobce). Toto ustanovení upravuje zrušení věcného břemene, zatímco ve výroku I. odvolací soud rozhodoval o určení existujícího věcného břemene. Rovněž nerozhodoval ani podle § 151o odst. 3 obč. zák. o zřízení věcného břemene, kdy je soud povinen uložit oprávněné osobě zaplacení náhrady za věcné břemeno. Povinnost osoby oprávněné z věcného břemene nést přiměřené náklady na zachování a opravy cizí věci vyplývá přímo ze zákona, a to § 151n odst. 3 obč. zák., a nebyl tak důvod, aby se soud těmito náklady zabýval. Dovolatel dále přehlédl, že odvolací soud dospěl k závěru o vydržení věcného břemene podle § 116 odst. 1 a § 145 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, neboť vytýká jen soudu prvního stupně nesprávnost závěru o vydržení tohoto práva podle obecného zákoníku občanského z roku 1811. Jeho námitka ohledně obsahu č. IV odstupní smlouvy je zpochybněním správnosti skutkových zjištění, ze kterých soud vycházel a která přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Dovolací soud je tak vázán skutkovým zjištěním, ze kterého vycházel odvolací soud. To platí i ohledně námitky, že pozemek žalovaného parc. č. 273 žalobce, resp. jeho předchůdci, neužívali k jízdě.

Rovněž v dovolání proti potvrzující části výroku II. rozsudku odvolacího soudu (mimo výrok o odstranění stavby zdi) dovolatel otázku zásadního významu nepředestřel. Ohledně neoprávněného zásahu do vlastnického práva k pozemku, jak označuje uložené povinnosti, jen argumentuje stejnými námitkami (užívání bez náhrady a bez podílu na údržbě pozemku). Kromě toho dovolací soud musí přihlížet k tomu, že uložené povinnosti jsou dány jeho postavením osoby povinné z věcného břemene, o jehož existenci pravomocně rozhodl soud potvrzujícím výrokem I. napadeného rozsudku.

Dovolání proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu (výrok I. a výrok II. s výjimkou výroku o odstranění stavby) tak není přípustné, a proto je dovolací soud podle § 243b odst. 1 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Z uvedeného také vyplývá, že dovolání nemůže být důvodné ani proti té části výroku II. odvolacího soudu, kterým bylo žalovanému uloženo, aby odstranil zeď na pozemku st. parc. č. 273 (povinnost se opírá o existující věcné břemeno). Dovolání proti tomuto výroku proto dovolací soud zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 (co do zamítavého výroku) a § 146 odst. 3 (co do výroku o odmítnutí dovolání) o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, respektive zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Ty v dané věci vzhledem k zastoupení žalobce advokátkou sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhl. č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna tak činí 3.150,- Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a) a c) – určení věcného břemene a plnění z věcného břemene, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 399/2010 Sb., neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2013, kdy nabyla účinnosti vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.). Žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.450,- Kč. Žalobci rovněž náleží náhrada za 21% daň z přidané hodnoty 724,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 4.174,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí či exekuci.

V Brně dne 25. června 2013

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru