Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 787/2020Usnesení NS ze dne 06.05.2020ochrana vlastnického práva obce

HeslaStavba neoprávněná
Zneužívání výkonu práv a povinností
Obec
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.787.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 12 o. z.

§ 8 o. z.

§ 1 předpisu č. 128/2000 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 787/2020-190

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně obce Šimonovice se sídlem obecního úřadu v Šimonovicích, Minkovická 70, zastoupené Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, proti žalované I. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ivo Muškou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Akademika Heyrovského 1178/6, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 24/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 9. 2019, č. j. 30 Co 91/2019-160, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Vymazala.

Odůvodnění:

Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2018, č. j. 29 C 24/2016-141, zamítl žalobu o odstranění oplocení nacházejícího se na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, tj. na nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY na LV č. XY, v dolní části pozemku a uvedení pozemku do původního stavu (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení v částce 64 774 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II).

Soud prvního stupně učinil závěr, že plot na pozemku žalobkyně postavila právní předchůdkyně žalované, patrně v roce 2001, na základě ohlášení u stavebního úřadu a žalobkyni muselo být zřejmé z uvedené metráže, že nejde jen o dílčí opravu plotu. Stavba plotu nezabírá téměř žádnou část pozemku žalobkyně, pouze brání v přístupu na takový pozemek (který je v katastrální mapě zaznamenán jako komunikace – cesta, vedoucí mezi pozemky žalované, v terénu však patrný není). Pozemek žalobkyně je součástí zahrady žalované, která tak tvoří funkční nepřerušený celek, aniž by byla patrna jeho hranice. Žádosti žalované z roku 2014 o odkup pozemku žalobkyně nevyhověla. Soud prvního stupně žalobě nevyhověl na základě závěru o šikanózním výkonu práva žalobkyní, neboť žalovaná vzniklý stav nezavinila, snažila se ho řešit žádostí o odkup, zákres tvaru pozemku v katastru nemovitostí nemá svůj odraz v reálu a naposledy byl pozemek jako komunikace využíván téměř před 70 lety. Nejde o jedinou přístupovou cestu umožňující navázat na síť okolních turistických tras (na tzv. hřebenovku). Pozemek navazující na pozemek žalobkyně navíc není ve vlastnictví žalobkyně. Odstranění plotu by pro žalovanou znamenalo nemalé komplikace, neboť předmětný pozemek je součástí její zahrady, musela by vybudovat nemalou investicí dvě oplocení lemující její pozemky obklopující pozemek žalobkyně, odstranit vzrostlé stromy a panel na pozemku žalobkyně se nacházející.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2019, č. j. 30 Co 91/2019-160, rozsudek soudu prvního stupně změnil a uložil žalované oplocení (jak bylo jeho označení upřesněno v průběhu řízení) odstranit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I) a zamítl žalobu o uvedení části pozemku p. č. XY v katastrálním území XY dotčené stavbou oplocení do původního stavu před jeho výstavbou (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).

Podle odvolacího soudu soud prvního stupně vyšel z řádně a dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, avšak nesprávně rozhodl. Pozemek žalobkyně je od doby vybudování nepřerušeného oplocení obou pozemků žalované, nacházejícího se i na pozemku žalobkyně (jenž odděluje pozemky žalované), žalobkyni i veřejnosti nepřístupný. Ve zjištěných skutečnostech neshledal odvolací soud žádnou zvláštnost umožňující závěr o šikanózním výkonu práva žalobkyně. V pochybnostech je třeba chránit toho, kdo má subjektivní právo a dovolává se jej. Žalobkyně má právo na ochranu vlastnického práva, žalovaná nedisponuje žádným subjektivním právem, do něhož by vyhověním žalobě mohlo být zasaženo, umožňujícím jeho poměřování z pohledu principu přiměřenosti (proporcionality). Ten se nepoměřuje vznikem finančních výdajů ani snížením komfortu žalované oproti dosavadnímu způsobu užívání jejích pozemků, založeném na neoprávněném užívání cizí věci a jejím znepřístupnění jejímu vlastníkovi. Žalovaná z objektivního pohledu v době nabytí vlastnického práva k pozemkům neměla důvod považovat panující stav za souladný se zákonem. Důsledky situace vzniklé neoprávněným jednáním jejích předchůdců dopadají na žalovanou, která vstoupila do jejich práv a povinností. Odvolací soud též zdůraznil právo veřejnosti na obecné užívání veřejného prostranství. O tom, zda se na pozemku nachází účelová komunikace, nerozhoduje, jak je pozemek v katastru nemovitostí zapsán, ani zda bylo vydáno správní rozhodnutí. Žalobu na uvedení pozemku do původního stavu nepovažoval soud za materiálně vykonatelnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, kterým výslovně napadla všechny jeho výroky a navrhla jeho zrušení a vrácení k dalšímu řízení, případně změnu a zamítnutí žaloby. Odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky zjevného zneužití vlastnického práva podle § 8 o. z., „resp. v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena otázka, zda a jakým způsobem by se do rozhodnutí soudu měla promítnout skutečnost, že žalobkyní (vlastníkem) je veřejnoprávní korporace (obec), resp. další zjištěné skutečnosti“. Podle dovolatelky došlo ve věci ke zjevné nepřiměřenosti úvah soudů při posuzování zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4065/2014 a sp. zn. 22 Cdo 740/99). V provedených důkazech nemá oporu závěr, že předmětný pozemek je účelovou komunikací. Soud přiznává žalobkyni specifické postavení obce, současně argumentaci žalované opírající se o poukaz na principy dobré správy považuje za nepřípadnou. Plot není neoprávněnou stavbou, nevystavěla ho dovolatelka. Soud se nezabýval otázkou vlastnictví plotu. Dřívější spoluvlastnice pozemky včetně obecní cesty užívaly několik desetiletí, žalobkyně proti tomu nic nenamítala, ani proti stavbě plotu. Pozemek fakticky nevyužívá a pokojný dlouhotrvající stav svou nečinností zapříčinila. Odstranění plotu nepovede k tvrzenému záměru na zpřístupnění obecní cesty, výrazně ztíží, resp. znemožní bydlení dovolatelky a využití její zahrady (dojde k rozdělení zahrady na dva celky) a v poměrech žalobkyně vyhověním žalobě nedochází k žádnému přínosu. Odstranění plotu v horní části na pozemku jiného vlastníka se přitom žalobkyně nedomáhá. Lhůta k plnění je nepřiměřená, neboť by v ní bylo možno odstranit plot, nikoli ale vyřešit situaci tím vzniklou (otevření zahrady dovolatelky cizím osobám), a to i s ohledem na období, kdy bylo rozhodnutí přijato. Dovolatelka zformulovala dovolací otázky a předpoklady přípustnosti dovolání tak, jak budou uvedeny posléze.

Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Dovolatelkou označená rozhodnutí potvrzují správnost rozsudku, když zdůrazňují možnost zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy jako zcela výjimečnou. Stavba plotu brání žalobkyni v užívání pozemku. Dům užívaný žalovanou je vzdálen od plotu 20 metrů a zahrada obklopující dům žalované nepřerušená žádným jiným pozemkem má výměru 2 047 m². Obec má s žalovanou rovnoprávné postavení a nemůže k ní být přistupováno odlišně od jiných subjektů.

Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. A contrario).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolání zčásti není projednatelné, zčásti není přípustné, neboť vymezené otázky již byly dovolacím soudem řešeny a napadené rozhodnutí při jejich řešení není v rozporu s označenými rozhodnutími dovolacího soudu ani další jeho standardní judikaturou.

K jednotlivým dovolacím otázkám zformulovaným dovolatelkou:

K otázce 1) zda je pro poskytnutí ochrany vlastnickému právu žalobkyně odstraněním plotu relevantní její specifické postavení jako veřejnoprávní korporace (obce), což dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebylo řešeno:

Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že v daném případě jde o spor soukromoprávního charakteru mezi rovnoprávnými subjekty, nikoli o věc náležející do sféry veřejného práva, byť s ohledem na charakter pozemku - cesty nacházející se uvnitř obce – akcentoval i právo veřejnosti na obecné užívání veřejného prostranství, k němuž je třeba přihlížet při zvažování možnosti zcela výjimečného odepření ochrany vlastníkovi věci.

Podle čl. 99 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, dále jen „Ústava“, se Česká republika člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky. Podle čl. 100 odst. 1 Ústavy jsou územní samosprávné celky územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu. Podle čl. 101 odst. 3 Ústavy jsou územní samosprávné celky veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu.

Podle § 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), je obec základním územním samosprávným společenstvím občanů; tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce. Podle § 2 citovaného zákona je obec veřejnoprávní korporací, má vlastní majetek. Obec vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (odst. 1) a pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem (odst. 2). Obec spravuje své záležitosti samostatně [(dále jen "samostatná působnost") § 7 odst. 1 věta první zákona). Státní správu, jejíž výkon byl zákonem svěřen orgánu obce, vykonává tento orgán jako svou přenesenou působnost [(§ 61 a násl.) § 7 odst. 2 zákona]. Podle § 38 citovaného zákona musí být majetek obce využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Obec je povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku (odst. 1). Majetek obce musí být chráněn před zničením, poškozením, odcizením nebo zneužitím (odst. 2 věta první).

Podle § 12 o. z. každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může se domáhat ochrany u orgánu vykonávajícího veřejnou moc. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci soud. Rovné postavení účastníků v občanském soudním řízení pak zakotvuje § 18 odst. 1 o. s. ř.

Postavením obce jako veřejnoprávní korporace se podrobně zabýval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4988/2009. Uvedl, že obec jako územní samosprávný celek je společenstvím občanů - pospolitostí osob (občanů obce) žijících na určitém území (území obce) a spravujících své záležitosti. Je veřejnoprávní korporací, tzn. veřejnoprávním subjektem, právnickou osobou veřejného práva, která je zřízena zákonem a které je svěřeno zajišťování části veřejných úkolů (výkon veřejné správy). Jako veřejnoprávní korporace vystupuje ve dvojím postavení - jako subjekt veřejné moci vykonávající veřejnou moc (projevující se např. ve vydávání obecně závazných vyhlášek, v nichž se jejich adresátům jednostranně ukládají povinnosti, či v činnosti obcí zřízené obecní policie, která za použití zákonem stanovených pravomocí zabezpečuje místní záležitosti veřejného pořádku) a současně jako subjekt práva, vstupující do soukromoprávních vztahů, v nichž má s jinými právnickými či fyzickými osobami rovné postavení. Vstupuje-li obec do právních vztahů soukromého práva (občanského, obchodního, pracovního), vystupuje zásadně stejně jako kterýkoliv jiný subjekt těchto vztahů. Při nakládání s majetkem a vlastními finančními prostředky má tak zásadně stejné postavení jako kterýkoliv jiný vlastník.

Nejvyšší soud se dále zabýval např. otázkou práva obce na ochranu před obtěžováním hlukem (popř. i vibracemi) ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, z pohledu, zda se obec může domáhat ochrany, pokud těmito imisemi jsou obtěžováni občané, a nikoliv obec, která nemá způsobilost tyto imise vnímat. Z Ústavy (čl. 99, věty první, a čl. 100 odst. 1, věty první) dovodil, že obec je veřejnoprávní korporací, jejíž faktický základ tvoří její občané (osobní substrát této právnické osoby ve smyslu § 18 odst. 2 písm. c) obč. zák.). Občané mají schopnost vnímat uvedené imise a jsou-li jimi rušeni při oprávněném užívání nemovitostí ve vlastnictví obce, je jimi při výkonu svého vlastnického práva rušena i obec. Obec se tedy za naplnění předpokladů uvedených v § 127 odst. 1 obč. zák. může vůči vlastníku věci, jejímž užíváním vzniká hluk či vibrace, právem domáhat toho, aby se těchto imisí zdržel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 330/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 6/2001).

V rozsudku ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3297/2008, Nejvyšší soud vyslovil, že „je zřejmé, že obec ani jakožto účastníka soukromoprávního vztahu nelze vyjmout z požadavků kladených na správu věcí veřejných. Obec jakožto veřejnoprávní korporace má při nakládání se svým majetkem určité zvláštní povinnosti vyplývající právě z jejího postavení jakožto subjektu veřejného práva. Proto i zde platí, že hospodaření s majetkem obce musí být maximálně průhledné, účelné a veřejnosti přístupné. Tyto zásady jsou ostatně vyjádřeny i v některých ustanoveních zákona č. 128/2000 Sb. (např. § 2 odst. 2 či § 38 odst. 1).“

Výše uvedené závěry jsou aplikovatelné i v podmínkách občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, neboť vycházejí ze zákonné úpravy, která nebyla změněna.

Lze proto uzavřít, že položená otázka vyplývá přímo z Ústavy a ze zákonné úpravy, a založit přípustnost dovolání již proto nemůže. Navíc byla Nejvyšším soudem opakovaně řešena a rozhodnutí odvolacího soudu není s judikaturou dovolacího soudu v rozporu. Při ochraně vlastnického práva má obec rovnoprávné postavení s ostatními subjekty práv a rušena ve svých právech je obec prostřednictvím rušení svých občanů. Současně nelze odhlédnout od zvláštních povinností vyplývajících právě z postavení obce jakožto subjektu veřejného práva, při ochraně vlastnického práva tedy především z § 38 odst. 1 věty druhé zákona o obcích (povinnost pečovat o zachování a rozvoj svého majetku). S těmito závěry je pak napadené rozhodnutí v souladu.

K otázce 2) jak by se měla okolnost pod bodem 1) promítnout do rozhodnutí, zda by mělo být přihlíženo k tomu, že povinností obce je zasahovat do práv a oprávněných zájmů osob jen tam, kde je to nutné k dosažení účelu a pouze v nezbytné míře:

Na vyřešení položené otázky není napadené rozhodnutí založeno, neboť napadené rozhodnutí vychází z rovnoprávného postavení obce při ochraně vlastnických práv s ostatními subjekty. Nicméně z odpovědi na otázku 1) vyplývá závěr, že s ohledem na postavení obce při ochraně vlastnického práva jako rovnoprávného subjektu soukromého práva nelze na obec klást stejné požadavky jako při výkonu veřejné moci [ukládání povinností adresátům jejích aktů jak v samostatné působnosti, např. vydáváním obecně závazných vyhlášek (§ 7 odst. 1, § 10 zákona o obcích), tak v přenesené působnosti (§ 7 odst. 2, § 61 a násl. zákona o obcích)].

K otázce 3) zda se uplatní v řízení o odstranění plotu stejná hlediska jako v řízení o vlastnické žalobě o vyklizení pozemku nebo zdržení se určitého jednání:

Takto položená otázka není dostatečně určitá, neboť z ní není zřejmé, jaká hlediska má dovolatelka na mysli. Navíc ve vztahu k této otázce dovolatelka žádným způsobem nevymezila předpoklady přípustnosti. Dovolání je tedy v této části neprojednatelné (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).

K otázkám 4) zda je možné vyhovět žalobě na odstranění plotu, jsou-li prokázány okolnosti vyvracející tvrzený záměr vlastníka spočívající ve zpřístupnění obecní cesty, nemůže-li vyhovění žalobě k takovému výsledku vést, je-li cesta na konci pozemku zaplocena a žalobce se vůči jinému vlastníku odstranění pozemku nedomáhá;

5) zda je možné vyhovět žalobě na odstranění plotu, není-li zaplocený pozemek „žalovanou“ fakticky využíván, žalovaná plot nevybudovala, žalobkyně o jeho stavbě věděla, tento stav trval několik desítek let, faktické právo k pozemku nebylo dlouhodobě vykonáváno, žalovaná se na vzniku situace nepodílela, chtěla situaci řešit a odstranění plotu by znemožnilo hospodářské využívání ostatních pozemků žalované a žalobkyni by žádný prospěch nepřineslo;

6) zda je správná úvaha, že proti sobě v posuzované věci stojí právo žalobkyně na ochranu vlastnického práva a žalovaná nedisponuje žádným subjektivním právem, do něhož by mohlo být v důsledku vyhovění žaloby zasaženo:

Takto vymezené otázky nemají významový přesah do všeobecného kontextu soudní praxe [nejsou relevantní rovněž pro posouzení jiných obdobných právních poměrů, resp. v konečném účinku nemohou mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů, neboť se týkají zcela konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1247/2019)]. Dovolatelka předestírá i takto nalézacími soudy nezjištěný skutek (že odstranění plotu by znemožnilo hospodářské využívání ostatních pozemků žalované a že by nepřineslo žalobkyni žádný prospěch), což není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Navíc s těmito otázkami nevymezila žádné předpoklady přípustnosti dovolání a prostřednictvím položených otázek pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu a domáhá se jejich přehodnocení a nepřiznání ochrany vlastnickému právu žalobkyně, což přípustnost dovolání nezakládá.

Pokud dovolatelka dovozuje, že se odvolací soud odchýlil při posuzování otázky zjevného zneužití práva žalobkyní od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, v němž dovolací soud neshledal za zjevně nepřiměřený závěr nalézacích soudů o zamítnutí žaloby, jíž se domáhal žalobce uložení žalovanému povinnosti zdržet se dalšího užívání pozemků žalobce pro rozpor s dobrými mravy (za situace, kdy žalovaný pozemek neužívá, pouze jím chovaná zvěř vniká na pozemek žalobce a spásá jej, přičemž nebylo prokázáno, že by tak byl žalobce nějak poškozován, že by zvěř bránila ve využití pozemku, které by mu přineslo prospěch; naopak zvěř napomáhá tím, že spásá nízký porost, udržení pozemků v souladu s plánem péče tamní přírodní rezervace), pak nelze přehlédnout, že v citovaném rozhodnutí, stejně jako v dalším dovolatelkou označeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, dovolací soud zdůraznil možnost zamítnutí vlastnické žaloby podle § 3 obč. zák. (nyní podle § 8 o. z.) jen zcela výjimečně. V posléze uvedeném rozhodnutí dovolací soud uvedl, že „Při posuzování podmínek pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák je však vždy třeba brát v úvahu princip vlastnické svobody, vyjádřený též v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle které vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Z tohoto principu vyplývá i právo vlastníka neužívat věc, pokud mu její užívání není uloženo zákonem. Zamítá-li soud vlastnickou žalobu proto, že uplatnění práva vlastníka na ochranu je v rozporu s dobrými mravy, jde v podstatě o případ nuceného omezení vlastnického práva (byť v případě, že se změní skutkové okolnosti, které vedly k zamítnutí žaloby, může se vlastník opět u soudu domáhat ochrany). Nelze sice vyloučit, že uplatnění práva vlastníka bránit se proti neoprávněným zásahům může být v konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy; půjde však vždy o výjimečné případy, kdy výkon práva vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení).“

Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Možnost přezkoumání závěrů, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, byla-li by tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019), jak ostatně uvádí i sama dovolatelka. Dovolací soud přitom zdůraznil, že zákaz zneužití práva (§ 8 o. z.) je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016).

Posouzení, zda v daném případě je namístě žalobu zamítnout pro zjevné zneužití práva (§ 8 o. z.), závisí tedy na posouzení konkrétních okolností věci. Závěry odvolacího soudu, jenž dovodil, že ke zjevnému zneužití práva žalobkyní nedošlo, které v rozhodnutí logicky zdůvodnil, nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Pokud dovolatelka prostřednictvím položených otázek naznačuje, že žaloba je ze strany žalobkyně šikanózní, pak nelze pominout, že neužívání pozemku žalobkyní od doby postavení plotu je logickým důsledkem toho, že na pozemek neměla z důvodu oplocení přístup. Od výše uvedené věci se tedy tímto projednávaná věc zásadním způsobem odlišuje, neboť v důsledku oplocení nemůže žalobkyně vlastní pozemek užívat vůbec a žalovaná se v řízení domáhá v podstatě trvalého nuceného omezení jejího vlastnického práva.

Jak je uvedeno výše, dovolací soud je vázán zjištěným skutkovým stavem nalézacími soudy, a přípustnost dovolání proto námitka, že nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu závěr, že předmětný pozemek má charakter pozemní komunikace (který navíc nebyl pro rozhodnutí podstatný), nemůže založit. Žádnou právní otázku a předpoklady přípustnosti dovolání nevymezila dovolatelka ani k dalším námitkám v dovolání uvedeným.

Napadeným výrokem II byla žaloba o uvedení pozemku do původního stavu zamítnuta. Dovolatelka nemá subjektivní legitimaci k podání dovolání proti zamítavému výroku, neboť jím v poměrech dovolatelky nemohla vzniknout žádná újma, jejíž existenci lze posuzovat jen z procesního hlediska a nikoli podle hmotného práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).

Dovolací soud proto z výše vyložených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně v určené lhůtě splněny, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 5. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru