Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 714/2001Rozsudek NS ze dne 29.04.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.714.2001.1
Dotčené předpisy

§ 116 odst. 1 předpisu č. 141/1950 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 714/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka, a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) J. M., nar. 8. 3. 1955, a B) L. M., nar. 25. 1. 1953, zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) J. N., nar. 21. 9. 1915, a 2) J. Š., nar. 29. 5. 1949, zastoupeným advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 8 C 617/92, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 1999, č.j. 17 Co 72/97-91, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobci a žalovaná 2) nemají ve vztahu mezi sebou právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Znojmě (dále jen \"soud prvního stupně\") rozsudkem z 6. 9. 1996, č. j. 8 C 617/92-59, zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit parc. č. 111 - zahradu v kat. území Ch., zapsanou na listu vlastnictví č. 346 u Katastrálního úřadu ve Z., a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že parc. č. 111 byla dříve označena jako parc. č. 193/2 a vznikla rozdělením parc. č. 193, kterou nabyli v roce 1950 přídělem manželé A. a Z. V. M. K. a M. S. nabyli v téže době přídělem parc. č. 190, sousedící s parc. č. 193. M. S. jako zahradu užívala kromě části parc. č. 190 také navazující parc. č.193. V roce 1956 se dědictvím po K. S. stala vlastnicí celého přídělu, který kupní smlouvou ze 17. 6. 1958 jako prodávající převedla na žalovanou 1) jako kupující. V té době byl pozemek parc. č. 193 připlocen k části parc. č. 190 a M. S. takto oplocený pozemek jako kupní smlouvou prodaný předala žalované 1), která ho nadále užívala jako pozemek, který ji patří. Teprve v roce 1973, když se žalovaná 1) rozhodla odprodat část parc. č. 190, zjistila, že část, kterou hodlá prodat, zahrnuje i část parc. č. 193. Proto byl v roce 1973 vypracován geometrický plán, kterým byl z parc. č. 193 oddělen díl B o výměře 208 m2, z parc. č. 190 díl C o výměře 185 m2, ze kterých byla jejich sloučením vytvořena parc. č. 193/2. Kupní smlouvu uzavřenou 8. 5. 1974 jako prodávající žalovaná 1) prodala díl C parc. č. 190 a A. a Z. V. díl B parc. č. 193 jako kupujícím z jedné třetiny M. Č., z jedné třetiny manželům M. a Z. O. a z jedné třetiny J. a JUDr. Ing. M. O. Parc. č. 193/1, která vznikla oddělením dílu B z parc. č. 193, nadále užívala žalovaná 1) a od roku 1992 také její dcera žalovaná 2), které žalovaná 1) darovací smlouvou uzavřenou 29. 10. 1992 darovala mimo jiné parc. č. 190. Jako vlastníci parc. č. 193/1 jsou v katastru nemovitostí vedeni žalobci, a to na základě kupní smlouvy, kterou uzavřeli 26. 1. 1988 se Z. V. - matkou žalobkyně B). Ta se stala vlastnicí celé parcely č. 198/1 v roce 1986, když dědictvím po manželovi A. V., zemř. 27. 8. 1986, nabyla ještě spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné poloviny. Smlouvou z 26. 1. 1988 zřídili žalobci Z. V. věcné břemeno, spočívající v právu užívat parc. č. 193/1. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci nejsou aktivně legitimováni k žalobě na vyklizení parc. č. 111, neboť takovou žalobu by mohla podat jen Z. V., jako osoba oprávněná z věcného břemene, zřízeného smlouvou z 26. 1. 1988. Kromě toho dovodil, že vlastnictví k této parc. č. 111 nabyla vydržením podle § 116 odst. l zákona č. 140/1951 Sb., občanský zákoník, žalovaná 1), neboť ji od 17. 6. 1958, kdy uzavřela kupní smlouvu s M. S., držela nejméně po dobu deseti let v dobré víře, že jí patří.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z 29. 3. 1999, č. j. 17 Co 72/97-91, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil, aby parc. č. 111 vyklidili do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud opakoval důkaz smlouvou uzavřenou 17. 6. 1958 mezi M. S. a žalovanou 1), ze které zjistil, že její předmět byl vymezen jako usedlost čp. 65 ve Ch. Podle návrhu přídělu a grafického přídělového plánu pro Ch., jehož kopiemi provedl odvolací soud rovněž důkaz, tvořila obsah přídělu M. a K. S., vedeného pod č. 45, také parc. č. 190 a přídělu A. a Z. V. pod č. 50 parc. č. 193, takže jak manželům S. a tak V. byla přidělena jen jedna zahrada a parc. č. 193 tak nemohla být předmětem smlouvy, kterou M. S. a žalovaná 1) uzavřely v roce 1956. Žalobkyně B), kterou odvolací soud vyslechl, vypověděla, že „její rodiče užívali předmětnou parcelu až do doby, než ji zabralo družstvo“. Tato výpověď byla v souladu s přípisem Obecního úřadu ve Ch. z 18. 2. 1992, kterým úřad sdělil zástupci žalobců, že „až při parcelaci pozemků došlo k posunu hranic pozemků, později byly utvořeny zahrady, čímž se na pozemek žalobců dostaly žalované“ a podle odvolacího soudu tak „právní předchůdkyně žalovaných nemohla užívat předmětný pozemek, který žalovaná 1) spolu s manželem začali užívat až po zakoupení od M. S.“ Odvolací soud na základě tohoto doplnění dospěl k závěru, že žalovaná 1) nemohla od roku 1958 vydržet vlastnické právo k parc. č. 193 do 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Ten nabytí vlastnictví vydržením neupravoval. Vznik vlastnického práva uvedeným způsobem bylo možný až podle novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., účinné od 1. 4. 1983, avšak jen za předpokladu dobré víry držitele k tomuto datu. Žalovaná 1) však již od roku 1974, když prodávala část parc. č. 190 M. Č. a manželům O., věděla, že není oprávněnou držitelkou parc. č. 193, neboť je ve vlastnictví manželů V. Pro nedostatek dobré víry nemohly žalované nabýt vlastnické právo vydržením k předmětnému pozemku ani podle § 130a ObčZ ve znění zákona novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Odvolací soud uzavřel, že žalobci jako vlastníci pozemku parc. č. 111 jsou oprávněni domáhat se jeho vyklizení proti žalovaným jako neoprávněným držitelkám. Tomu nebrání ani věcné břemeno spočívající v užívání tohoto pozemku, zřízené ve prospěch Z. V., neboť „zřízením tohoto věcného břemene se žalobci nezbavili vlastnického práva k pozemku.“

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná B) dovolání. Namítá, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že právní předchůdkyně žalované 1) neužívala parc. č. 193 nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přikládá k dovolání prohlášení svědků M. B., L. B. a J. S., které odvolací soud opomněl vyslechnout. Podle těchto prohlášení A. V. v letech 1951 - 1952 odmítl zahradu parc. č. 193, ta byla přidělena M. S. a jí původně přidělená parc. č. 190 byla přidělena J. S. Nedopatřením se nedostaly tyto změny do evidence nemovitostí, ale v knize evidence půdy MNV Ch. z roku 1958, jejíž částečná kopie byla soudu prvního stupně předložena, je jako vlastník parc. č. 193 veden O. N., manžel žalované 1), zatímco A. V. v téže knize je veden jako vlastník pozemků č. 47/1 a 207. V knize záznamů HTUP z roku 1965 je zaznamenána směna parc. č. 207 za náhradní pozemek č. 422/6 auJ. S. směna pozemku parc. č. 186 za náhradní pozemky č. 190/1 a 422/16. Kopie těchto záznamů žalovaná 2) s dovoláním rovněž předkládá. K přípisu Obecního úřadu ve Ch. z 18. 2. 1992 žalovaná 2) namítá, že je podepsaný starostou V. B., který však současně sdělil, že se žádné záznamy k pozemkům nedochovaly. To je však v rozporu s listinami, které předložila již soudu prvního stupně a které předložila s dovoláním. Obsah přípisu se jeví problematickým také proto, že jmenovaný starosta měl v době parcelace pozemků asi deset let. M. S. držela tedy parc. č. 193 v dobré víře, že ji patří nejpozději od roku 1952 a se započtením držby této právní předchůdkyně vydržela vlastnické právo k této parcele žalovaná 1) v desetileté lhůtě za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku. Žalovaná 2) navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl ve vztahu k ní zrušen a věc vrácena tomuto soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud provedl řízení podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).

Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1, 3 OSŘ.

Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. l OSŘ ani jiné vady řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolacím soudem zjištěny nebyly.

Odvolací soud dospěl ke zjištění, že M. S., právní předchůdkyně žalované 2) ve vlastnictví pozemku parc. č. 190, neužívala sousední parcelu č. 193 z obsahu kupní smlouvy ze 17. 6. 1958, přípisu Obecního úřadu ve Ch. z 19. 8. 1992 a výpovědi žalobkyně B). Nevypořádal se s tím, že před soudem prvního stupně slyšení svědci M. B., sestra žalované 1) aj. S., který užívá parc. č. 190, naopak vypověděli, že M. S. parc. č. 193 oplotila, resp. připlotila k parc. č. 190, resp. je ani sám znovu nevyslechl (s návrhem na výslech svědka L. B. přichází žalovaná 2) až v dovolání).

I kdyby však M. S. parc. č. 193 užívala, resp. měla v držbě, je podstatné, zda byla jeho oprávněnou držitelkou, neboť jen oprávněná držba mohla založit běh vydržecí doby. Podle § 116 odst 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, práva vlastnického k věci nemovité nabyl, kdo ji držel oprávněně a nepřetržitě po dobu deseti let a podle odstavce 2 téhož ustanovení, kdo nabyl oprávněné držby od držitele oprávněného, mohl si započíst vydržecí dobu předchůdcovu. Oprávněným držitelem věci byl podle § 143 a § 145 odst. l téhož občanského zákoníku ten, kdo s věcí nakládal jako s vlastní a byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Dobrou víru je třeba hodnotit nikoli jen z hlediska subjektivního přesvědčení držitele, ale se zřetelem ke všem objektivním okolnostem, z nichž lze na důvodné přesvědčení usuzovat. Dobrou víru jako psychický stav nelze přímo dokazovat, ale lze na ni usuzovat z okolností, jak se projevuje (k tomu srov. R 8/1991 a 45/1986 - str. 498 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 395/96 z 31. 3. 1998, které vykládají dobrou víru oprávněného držitele sice podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ale vzhledem k obsahově shodnému vymezení oprávněného držitele v § 132 a, § 135a ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. a v § 130 ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 jsou použitelné i pro výklad § 145 zákona č. 141/1950 Sb.).

Odvolací soud poukázal také na to, že M. S. byla přidělena jen „jedna zahrada“, tj. parc. č. 190, kterou také v roce 1956 prodala žalované 1). Žalovaná 2) v dovolání přichází s tím, že M. S. byla původně v přídělovém řízení přidělena parc. č. 190, ale pak došlo v letech 1951-52 ke změně tak, že jí byla přidělena parc. č. 193. V prvé řadě pomíjí, že M. S. byla jen spoluvlastnicí parc. č. 190 spolu s manželem K. S. a ten zemřel až v roce 1956. Kromě toho jde o tvrzení nové, neboť žalovaná 1) před soudy obou stupňů dosud neuvedla, že se nepovažovala za vlastnici parc. č. 190 a ani žalovaná 2) neuváděla, že není její vlastnicí. Naopak žalovaná 1) v roce 1974 odprodala část parc. č. 190, kterou také užívala, M. Č. a manželům O., a po té vzniklá parc. č. 190 byla také předmětem darovací smlouvy, kterou spolu žalované uzavřely v roce 1992. Žalovaná 1) tedy v roce 1974, když prodávala část parc. č. 190, neměla pochyby o tom, že nenabyla vydržením vlastnictví k sousední parc. č. 193, tedy že do roku 1964 uplynula desetiletá vydržecí doba, kterou pro vydržení zákona č. 141/1950 Sb. stanovil, a že by si mohla započítat držbu pozemku M. S., která by byla držbou oprávněnou. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná 1) nemohla si započítat držbu pozemku právní předchůdkyní M. S. je tedy správný. Na tom nemění nic ani kopie zápisů MNV Ch. o evidenci půdy, které se týkaly O. N. a A. V., když u prvého je veden pozemek parc. č. 193 a u druhého pozemek č. 207, neboť může jít o evidenci uživatelů, když O. N. manžel žalované 1) nikdy vlastníkem parc. č. 193 nebyl. Zápis ohledně J. S. a záznamy HTUP z roku 1965 předkládá žalovaná k důkazu až v dovolacím řízení a dovolací soud k nim proto nemůže přihlížet.

Rozsudek odvolacího soudu je z pohledu dovolacích námitek správný a dovolání bylo proto podle § 243b odst. l OSŘ zamítnuto.

Žalobci byli v dovolacím řízení úspěšní a příslušelo by jim proto vůči dovolatelce právo na náhradu nákladů tohoto řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. l, § 151 odst. l a § 142 odst. l OSŘ). Náklady jim však nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2002

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru