Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 703/2020Usnesení NS ze dne 25.08.2020

HeslaOchrana vlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.703.2020.1
Dotčené předpisy

§ 1042 o. z.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 703/2020-214

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek Garáže Archeologická, se sídlem v Praze 13, Archeologická 2621/5, IČO 28520718, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mašínem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 285/19, proti žalované RG-parking s. r. o., se sídlem ve Vlastci 7, IČO 27630986, zastoupené Mgr. Zdeňkem Jouklem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 580/4, o ochranu vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 138/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2019, č. j. 28 Co 156/2019-144, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2019, č. j. 28 Co 156/2019-144, se zamítá.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2019, č. j. 6 C 138/2018-100, uložil žalované povinnost zdržet se bránění volnému, bezplatnému a nerušenému užívání vjezdu na střechu a střechy budovy, bránění volnému přístupu osob a volnému, bezplatnému a nerušenému vjezdu a výjezdu vozidel na střechu této budovy za účelem parkování vozidel na střeše budovy č. p. 2621, způsob využití garáž, postavené na pozemku parc. č. 2131/674, v katastrálním území Stodůlky, obec Praha (dále jen „předmětná budova“) – (výrok I). Dále žalované uložil povinnost odstranit technické zařízení, které brání volnému přístupu osob a vjezdu a výjezdu vozidel na střechu předmětné budovy za účelem parkování vozidel, a to závoru umístěnou na dolní části vjezdové rampy, bránu umístěnou na střeše předmětné budovy, přívody inženýrských sítí do brány, a to přívody elektrické energie a datové kabely umístěné na předmětné budově (výrok II). Žalobu odmítl v části, ve které se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované povinnost zdržet se veškerých neoprávněných zásahů do vlastnického práva vlastníků ke společným částem předmětné budovy (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 28 Co 156/2019-144, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil; ve výroku II rozsudek soudu zrušil v části, kterou bylo žalované uloženo odstranit závoru umístěnou na dolní části vjezdové rampy na střeše předmětné budovy a odstranit přívody inženýrských sítí do brány, a to přívody elektrické energie a datové kabely umístěné na předmětné budově, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak i v tomto výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části výroku, kterou došlo k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Jako dosud v praxi dovolacího soudu neřešené vymezila otázky: a) zda právo odpovídající věcnému břemeni užívání plochy určené k parkování vylučuje užívání této plochy za účelem parkování vlastníkem a případně dalšími osobami; b) zda může osoba povinná z věcného břemene, která smlouvu jako zřizovatel věcného břemene neuzavírala, vymáhat po osobě oprávněné z věcného břemene povinnost nevyplývající přímo ze zákona, která tíží osobu oprávněnou z věcného břemene; c) zda souhlas s veřejným užíváním účelové komunikace může být obsažen v dvoustranném právním úkonu. Dále se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce d), zda se rozsah věcného břemene vzniklého před 1. 1. 2014 posoudí podle pravidel obsažených v zákoně č. 89/2012 Sb. Mimoto namítá, že na základě napadeného rozhodnutí došlo k založení práv subjektům, které nejsou účastníky řízení. Navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání věci.

Žalobce ve vyjádření uvedl, že považuje napadené rozhodnutí za správné a ztotožnil se s ním. Dovolání neosahuje žádnou právně relevantní argumentaci, která by zakládala jeho přípustnost a která by odůvodňovala zrušení či změnu napadeného rozhodnutí. Žalovaná se opakovaně pokouší zastřít podstatu dané věci – skutečnost, že žalovaná se dopustila a dopouští neoprávněného zásahu do vlastnického práva vlastníků garáží v předmětné budově. Zdůrazňuje, že dovolacímu přezkumu nepodléhají skutkové závěry a hodnocení důkazů. Dodatek smlouvy o zřízení věcného břemene nebyl nikdy vložen do katastru nemovitostí. Žalovaná není oprávněna jakkoliv omezovat vlastníkům garáží výkon jejich vlastnického práva a podmiňovat přístup na střechu předmětné budovy placením poplatků. Soudy vyřešily otázku rozsahu oprávnění vyplývajícího z věcného břemene správně. Na místě se nenachází ani žádná tvrzená pozemní komunikace. Navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání a rovněž zamítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatelka označila za důvod přípustnosti dovolání otázku rozsahu věcného břemene užívání plochy určené k parkování. Konkrétně, zda zřízením věcného břemene užívání střešní plochy vylučuje z užívání této plochy za účelem parkování vlastníka a případně i další osoby.

Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neupravoval způsob výkonu a rozsah práv odpovídajících věcným břemenům. Je však shoda v tom, že oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně, že jeho výkon musí být v souladu s dobrými mravy a že věcná břemena nemohou být svémocně rozšiřována; v případě pochybností o rozsahu věcného břemene platí i bez výslovné úpravy, že povinný má být omezován spíše méně než více [srovnej Spáčil, J. Věcná břemena v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 37–38, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2647/2004 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 12, str. 460 a násl.)]. Lze tedy vyjít z toho, že při výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni nezáleží tolik na způsobu jeho výkonu, jako na tom, že tímto výkonem nesmí být povinný zatěžován nad dojednanou míru, příp. nad míru, se kterou zřizovatelé věcného břemene měli a mohli s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci počítat.

Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007, v němž je uvedeno: „Svědčí-li tedy oprávněnému z věcného břemene právo užívání celého bytu a ve smlouvě o zřízení věcného břemene není uvedeno něco jiného, nemá vlastník bytu nadále právo byt užívat.“ Věcné břemeno užívání střešní plochy předmětné budovy v dovolání odlišuje od služebností cesty a stezky a naopak jej přirovnává k věcnému břemenu užívání bytu nebo inženýrské sítě. Svůj názor podkládá tím, že v případě zřízení břemena k celému bytu je vyloučeno, aby byl byt souběžně užíván vlastníkem či jinou osobou, podobně jako parkovací stání.

Dovolatelka se v této souvislosti především snaží argumentovat ve prospěch závěru, že zřízené věcné břemeno spočívá v jejím výhradním užívání střešní plochy budovy a všech svislých ploch vnějšího opláštění budovy za účelem umísťování reklam třetích osob.

S tímto závěrem však dovolací soud nesouhlasí.

Z čl. II smlouvy o zřízení věcného břemene je ve vztahu k žalované – výslovně označené jako oprávněné z věcného břemene – smluvně ujednáno, že bude provozovatelkou parkovacích míst na střeše budovy. Na to pak navazuje čl. III zřizující mimo jiné věcné břemeno užívání střešní plochy budovy. Čl. IV smlouvy upravující úplatu za zřízení věcného břemene výslovně deklaruje, že cena za zřízení věcného břemene je stanovena mimo jiné s ohledem na skutečnost, že parkovací místa budou provozována žalovanou jakožto oprávněnou z věcného břemene bezplatně.

Z uvedeného nemá dovolací soud pochybnost o tom, že obsahem smluvního ujednání je věcné břemeno mimo jiné spočívající v užívání střešní plochy budovy k bezplatnému provozování parkovacích míst.

Nemůže proto založit přípustnost dovolání otázka, zda „právo odpovídající věcnému břemeni (služebnosti) užívání plochy určené k parkování zřízení ve prospěch určité osoby vylučuje užívání této plochy za účelem parkování vlastníkem a případně i dalšími osobami“, jestliže se žalobce domáhá ochrany proti výkonu věcného břemene spočívajícím v úplatném (tedy překračujícím jeho rozsah a obsah) provozování parkoviště na střeše budovy.

Dovolatelka dále namítá nesprávný výklad přechodných ustanovení. Nebyl-li obsah věcného břemene určen právní skutečností jej zakládající, měly soudy postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb.

Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože ke vzniku věcného břemene smlouvou mělo dojít před 1. 1. 2014, postupovaly soudy obou stupňů při posouzení obsahu věcného břemene správně podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „obč. zák.“).

Výjimku by představovala žaloba na ochranu práv ze služebnosti, o níž soudy rozhodují po 1. 1. 2014 již podle ustanovení o. z. [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4491/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)], o tu však v řešeném případě nešlo.

Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3833/2012 není případný z pohledu její dovolací argumentace. V tomto rozhodnutí totiž Nejvyšší soud výslovně vysvětlil, že rozsah a obsah smluvně zřízeného věcného břemene u smluv uzavřených před 1. 1. 2014 – jako v daném případě – se řídí úpravou obsaženou v obč. zák. Jestliže pak uvedené rozhodnutí na svém konci uvádí, že tato pravidla se uplatní podle výslovného znění zákona i po 1. 1. 2014, je z odůvodnění rozhodnutí zcela jasně patrno, že o. z. vychází v § 1258 a § 1264 odst. 1, 2 z obdobných principů určujících obsah služebnosti. Nejde však o formulaci závěru, že by se obsah smluv o zřízení věcného břemene uzavřených před 1. 1. 2014, měl po 1. 1. 2014 bez dalšího posuzovat podle o. z. Rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3833/2012 vychází z toho, že tam, kde mezi účastníky smlouvy nebylo nic sjednáno, se uplatní dispozitivní úprava o. z. i pro věcná břemena vzniklá podle obč. zák.

Dovolatelka dále uvádí, že na základě napadeného rozhodnutí došlo k založení práv subjektům, které nejsou účastníky řízení.

Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.

Přípustná nemůže být tato námitka již z toho důvodu, že ve vztahu k ní žalovaná žádným způsobem nevymezila otázku přípustnosti dovolání. Ani v opačném případě by ji nebylo možné považovat za důvodnou. Účinků právní moci nabude, resp. nabylo konečné rozhodnutí v této věci toliko ve vztahu k účastníkům řízení a nikoliv ve vztahu ke třetím subjektům. Pakliže by třetí osoba kupříkladu rušila právo žalované k parkovací ploše v předmětné budově, není tím dotčeno právo žalované se takovému zásahu bránit; nevzniká zde překážka rei iudicatae. Nelze se ztotožnit s paralelou žalované o actione populari, kterou by mohl ve veřejném zájmu podat kdokoliv, ani s přesahem účinků konečného rozhodnutí o této věci i na další subjekty.

Dále dovolatelka namítá, že povinnost provozovat parkoviště bezplatně je toliko obligačního charakteru. Navíc dohodu uzavřela RG-stavby, s. r. o. s Městskou částí Praha 13; dovolatelka nebyla smluvní stranou.

Tato námitka není důvodná. Z čl. IV smlouvy o zřízení věcného břemene jasně vyplývá, že úplata za zřízení věcného břemene je určena mimo jiné s přihlédnutím k tomu, že žalovaná jako oprávněná z věcného břemene bude parkovací místa provozovat bezplatně. S ohledem na čl. II a III smlouvy – jak je vyložil dovolací soud výše – je zřejmé, že bezúplatný provoz parkoviště nemá obligační charakter, ale je součástí sjednaných podmínek výkonu věcného břemene.

Dále dovolatelka vymezila otázku vlastnictví příjezdové cesty a práva veřejného užívání.

Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.

Odvolací soud uvedl, že žalovaná argumentaci ohledně toho, že vjezd do předmětné budovy – účelová komunikace – je ve vlastnictví žalované, podstatně doplnila až v odvolacím řízení, kdy poprvé začala tvrdit, že vjezd na střechu garáží a svrchní část střechy je samostatnou věcí, kterou tudíž mohla nabýt do svého vlastnictví. Tím, že žalovaná rozhodné tvrzení o tom, že by mělo jít o samostatnou věc, prezentovala až v odvolacím řízení, nemůže odvolací soud k tomuto novému tvrzení podle § 213 odst. 5 o. s. ř. přihlédnout, jinak by došlo k porušení zásady neúplné apelace.

Dovolatelka však tento stěžejní závěr patřičně nenapadla. Nevymezila totiž ve vztahu k němu otázku procesního práva a její námitky v procesní rovině zůstávají v rovině vytýkání vad řízení, k nimž by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že primární závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky pro pozdní uplatnění nebyl řádně zpochybněn, nemohl se dovolací soud věnovat meritornímu přezkumu této otázky, resp. dalšími závěry, co odvolací soud ve svém rozhodnutí učinil nad rámec, protože na nich není napadené rozhodnutí založeno.

Dovolatelka v této souvislosti vymezuje toliko otázku hmotného práva, „zda souhlas vlastníka s veřejným užíváním účelové komunikace může být obsažen ve dvoustranném právním úkonu, který zakládá práva a povinnosti pouze mezi jeho stranami.“

Dovolacímu soudu však především vůbec není zřejmé, jak by se tato otázka měla pro dovolatelku příznivě promítnout v poměrech souzené věci, jestliže v dovolání sama žalovaná uvádí, že příjezdová komunikace na střechu má charakter účelové komunikace. Jak odvolací soud správně vysvětlil, a potud soud dovolací na jeho rozhodnutí odkazuje, účelovou komunikaci je možné užívat z titulu obecného užívání podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Ostatně i přímo ve smlouvě o zřízení věcného břemene je v čl. III výslovně konstatováno, že přístup a příjezd na střešní plochu budovy je zajištěn přes veřejné komunikace.

Poslední otázku, která má založit přípustnost dovolání, vymezuje dovolatelka tak, zda „může osoba povinná z věcného břemene, která tuto smlouvu jako zřizovatel věcného břemene neuzavírala, vymáhat po osobě oprávněné z věcného břemene povinnost nevyplývající přímo ze zákona, která tíží osobu oprávněnou z věcného břemene.“

Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení konkrétně neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12, a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7484, dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Uvedená námitka nebyla v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně obsažena.

Ani zde však není dovolacímu soudu zřejmý její konkrétní význam pro danou věc, jestliže sama dovolatelka označuje žalobkyni výslovně za povinnou z věcného břemene, tj. zjevně za osobu, která vstoupila do práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o zřízení věcného břemene a tudíž za osobu, na kterou práva a povinnosti z této smlouvy dopadají.

Žalobkyně není povinna trpět výkon věcného břemene nad jeho sjednaný obsah či obsah vyplývající ze zákona. Pokud bylo zřízeno věcné břemeno bezplatného provozu parkoviště, a žalovaná ho provozuje za úplatu, překračuje práva plynoucí z věcného břemene a žalobkyně není povinna takový výkon trpět.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl částečně zrušen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, a řízení tedy doposud neskončilo, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení; rozhodne o ní soud prvního stupně.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 8. 2020

Mgr. Michal Králík Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru