Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 655/2001Rozsudek NS ze dne 04.09.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.655.2001.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 655/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) R. J., a B) V. J., obou zastoupených advokátem, proti žalované obci H., o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 2444/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. srpna 2000, č. j. 11 Co 509/99-27, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. srpna 2000, č. j. 11 Co 509/99-27, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. dubna 1999, č. j. 14 C 2444/97-10, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud určil, že jsou bezpodílovými spoluvlastníky domu č. p. 41 a pozemků parcelních čísel 144, 56/1, 348/3, 361/5 a 348/8 v obci a kat. úz. H. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Výrok ve věci samé zněl: „Návrh se zamítá“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, zaujal však právní názor, že kupní smlouvy uzavřené mezi Obecním úřadem v H., zastoupeným starostou V. V., jako prodávajícím a žalobci jako kupujícími z 25. 3. 1991 a 18. 7. 1991, týkající se označených nemovitostí, jsou neplatné, neboť obecní úřad neměl a nemá právní subjektivitu. Podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, je obecní úřad orgánem obce a zákon mu nepřiznává způsobilost samostatně nabývat práva a povinnosti z právních vztahů. Podle § 4 zákona č. 367/1990 Sb. způsobilost k vystupování v právních vztazích svým jménem mají obce.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 3. srpna 2000, č. j. 11 Co 509/99-27, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, proti svému rozsudku připustil dovolání a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu žalobců na požadovaném určení. Žalobci jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci označených nemovitostí na základě předmětných kupních smluv, řádně registrovaných bývalým Státním notářstvím v D., nemovitosti užívají, ve výkonu vlastnických práv nejsou nikým rušeni, jejich vlastnické právo nikdo nezpochybnil a pouhé tvrzení, že by se tak mohlo stát v budoucnu, nemůže být právně významné. Vzhledem k tomu, že je nezpochybnitelná jejich dobrá víra, že se stali řádnými vlastníky nemovitostí, svědčil by v jejich prospěch i důvod nabytí vlastnictví vydržením. Žalovaná vlastnické právo žalobců nepopírá. Nelze tudíž dovodit nejistotu právního vztahu nebo ohrožení vlastnického práva žalobců. Otázkou platnosti kupních smluv se odvolací soud již nezabýval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Jsou toho názoru, že nesprávné označení prodávajícího subjektu za stavu, kdy je nesporné, kdo jsou smluvní strany a jaká byla jejich vůle, není vadou, která by činila smlouvu neplatnou. Za situace, kdy odvolací soud nevyjádřil souhlas s tím, že kupní smlouvy nejsou platné, mají právní zájem na upevnění své právní jistoty, ale i právní jistoty žalované a případných nabyvatelů předmětných nemovitostí. Jediným způsobem, jak nabýt právní jistotu, je pouze soudní rozhodnutí. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Žalobci nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

Pokud je dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud i k vadám řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání výslovně uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ).

Podle § 155 odst. 1 OSŘ obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku. Obsah výroku rozsudku musí vyjádřit vztah k obsahu návrhu na zahájení řízení. Podle směrnice pléna Nejvyššího soudu z 18. 12. 1967, Pls 6/67, o předpokladech pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudů prvního stupně, publikované ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod V/1968, „nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být ovšem určitost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo zcela jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku formulován pouhým odkazem na obsah žalobního návrhu slovy „návrhu se nevyhovuje“ nebo „návrh se zamítá“. Z výroku formulovaného slovy „návrh se zamítá“ není patrno, jaký nárok byl uplatněn a co se jím zamítá. Určitost výroku rozsudku je významná i z hlediska překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně obsahující z důvodu neurčitosti nesprávný výrok, zatížil řízení jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) OSŘ].

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), je skutečnost, že žalobce má na určení naléhavý právní zájem.

Právní posouzení věci odvolacím soudem v obou důvodech zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení není správné.

Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti může mít i osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník, je-li její nabyté právo k nemovitosti kvalifikovaně zpochybňováno převodcem a není-li přitom dán důvod k žalobě na plnění. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tehdy, kdy by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kdy by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Nejvyšší soud již v rozhodnutí publikovaném v časopise Soudní judikatura pod číslem 21, ročník 1997, zaujal právní názor, že „určovací žaloba podle § 80 písm.c) OSŘ je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. V daném případě má rozhodnutí o požadovaném určení pro žalobce preventivní význam, neboť se jím vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám. Nelze pominout, že vlastnictví žalobců bylo již jednou zpochybňováno v soudním řízení, které bylo zastaveno z formálních důvodů. Není vyloučeno, že žalovaná, jejíž vůli vyjadřuje obměňované zastupitelstvo obce, bude později jiného názoru, než v době rozhodování odvolacího soudu, a uplatní u soudu návrh, aby bylo určeno, že vlastníkem je ona s tím, že žalobci sporné nemovitosti nenabyli platně. Nalézacímu soudu by pak nezbylo, než se otázkou platnosti převodní smlouvy jako otázkou předběžnou zabývat. Přitom nelze předem říci, zda by převodce v tomto sporu byl či nebyl úspěšný. Nelze nevidět ani skutečnost, že obě strany mají zájem na tom, aby vlastnictví ke sporným nemovitostem bylo najisto postaveno.

Nemohou obstát ani závěry odvolacího soudu o nezpochybnitelnosti dobré víry žalobců, že jsou vlastníky označených nemovitostí, svědčící pro nabytí vlastnictví vydržením. Nabytou dobrou víru může držitel ztratit. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 5/2001 pod č. 49, uvedl, že „dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří“. Zpochybnění vlastnictví držitele k věci tedy objektivně vylučuje jeho dobrou víru, že mu věc patří jako vlastníkovi, přestože i nadále subjektivně může být v dobré víře. K tomu též srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 1043/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 130, svazek 2, jehož závěry týkající se trvání dobré víry jsou použitelné i v daném sporu. Jestliže Obecní úřad v H. jako orgán žalované, byť nemá právní subjektivitu, napadl žalobou platnost kupních smluv z 25. 3. 1991 a 18. 7. 1991 a tím také zpochybnil vlastnictví žalobců k označeným nemovitostem, nemohou být žalobci od té doby v dobré víře, že jsou řádnými vlastníky označených nemovitostí, a to i přesto, že řízení o určení neplatnosti kupních smluv bylo zastaveno. Ostatně (a především) nelze přehlédnout, že i soud prvního stupně v této věci považoval tyto kupní smlouvy za neplatné.

S ohledem na uvedené lze učinit závěr, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení svého vlastnického práva k označeným nemovitostem ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ.

Protože v řízení došlo k jiné vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné, dovolací soud podle § 243b odst. 1 a 2 OSŘ rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. září 2002

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru