Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 635/2013Usnesení NS ze dne 19.11.2013

HeslaOchrana vlastnictví
Žaloba určovací
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.635.2013.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 4033/13 ze dne 03.08.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 635/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně JUDr. J. V., proti žalovaným: 1) OPZ PLUS, a. s., se sídlem v Praze 1, Hradební 3, IČO: 45274835, zastoupené JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, 2) JUDr. Jiřině Lužové, správkyni konkurzní podstaty úpadce OPZ PLUS, a. s., se sídlem v Praze 1, Dušní 22, 3) PHL – G.E.N. s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, IČO: 28162684, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná 1, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 57/2006, o dovolání žalobkyně a žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2011, č. j. 16 Co 448/2008-861, takto:

I. Dovolání se odmítají.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 3) náklady dovolacího řízení ve výši 1 573,- Kč do tří dnů od právní moci k rukám jejího zástupce JUDr. Michala Žižlavského.

III. Žalovaná 1) je povinna nahradit žalované 3) náklady dovolacího řízení ve výši 1 573,- Kč do tří dnů od právní moci k rukám jejího zástupce JUDr. Michala Žižlavského.

IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 3) na straně jedné a žalovanou 2) na straně druhé žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. července 2007, č. j. 11 C 57/2006-434, ve výroku I. zamítl žalobu žalobkyně na určení, že žalovaná 1) je vlastníkem ideálního podílu 7/8 pozemku parc. č. 31/2 a budovy, nacházející se na tomto pozemku (dále též jen „předmětné nemovitosti“), vše v katastrálním území N. M., obci P. Ve výrocích II. – IV. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně nejdříve konstatoval, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť je menšinovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí a je oprávněna požadovat, aby bylo postaveno najisto, kdo je většinovým spoluvlastníkem.

Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky je nesporné, že žalovaná 1) na valné hromadě společnosti rozhodla o založení společnosti Správa nemovitostí, a. s., která byla přejmenována na C – majetkový fond, a. s. a později se transformovala v žalovanou 3). Žalovaná 1) se zavázala vložit do založené společnosti nepeněžitý vklad spočívající v nemovitostech v hodnotě 28 000 000,- Kč, včetně nemovitostí, které jsou předmětem řízení. Mezi stranami zůstalo sporné, zda je prohlášení žalované 1) o nepeněžitém vkladu platným právním úkonem. Soud prvního stupně vyšel z rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 200/2005-229, z něhož vyplynulo, že prohlášení žalované 1) o nepeněžitém vkladu je platným právním úkonem, a proto nemohou být předmětné nemovitosti předmětem konkurzního řízení na majetek žalované 1). Vzhledem ke skutečnosti, že v současné době je vlastníkem 7/8 předmětných nemovitostí společnost CIMEX Praha, a. s. (právní předchůdce žalované 3)), nemůže jím být žalovaná 1).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. března 2011, č. j. 16 Co 448/2008-861, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 2) zrušil a řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2) zastavil. Ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku). Ve výrocích II. - IV. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak i právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a zastavil řízení ve vztahu k žalované 2), neboť žalobkyně vzala vůči žalované 2) žalobu zpět. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobkyně jako menšinová spoluvlastnice předmětných nemovitostí má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. K námitce žalované 1) ohledně věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1305/2004, který byl v řešené věci dříve vydán, uvedl, že věcná příslušnost soudu prvního stupně je dána. Odvolací soud sice připustil, že rozhodnutí soudu v incidenčním sporu v rámci konkurzního řízení nenahrazuje rozhodnutí obecného soudu o určení vlastnictví, nicméně pokud je v něm řešena otázka platnosti právního úkonu, je odvolací soud povinen z něj vycházet. Pokud tedy soud prvního stupně přijal závěr, že prohlášení žalované 1) o nepeněžitém vkladu je platným právním úkonem, nelze mu ničeho vytknout. Předmětné nemovitosti byly v prohlášení oproti přesvědčení žalobkyně uvedeny dostatečně určitě a srozumitelně. Pokud žalobkyně namítala nesprávnost postupu katastrálního úřadu, který povolil vklad vlastnického práva na základě uvedeného prohlášení, není v kompetenci odvolacího soudu se přezkumem tohoto rozhodnutí zabývat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a žalovaná 1) dovolání.

Žalobkyně má za to, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje dovolací důvod postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Žalobkyně uvedla, že předcházející rozhodnutí ve věci, ve kterých se řešila platnost prohlášení žalované 1) o nepeněžitém vkladu, nejsou závazná pro soud rozhodující o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Pokud v předcházejících rozhodnutích došlo k posouzení předběžné otázky spočívající v platnosti prohlášení žalované 1) o nepeněžitém vkladu, nelze z něj předjímat výsledek sporu v řízení o určení vlastnického práva k těmto nemovitostem. Žalobkyně poukázala na ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. s tím, že otázky, které přísluší rozhodnout jinému orgánu, si může soud – až na výjimky – posoudit sám. Soud není vázán posouzením předběžné otázky v jiném řízení, pokud posouzení této otázky není v jiném řízení předmětem sporu. Žalobkyně uvedla, že ani nebyla účastníkem incidenčních sporů, ve kterých se otázka platnosti prohlášení žalované 1) o nepeněžitém vkladu řešila. O otázce platnosti prohlášení žalované 1) o nepeněžitém vkladu tak rozhodoval nepříslušný soud, což žalobkyně považuje za vadu řízení. Žalobkyně dále rozvedla, z jakých důvodů je prohlášení žalované 1) o nepeněžitém vkladu neplatné. Zejména uvedla, že usnesení valné hromady žalované 1) je neúčinné, neboť valná hromada neměla pravomoc o vkladu nemovitosti do základního kapitálu jiné společnosti rozhodovat. Podle jejího názoru žalovaná 1) již v době, kdy uvedené prohlášení činila, počítala s tím, že zakládaná společnost bude vlastnit předmětné nemovitosti, neboť Bytový podnik Praha 1 a žalovaná 1) uzavřely dohodu o vydání věci, a to i ohledně 1/8 předmětných nemovitostí, s čímž souhlasila právní předchůdkyně žalobkyně. Nalézací soudy podle jejího názoru pochybily, pokud se nezabývaly tím, že jednání žalované 1) směřovalo k ,,vyvedení“ majetku v situaci, kdy žalovaná 1) byla předlužena, čímž zkrátila své věřitele. Pokud bylo úmyslem žalované 1) dosáhnout výsledku, který odporuje zákonu nebo jej obchází, je takové jednání absolutně neplatné. Žalobkyně připomněla, že žalovaná 1) nezískala za provedenou transakci žádné odpovídající protiplnění. Vzhledem ke skutečnosti, že nepeněžitý vklad byl učiněn do personálně propojené společnosti, musely obě strany vědět, že věřitelé žalované 1) nebudou moci být řádně uspokojeni. Žalobkyně vytkla nalézacím soudům, že nezjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení věci a neprovedly jí nabídnuté důkazy. Poukázala na to, že její právní předchůdkyni nebylo nikdy doručeno rozhodnutí o povolení vkladu na základě prohlášení žalované 1) o nepeněžitém vkladu. Nalézacím soudům tedy vykla, že se nezabývaly tím, zda bylo povolení vkladu pravomocné. Podle žalobkyně je navíc zřejmé, že s listinou obsahující předmětné prohlášení, bylo po povolení vkladu manipulováno. Vzhledem k tomu, že se společnost C – majetkový fond, a. s. nikdy nestala vlastnicí předmětných nemovitostí, nemohla se jí stát ani žalovaná 3). Žalobkyně namítla, že v prohlášení žalované 1) o nepeněžitém vkladu není uvedena žádná stavba, a proto nemohla být předmětná budova předmětem nepeněžitého vkladu. Pokud však měla být předmětem vkladu nějaká budova, jednalo se o jinou budovu než tu, která je předmětem řízení. V prohlášení zakladatele je zřejmě označena budova, nacházející se na V. n. v P. 1, nikoliv budova, která je předmětem řízení. Žalobkyně uzavřela, že prohlášení žalované 1) o nepeněžitém vkladu je absolutně neplatným právním úkonem, neboť není dostatečně určité. Otázku absolutní neplatnosti právního úkonu je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) také uplatňuje dovolací důvod postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Má za to, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, neboť ve věcech obchodních rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně. Spor v předmětné věci vyplývá z právních vztahů souvisejících se založením obchodní společnosti, a měl tedy být v prvním stupni rozhodován krajskými soudy. Žalovaná 1) v dovolání uvedla, že projednání věci dále bránila překážka litispendence. Pokud odvolací soud dovodil vlastnické právo žalovaného 3) z vylučovacích žalob v konkurzu, jedná se podle názoru žalované 1) o nepřípustný a protiústavní postup. Žalovaná 1) nebyla účastníkem těchto řízení. Upozornila na to, že od žalované 3) neobdržela žádné odpovídající protiplnění za peněžitý vklad a shodně s žalobkyní považuje prohlášení žalované 1) o nepeněžitém vkladu za neplatný právní úkon a poukazuje na to, že předmětná budova v něm nebyla obsažena. K argumentaci, kterou žalovaná 1) uplatňuje v doplnění dovolání, nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť doplnění dovolání bylo podáno po lhůtě k podání dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.). Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc vrátil věcně příslušnému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná 3) se vyjádřila k dovolání žalobkyně tak, že není přípustné, neboť nevymezuje otázku, která by měla po právní stránce zásadní význam. Uvedla dále, že argumentace žalobkyně se vyčerpává pouze ve tvrzených vadách řízení, nikoliv v nesprávném právním posouzení věci. I v případě, že by dovolací soud shledal, že dovolání žalobkyně je přípustné, nemůže být důvodné. V řízení již byla provedena řada důkazů, na základě nichž nalézací soudy správně vyhodnotily skutkový stav a věc správně právně posoudily. Uvedla, že si nalézací soudy samostatně posuzovaly otázku platnosti prohlášení žalované 1) o nepeněžitém vkladu a přijaly vlastní závěr o jeho platnosti. Má za to, že nemovitosti byly v prohlášení žalované 1) o nepeněžitém vkladu označeny dostatečnými údaji pro vklad do katastru nemovitostí. Jedná se tedy o platný právní úkon. Žalovaná 3) proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.

Žalovaná 3) se vyjádřila i k dovolání žalované 1). Má za to, že žalovaná 1) v dovolání nevymezila otázku zásadního právního významu. I kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, není podle názoru žalované 3) důvodné. Ve věci totiž rozhodovaly věcně příslušné soudy, k čemuž dospěl i sám dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí ve věci. Rovněž námitku žalované 1) ohledně překážky litispendence nepovažuje žalovaná 3) za důvodnou. Soudy v řízení přijaly vlastní závěr o platnosti prohlášení žalované 1), tedy nevycházely pouze z rozhodnutí v incidenčních sporech. Má za to, že nemovitost byla v prohlášení žalované 1) o nepeněžitém vkladu dostatečně určitě označena, a jedná se tedy o platný právní úkon. Nalézací soudy také provedly veškeré potřebné důkazy a na základě správně zjištěného skutkového stavu dospěly ke správným právním závěrům. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalované 1) odmítl, případně zamítl.

Žalobkyně se vyjádřila k vyjádření k dovolání žalované 3) s tím, že v prohlášení zakladatele je zřejmě označena budova, nacházející se na V. n. v P. 1, nikoliv budova, která je předmětem řízení. Tuto skutečnost nalézací soudy nezohlednily. V ostatním žalobkyně v podstatě obsáhle zopakovala argumentaci, kterou uplatnila již ve svém dovolání. Pokud uváděla nějaké nové skutečnosti, nemohl k nim dovolací soud přihlížet, neboť nebyly uplatněny ve lhůtě k podání dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.).

Žalobkyně se obsáhle vyjádřila i k dovolání žalované 1). Podle jejího názoru ve věci rozhodovaly věcně příslušné soudy. Překážka litispendence není dána, neboť soudní řízení mezi shora uvedenými účastníky v řešené věci dosud pravomocně neskončilo. V ostatním však její podání nebylo vyjádřením k dovolání žalované 1), nýbrž nepřípustným rozšiřováním dovolací argumentace (§ 242 odst. 4 o. s. ř.).

Žalovaná 2) se k dovoláním nevyjádřila.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřeními k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovolání není přípustné.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. března 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání mohou být v řešené věci přípustná proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Závěr, že napadená rozhodnutí nemají ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Dovolací soud se zabýval nejprve posouzení přípustnosti dovolání podaného žalovanou č. 1).

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.

Žalovaná 1) v dovolání obsahově především uplatňuje dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Jejich naplnění spatřuje ve skutečnosti, že : a) ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, b) ve věci byla dána překážka litispendence, tj. překážka zahájeného řízení, c) dovolatelka naznačuje důvody, pro které by bylo možné u předsedy senátu odvolacího soudu spatřovat okolnosti umožňující pochybovat o jeho nepodjatosti.

Žádný z těchto důvodů nemůže založit přípustnost dovolání v režimu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Výhradou, že ve věci měly rozhodovat věcně nepříslušné soudy, dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (k tomu srovnej : Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1919). K takové věci by mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání, o které se však nejedná.

Námitkou, že projednání věci bránila překážka zahájeného řízení, je vystižena tzv. zmatečnost řízení, reprezentovaná ustanovením § 229 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Zmatečnosti však nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Má-li účastník za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některým z důvodů zmatečnosti, může se domáhat nápravy cestou žaloby pro zmatečnost (k tomu srovnej : Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1919 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Shodný závěr se uplatní i k naznačované okolnosti, že ve věci v řízení před odvolacím soudem rozhodoval vyloučený soudce, neboť touto námitkou dovolatelka vystihuje zmatečnostní důvod obsažený v ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.

V rovině dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka nevymezuje žádnou otázku, která by mohla založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nicméně z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí se závěry, které odvolací soud přijal ve vztahu k nabytí vlastnického práva žalovaným 3). Protože v této části se jedná o námitky shodné s těmi, na kterých založila tvrzenou přípustnost dovolání též dovolatelka – žalobkyně, odkazuje dovolací soud na tu pasáž odůvodnění, ve kterých se k této argumentaci vymezuje právě ve vztahu k dovolání žalobkyně.

Dovolatelka – žalobkyně činí otázkou zásadního právního významu posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že „musí vycházet z vysloveného závěru Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 13 Cmo 200/2005 a Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 29 Odo 840/2006, že prohlášení vlastníka o vkladu nemovitostí do základního jmění jiného subjektu je platné, při řešení téže otázky jako otázky předběžné za nezměněného skutkového stavu“. Dovolatelka v této souvislosti nalézacím soudům vytýká, že platnost Prohlášení zakladatele OPZ PLUS, a. s. o nepeněžitém vkladu do základního jmění společnosti C – majetkový fond, a. s. ze dne 22. března 1996 neposuzovaly, protože vyšly ze závěrů vyslovených soudem v jiném řízení.

Tato námitka zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu nezakládá.

Je zřejmé, že dovolatelka dovozuje své přesvědčení o zásadním právním významu z té části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (strana 8 rozsudku), ve které odvolací soud uvedl, že „rozhodnutí soudu v incidenčním řízení nenahrazuje rozhodnutí obecného soudu o určení vlastnictví, nicméně pokud je v incidenčním sporu předběžně řešena otázka platnosti právního úkonu, a tu samou otázku řeší obecný soud v rámci řízení o určení, zda tu vlastnické právo je či není, pak pokud se řešením otázky platnosti právního úkonu zabývaly v incidenčním sporu jak Vrchní soud v Praze, tak i Nejvyšší České republiky a ve svých pravomocných rozhodnutích shodně dospěly k závěru, že prohlášení vlastníka o vkladu nemovitostí do základního jmění jiného subjektu je platné, pak při řešení téže otázky jako otázky předběžné za nezměněného skutkového stavu musí zdejší soud z takto vysloveného právního názoru logicky vycházet“.

Tento dílčí závěr je však nutno vykládat v souvislosti s celým odůvodněním rozsudku odvolacího soudu.

Uvedeným poukazem, který žalobkyně v dovolání zmiňuje, nebyla vyjádřena obligatorní nutnost ze závěrů soudů vyslovených v jiném řízení vycházet. Odvolací soud tím vyjádřil toliko své přesvědčení, že pokud nedošlo ke změně skutkového stavu věci, neshledal důvodu se od právních závěrů vyslovených v jiném řízení dovolacím soudem odchýlit. Tento určující závěr jasně vyplývá z celého odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, zejména z té jeho části, ve které odvolací soud konstatuje, že ze závěrů vyslovených soudy v jiném řízení ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. toliko vychází. Současně na jiném místě odůvodnění odvolací soud výslovně zdůrazňuje, že se se závěry vyslovenými soudy ve specifikovaném druhém řízení a jejich hodnocením výslovně ztotožňuje a zastává shodný právní názor. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že tím není vyjádřena obligatorní závaznost závěrů vyslovených v druhém řízení, ale toliko fakt, že odvolací soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů v tomto řízení přijatých a vyslovených. Pokud pak odvolací soud odkazoval na možný postup podle § 135 odst. 2 o. s. ř., nelze takovému postupu nic vytknout.

Podle ustanovení § 135 odst. 1, 2 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2007, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 29. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 3379/2009 – nalus.usoud.cz), formuloval závěr, podle kterého tam, kde různé soudy v různých věcech s různými účastníky řeší jako předběžnou stejnou otázku, by měly postupovat tak, aby při posuzování stejné skutečnosti nedospívaly k rozdílným právním závěrům, s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně, avšak nelze vyloučit ani možnost, že si různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně.

Aplikovatelnost ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. v uvedených souvislostech pak Nejvyšší soud formuloval výslovně v rozsudku ze dne 26. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněném pod č. 50/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, kde odvolacímu soudu v rušícím rozhodnutí vytkl, že se nedostatečně vypořádal s otázkou proč ze závěrů přijatých při řešení předběžné otázky – v rozporu s § 135 odst. 2 o. s. ř. – v druhém soudním řízení nevycházel. Nevyjádřil se k tomu, zda a v jakém rozsahu byl skutkový stav zjištění v předmětné věci odlišný od skutkového stavu zjištěného v druhém řízení, že dovoloval prolomení principu právní jistoty potud, že ve dvou různých řízeních byla platnost právního úkonu řešená jako předběžná otázka posouzena odlišně.

V rozsudku ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1912/2012, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, formuloval Nejvyšší soud závěr, že pokud se hodlá odvolací soud odchýlit od právních závěrů přijatých jiných senátem téhož soudu, musí se pečlivě vypořádat se všemi argumenty, na kterých bylo vybudováno dřívější (odlišné) právní posouzení téže právní otázky.

Pokud nalézací soudy vyšly ze skutečnosti, že oproti stavu existujícímu v době rozhodování Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 840/2006 nedošlo ke změně skutkového stavu věci (a tuto okolnost žádný z dovolatelů nerozporuje), a proto obstojí i právní závěry vyslovené Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 29 Odo 840/2006, nelze jejich postupu respektujícímu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. nic vytknout.

Dovolacímu soudu je zřejmé, že prostřednictvím výše uvedených dovolacích námitek se dovolatelé snaží opětovně a odlišně posuzovat skutečnosti, které soudy již v dříve probíhajícím řízení posoudily a vyhodnotily a které se váží k otázce platnosti prohlášení ze dne 22. března 1995. Podle přesvědčení dovolatelů totiž soudy měly naopak dospět k závěru, že prohlášení ze dne 22. března 1995 není platné.

Pokud dovolatelé shodně namítají, že závěry vyslovené v řízení vedeném u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 29 Odo 840/2006 nemohou být pro ně závazné, neboť nebyli účastníky tohoto řízení, přehlížejí, že nalézací soudy nevyšly ze závaznosti tohoto rozhodnutí do poměrů stávajících účastníků. Toliko v souladu s ustanovením § 135 odst. 2 o. s. ř. z těchto závěrů vyšly, když při nezměněném skutkovém stavu neshledaly důvod se od nich odchýlit. Potud dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není dán.

V rovině dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pak jinou právní otázku, která by měla zakládat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, dovolatelka neformuluje.

Současně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívající v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spatřuje v tom, že „soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s ustanovením § 120 občanského soudního řádu, když nezjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení věci, nezabývaly se jimi, přestože byly dovolatelkou tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy“, „nezjišťovaly ústavně konformním způsobem skutkový stav věci, když pominuly důkazní návrhy k prokázání tvrzení, aniž se s touto okolností vypořádaly“, přičemž „rozsudky obou soudů jsou nepřezkoumatelné, a došlo tak porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. V režimu dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však vady řízení jako dovolací důvod úspěšně uplatnit nelze a k takovým vadám lze přihlédnout pouze v rámci přípustného dovolání, o které se v souzené věci nejedná.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci nejsou přípustná, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání byla odmítnuta, čímž žalované 3) vzniklo vůči žalobkyni a žalované 1) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Ty v dané věci sestávají (v souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 5 000,- Kč podle § 7 bodu 3. ve spojení s ustanovením § 9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013, částkou 2 100,- Kč (vyjádření k dovolání ze dne 22. července 2011 - § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky).

Takto určená odměna spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) činí 1 300,- Kč. Žalované 3) dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve 21 % ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. 273,- Kč a celkové náklady žalované 3) v dovolacím řízení činí 1 573,- Kč ve vztahu k žalobkyni i žalované 1).

Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.

Dovolací soud proto žalobkyni i žalované 1) uložil, aby žalované 3) každý z nich nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 1 573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované 3) - (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1) na straně jedné a žalovanou 2) na straně druhé se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., přičemž procesně úspěšné žalované 2) náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 19. listopadu 2013

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru