Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 635/2012Rozsudek NS ze dne 26.02.2013

HeslaDobrá víra
Vydržení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.635.2012.1
Dotčené předpisy

§ 130 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 635/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A. L., zastoupené JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Střední Čechy, Náměstí Republiky 3, Praha 1, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 395/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2011, č. j. 32 Co 457/2010-72, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2011, č. j. 32 Co 457/2010-72, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. června 2010, č. j. 8 C 395/2009-50, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kolíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. června 2010, č. j. 8 C 395/2009-50, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí stavební parc. č. 60/2 v obci Kořenice a katastrálním území P., zapsané na LV č. 60000 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení svého vlastnictví k pozemku st. parc. č. 60/2 o výměře 773 m2, který nabyla vydržením. Poukazovala na skutečnost, že kupní smlouvou ze 14. 5. 1980 koupila spolu se svým tehdejším manželem dům č. p. 54 se stavební parcelou PK č. 60 v k. ú. P., která tvořila s domem jeden funkční celek. V celém tomto rozsahu byl pozemek oplocený a užívaný jejím právním předchůdcem M. V. Byla ujištěna a listinnými důkazy přesvědčena, že pozemek má výměru 1111 m2. Takto užívala uvedený pozemek do roku 2006. Teprve tehdy zjistila, že je vedená pouze jako vlastnice st. parc. č. 60/1 o výměře 338 m2 a další část pozemku, označená jako st. parc. č. 60/2 o výměře 773 m2, je zapsaná ve vlastnictví žalované. Součet výměr těchto dvou parcel odpovídá žalobkyní užívanému a dříve evidovanému pozemku stavební parc. PK č. 60 o výměře 1111 m2.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Státní notářství v Kolíně v dědickém řízení po zemřelém S. V. rozhodnutím ze dne 5. července 1978, č. j. D 166/98-15, potvrdilo nabytí dědictví jeho bratrovi M. V., který se stal mimo jiné vlastníkem stavební parc. č. 60 s domem č. p. 54 v k. ú. P. (čl. 7). Pro účely dědického řízení byl vypracován znalecký posudek, kde byla u stavební parc. č. 60 uvedená výměra 1111 m2, přičemž znalec vycházel z identifikace parcel Střediska geodézie pro okres Kolín v Českém Brodě ze dne 28. 2. 1978 a ze dne 17. 4. 1978. Kupní smlouvou ze 14. 5. 1980 prodal M. V. dům č. p. 54 a stavební parc. č. 60 manželům J. H. a A. H., nyní L. (žalobkyni). Ve smlouvě není uvedená výměra, ale ve výpisu z evidence nemovitostí z 5. 6. 1980 je uvedena u pozemku parc. č. 60 výměra 1111 m2. Stejný údaj o výměře se opakuje v nabídce M. V. na bezplatné odevzdání majetku do vlastnictví Československého státu ze 14. 5. 1980, učiněné v souvislosti s uvedenou smlouvou, kde je předmětný dům a pozemek o výměře 1111 m2 zmíněný jako majetek, který odevzdání nepodléhá. Stejná výměra je uvedená i ve výpisu z evidence nemovitostí z 25. 6. 1981, který H. potřebovali k přestavbě domu.

Dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví z 15. 7. 1986, uzavřenou mezi J. H. a žalobkyní, tehdy A. K., nabyla žalobkyně do svého výlučného vlastnictví dům č. p. 54 se st. parc. č. 60/1 v k. ú. P. V dohodě není uvedena výměra pozemku.

Soud se zabýval vznikem sporného pozemku a z oznámení o provedení oprav v údajích katastru nemovitostí z 10. 11. 2008 a ze sdělení katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín z 8. 12. 2008 a ze 17. 3. 2009 vzal za prokázané, že obě st. parc. č. 60/1 a 60/2 nevznikly rozdělením parc. č. 60, ale st. parc. č. 60/1 vznikla sloučením pozemků st. parc. č. 60 a parc. PK č. 78/6 a st. parc. č. 60/2 vznikla sloučením pozemků PK č. 78/7 a č. 78/8. Ve sděleních katastrálního úřadu jsou uváděny rozdílné způsoby, jak k tomu došlo, nicméně z nich vzal soud za prokázané, že pozemky parcelních čísel st. parc. č. 60/1 a st. parc. č. 60/2 existovaly nejpozději v době uzavření smlouvy o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a jejího bývalého manžela, tj. ke dni 15. 7. 1986.

Na základě výše uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila zákonné podmínky pro nabytí vlastnictví sporného pozemku vydržením, neboť při zachování náležité opatrnosti nemohla již být v době uzavírání dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, o kterou své vlastnictví opírá, v dobré víře, že jí náleží vedle pozemku st. parc. č. 60/1 i pozemek st. parc. č. 60/2 o výměře 773 m2; ve smlouvě je jasně specifikováno, že nabývá pouze dům a pozemek st. parc. č. 60/1. K nabytí vlastnictví vydržením nemohlo dojít ani před podpisem uvedené smlouvy, neboť v době předcházející uzavření smlouvy o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů právní řád (§ 135a odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni 15. 7. 1986) umožňoval vydržení pozemku výhradně ve prospěch státu. K pozemku mohl občan nabýt pouze právo na uzavření dohody o osobnímu žívání pozemku. Občanský zákoník účinný od 1. 4. 1964 do 31. 3. 1983 pak vydržení vůbec neznal. Vydržet vlastnické právo nemohl ani právní předchůdce žalobkyně S. V., který nemovitosti nabyl v roce 1957, a do 1. 4. 1964 by nedoběhla desetiletá vydržecí doba.

Vzhledem k výše uvedeným právním závěrům soud považoval za nadbytečné provádění dalších důkazů navržených žalobkyní.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. března 2011, č. j. 32 Co 457/2010-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud považoval dokazování provedené soudem prvního stupně za dostatečné a jeho skutková zjištění za správné. Stejně jako soud prvního stupně nepovažoval za nutné provádění dalších důkazů znaleckým posudkem z oboru geodézie a kartografie a výslechem navržených svědků. Odvolací soud posuzoval závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně jako držitelka sporného pozemku byla po celou vydržecí dobu z objektivního hlediska v dobré víře, že jí sporná parcela vlastnicky patří. Dospěl k závěru, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů z 15. 7. 1986, kde je pozemek, který byl předmětem dohody, označen jako st. parc. č. 60/1, tedy jinak, než v kupní smlouvě ze dne 15. 7. 1986, kde byl označen jako st. parc. č. 60, nemůže být titulem pro vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku. Žalobkyně si již v době uzavření této dohody musela při zachování náležité opatrnosti, kterou lze po ní v takovém případě požadovat, uvědomit, že se jedná o pozemek jinak označený a tato skutečnost v ní měla vyvolat pochybnosti, že výměra pozemku nebude souhlasit zejména, když původní označení parcely pouze číslem 60 bylo nově opatřené lomítkem s číslem 1. Žalobkyně stvrdila svým podpisem dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, ve které bylo výslovně uvedeno, že si ji před podpisem přečetla a že s jejím obsahem souhlasí. Odvolací soud poukázal i na skutečnost, že si žalobkyně musela být vědoma toho, že z uzavření dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vyplývají pro účastníky závažné právní důsledky, proto také pověřili s manželem sepsáním dohody advokáta. Zpochybnil tvrzení žalobkyně o převzetí pozemků v rozsahu užívání jejími právními předchůdci. Jako důkaz podporující nárok žalobkyně nepovažoval listinu o nabídce bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví Československého státu učiněné M. V. v souvislosti s kupní smlouvou ze 14. 5. 1980, neboť se jednalo o vztah mezi M. V. a státem a tuto listinu nemohla mít žalobkyně k dispozici. K vydržení nemohlo dojít ani v době před podpisem uvedené dohody a vydržet vlastnické právo nemohl ani právní předchůdce žalované S. V. V toto směru dospěl odvolací soud ke stejným závěrům jako soud prvního stupně. Odvolací soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně, že žalovaná porušila ve vztahu k ní dobré mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) tím, že od ní vybírala daň z nemovitostí z předmětného pozemku a vedle toho nájem za užívání stejného pozemku. Rozpor s dobrými mravy není právním důvodem pro určení vlastnictví a na rozhodnutí v dané věci nemůže mít vliv.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Žalobkyně má za to, že odvolací soud řešil právní otázky, které jsou soudy rozhodovány rozdílně, případně by měly být posouzeny jinak. Nesprávné právní posouzení rozhodnutí pak spatřuje jednak v hodnocení otázky dobré víry v souvislosti s posouzením náležité opatrnosti, dále v nesprávném použití § 135a obč. zák. účinného před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. a konečně závěry soudů obou stupňů, které se odmítly zabývat výkonem práva žalované ke spornému pozemku v rozporu s dobrými mravy, tedy zda se ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. vztahuje i na žalovanou Českou republiku, uplatňuje-li vlastnické právo. Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že opomenul, že svou dobrou víru opírá nejen o dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů z 15. 7. 1986, ale zejména o kupní smlouvu z 19. 5. 1980. Od tohoto právního důvodu odvozuje svou oprávněnou držbu, která přesáhla dobu 10 let. Je přesvědčená, že touto kupní smlouvou nabyla pozemek o výměře 1111 m2 (zahrnující i později vzniklou parc. st. č. 60/2), s nímž po celou vydržecí dobu nakládala jako vlastník (§ 129 obč. zák.). Při uzavírání kupní smlouvy byla ujištěna prodávajícím, že kupuje pozemek v uvedené výměře 1111 m2 a v tomto přesvědčení byla utvrzena také tím, že celá tato plocha byla oplocená a ve stejném rozsahu ji užíval i prodávající. Ve svém přesvědčení byla utvrzena výpisem z evidence nemovitostí, který byl vyžádán k převodu nemovitostí, dále nabídkou M. V. k bezplatnému odevzdání majetku do vlastnictví Československého státu. Nesouhlasí s tím, že její dobrá víra byla narušena podpisem dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, z toho důvodu, že k číslu parcely 60 přibylo lomítko a za ním číslo 1. Žalobkyně nevěděla, že středisko geodezie provádělo různá opakovaná slučování a rozdělování parcel a domnívá se, že po běžném občanovi nelze požadovat pravidelný monitoring různých operací v evidenci nemovitostí. Jestliže byla v roce 1980 ujištěna, že kupuje pozemek o výměře 1111 m2, potom při uzavírání dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nemohla předvídat změny a navíc v označení došlo pouze k přidání lomítka a za ním číslovky 1 k původnímu číslu, což u ní nevzbudilo pochybnosti, že přestala být vlastnicí pozemku výše uvedené výměry, když před jejím uzavřením i po něm užívala stále stejnou plochu. Posuzování soudu v tomto směru je příliš formalistické. Soud nesprávně bez použití teleologického výkladu hodnotil institut vydržení, neboť přikládal rozhodující význam skutečnostem formálního charakteru (změna číselného označení pozemku) místo, aby hodnotil samotnou držbu pozemku a dobrou víru při ní. Žalobkyně si ani změny čísla pozemku přidáním lomítka nevšimla. Její omyl je omluvitelný, když jednala s běžnou mírou opatrnosti. V toto směru odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2741/2008 a ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007. Poukazuje na skutečnost, že omyl ve výměře vyvolal státní orgán. Žalobkyně nepovažuje za správný názor odvolacího soudu ohledně aplikace § 135a obč. zák., účinného do novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., na posouzení vydržení podle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů z 15. 7. 1986, neboť svou dobrou víru opírá též o kupní smlouvu z roku 1980. V tomto směru odkazuje na závěry rozhodnutí R 50/2000 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Z rozhodnutí vyplývá, že držitel se může stát vlastníkem věci, která byla dosud ve státním vlastnictví, a do vydržecí doby si lze započíst i držbu vykonávanou před 1. 1. 1992. Žalobkyně oproti držiteli v uvedené věci má silnější postavení, neboť kupní smlouva ze 14. 5. 1980 se týkala celé plochy 1111 m2. S touto její argumentací se odvolací soud nevypořádal. Soudy obou stupňů považovaly za nadbytečné se zabývat tím, z jakých pozemků a po jakou dobu žalobkyně odváděla daň z nemovitostí. Upozorňuje na skutečnost, že Česká republika zpoplatnila sporný pozemek 2x, když jednak z něj od žalobkyně vybrala daň z nemovitostí a jednak vyhotovila smlouvu o nájmu sporného pozemku, kterou nechala žalobkyni podepsat, a nechala si od ní zaplatit nájem za období od 1. 10. 2006 do 30. 9. 2008 ve výši 8.325,- Kč. Výkon práva žalované je tak v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné v části, kde uvádí, že ve zprávách katastrálního úřadu se jednoznačně podává, že pozemková st. parc. č. 60/2 nevznikla ze st. parc. č. 60, ale z částí parcel č. 78/7 a 78/8, přičemž takový závěr nemůže být možný ani jednoznačný již vzhledem ke sdělení Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín z 8. 12. 2008, který potvrzuje, že v roce 1966, tedy 14 let před tím, než pozemek nabyla žalobkyně, byly do st. parc. č. 60 dle EN sloučeny parcely - st. parc. č. 60 dle PK a části parcel č. 78/7 dle PK a č. 78/8 dle PK. Teprve v roce 1998 byla st. parc. č. 60 dle KN rozdělena dle vlastnictví na st. parc. č. 60/1 a st. parc. č. 60/2, přičemž součet výměr obou parcel odpovídá výměře stavební parcely č. 60. S tímto důkazem se odvolací soud vůbec nevypořádal a nehodnotil jej. Tím řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Část rozsudku, kde odvolací soud konstatuje, že ze zpráv katastrálního úřadu jednoznačně vyplývá závěr, že st. parc. č. 60/2 nevznikla ze st. parc. č. 60, ale z části parcel č. 78/7 a č. 78/8 má povahu „souhrnného skutkového závěru“, neboť není zřejmé, ze které konkrétní zprávy uvedený závěr učinil, ale odkazuje na více zpráv, přičemž se se zprávou z 8. 12 2008 vůbec nevypořádal. Rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné. Ze zmíněných zpráv není zřejmé ani to, jaké výměry měly mít jednotlivé slučované parcely ani jaký byl důvod slučování. V tomto směru žalobkyně navrhovala důkazy. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že nejsou splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Má za to, že v řízení není řešena otázka zásadního právního významu, kterou by doposud konstantní judikatura nevyřešila. Žalobkyně v dovolání ani takovou otázku nepředkládá, nesouhlasí pouze se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že je dovolání přípustné, žalovaná odkazuje na správné posouzení věci soudy obou stupňů po stránce skutkové i právní, se kterým se ztotožňuje. Soudy správně dovodily, že nejpozději ke dni uzavření dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů přestala být žalobkyně v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, že jí náleží vlastnictví stavební parc. č. 60/2 v k. ú. P. V tomto směru žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, publikovaný pod C 1481 Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Rovněž argumentace žalobkyně výměrou pozemku uvedenou v tehdejší evidenci nemovitostí není pro posouzení věci rozhodná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2552/2006). Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu není částečně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

Nejvyšší soud vychází z toho, že jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí, která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být nabyvatel se zřetelem ke všem okolnostem zpravidla v dobré víře, že takovou nemovitost nabyl, neboť není dobře omluvitelné, aby se při podpisu smlouvy nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků. Současně však platí, že hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení a že je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci; i v takovém případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána. V nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I ÚS 2576/10, k jehož závěrům je třeba přihlédnout i v projednávané věci, Ústavní soud uvedl, že z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie, nyní katastrální úřad) osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl. I když tedy v kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně nebyly, držitel může být v dobré víře, že sporné pozemky nabyl do vlastnictví, a tedy došlo k vydržení sporných pozemků. Opačný závěr by značil porušení základního práva na právní jistotu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy (pojem právního státu) a důsledně vzato i porušení jejího základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tudíž, neobstojí jako ústavně konformní, že neuvedení nemovitosti ve smlouvě znamená paušálně (absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné nemovitosti byly převedeny. Ústavní soud též poukázal na to, že účastníci smlouvy právem spoléhali na to, že notář jako kvalifikovaná osoba do smlouvy řádně promítne jejich vůli; nelze tedy dovodit, že není „dobře omluvitelné“, aby se při podpisu smlouvy právní nabyvatel nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků.

Na zmíněný nález Ústavního soudu pak Nejvyšší soud poukázal v usnesení ze dne 27. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010.

V dané věci byl rozsudek odvolacího soudu vynesen dříve, než nález Ústavního soudu; proto k němu odvolací soud nemohl přihlédnout. Nicméně i ve světle zmíněného nálezu je zřejmé, že soudy v nalézacím řízení nebraly v úvahu některé právně významné skutečnosti pro hodnocení dobré víry.

Žalobkyně opírala dobrou víru o kupní smlouvu z 19. 5. 1980, kterou měla nabýt do bezpodílového spoluvlastnictví manželů spolu s tehdejším manželem mimo jiné i pozemek o výměře 1111 m2. Jestliže se na základě smlouvy o nabytí nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví do žalobkyně uchopila společné držby, pak je tato smlouva titulem, o který se opírá její výlučná držba poté, co na základě dohody o vypořádání BSM se stala (měla stát) výlučnou vlastnicí této nemovitosti. Protože nemovitosti v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (stejně jako věci ve společném jmění) jsou předmětem „bezpodílového“ spoluvlastnictví, má každý z manželů právo k celé věci neomezené podílem, a proto i v případě, že později nabude věc do (údajného) výlučného vlastnictví, je jeho držba jen pokračováním držby předchozí.

V této smlouvě je uvedeno, že předmětem převodu je též stavební parcela č. 60; z přiloženého výpisu z evidence nemovitostí se podává, že tato parcela měla výměru 1111m2. Jestliže poté žalobkyně a její manžel pak pozemek nerušeně drželi (opačné zjištění soudy dosud neučinily), lze dovodit, že byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou jeho vlastníky. Bez významu není ani to, že platili z pozemku daně; jednak tím dávali najevo své subjektivní přesvědčení, že vlastníky jsou, jednak stát, který nyní jejich dobrou víru popírá, v nich tím, že daně přijímal, toto přesvědčení utvrzoval, a tím se podílel na omylu žalobkyně o skutečném stavu (k tomu viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7481). V této souvislosti není bez významu ani to, že vlastnictví si nárokuje právě stát, který se na omylu žalobkyně podílel, a to i vydáním výpisu z evidence nemovitostí (č. l. 11).

Ani z toho, že v pozdější dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů z 15. 7. 1986 nabyla žalobkyně do svého výlučného vlastnictví dům č. p. 54 se st. parc. č. 60/1 v k. ú. P. nelze nedostatek její dobré víry dovodit. Z dohody je zřejmé, že nabyla celý pozemek související s domem (kdyby tu měl být ještě jiný pozemek nebo jeho část, musel by jej nutně na základě dohody nabýt bývalý manžel) a nebylo zjištěno, že by její následná držba byla nějak rušena či zpochybněna žalovaným. Závěr o nedostatku dobré víry opírá soud o to, že zde již nešlo o parcelu č. 60, ale o č. 60/1. V kontextu zjištěných skutečností však dovolací soud považuje takové hodnocení za nepřiměřeně přísné; to, že parcely jsou v evidenci nemovitosti rozlišovány i lomítkem, nemusí být průměrnému občanovi ani při zachování obvyklé opatrnosti známo. Ostatně objektivní dobrou víru držitele nevylučuje ani to, že držba je realizována v rozporu se stavem katastru nemovitostí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 702/2002, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1993).

Uvedené skutečnosti soud znovu vyhodnotí v kontextu s dalšími zjištěnými okolnostmi a rozhodne, zda držitelka – žalobkyně - byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí předmětný pozemek náleží jako výlučnému vlastníkovi.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. února 2013

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru