Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 615/2020Usnesení NS ze dne 23.04.2020

HeslaDovolání
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.615.2020.1
Dotčené předpisy

§ 241a o. s. ř.

§ 159a odst. 4 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1798/20


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 615/2020-151

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Bytového družstva Žižkov, IČO 00033529, se sídlem v Praze, Pod Lipami 2511/64, zastoupeného Mgr. Radkou Seidlovou, advokátkou se sídlem v Praze, Krčská 981/50, proti žalovaným 1) O. M. (v řízení nesprávně označovaná „M.“), narozené XY, bytem XY, 2) M. S., narozené XY, bytem XY, 3) P. S., narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, o určení práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 382/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, č. j. 58 Co 365/2019-111, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 364 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Stanislava Němce.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18. 9. 2019, č. j. 19 C 382/2019-95, zastavil řízení (výrok I), uložil žalobci zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení 18 730,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich zástupce (výrok II) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci ve výši 4 000 Kč (výrok III). Dovodil překážku věci pravomocně rozhodnuté rozsudkem téhož soudu ze dne 20. 7. 2017, č. j. 6 C 139/2015-162. Současná projednávaná věc se týká týchž účastníků a shodného skutkového stavu a žalobce se jí snaží zhojit svoji neaktivitu v původním řízení, když neúspěšně využil možnosti obnovy řízení.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 10. 2019, č. j. 58 Co 365/2019-111, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 9 365,40 Kč k rukám jejich advokáta do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II). Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a dodal, že žaloba v předchozí věci nebyla zamítnuta „pro tentokrát“, tedy pro předčasnost, nýbrž pro neunesení důkazního břemene, když žalobce neprokázal faktický stav bytů, k nimž se domáhal určení věcného břemene, tedy neprokázal, že byty tak, jak je označil v žalobě, v době rozhodnutí soudu reálně existovaly. Nedostatečná identifikace bytů mu vytčena nebyla. K žádné změně skutkových okolností přitom nedošlo. Totožnost věci je dána shodným okruhem účastníků a předmětem řízení, okruh navržených důkazů není podstatný. V daném případě se nejednalo o novou skutečnost, ale o nově předložený důkaz.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání, jímž napadl usnesení v celém rozsahu a navrhl jeho zrušení i zrušení usnesení soudu prvního stupně a jejich vrácení k dalšímu řízení. Rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, „zda původní řízení, v němž byl jinak specifikován jeho předmět, představuje pro toto řízení překážku věci rozhodnuté“. Podle dovolatele není dána totožnost předmětu řízení. Důvodem zamítnutí žaloby ve věci sp. zn. 6 C 139/2015 byla nedostatečná, resp. vadná specifikace předmětu řízení, pokud se domáhal určení, že mu vzniklo právo odpovídající věcnému břemeni užívání k „bytu ,A‛ o velikosti 3+1+hala v 7. NP a k bytu ,B‛ o velikosti 3+1 v 7. NP, s povinností k nemovitosti, v níž jsou byty umístěny, tj. k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba čp. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro kat. úz. XY, obec a okres XY, jež mají žalovaní v podílovém spoluvlastnictví“. Soud požadoval ověření polohopisu stavebním úřadem, bez nějž neměl za dostatečně vymezený předmět řízení, resp. žalobní petit. V ostatních aspektech shledal věcné břemeno vzniklé ex lege za existující. Soud trval na předložení důkazu, který nebyl pro prokázání existence zákonného věcného břemene relevantní. Při obnově řízení nepovažoval ověřenou pasportizaci za nový důkaz a žalobce tak nebyl úspěšný. Nově navržený petit v tomto řízení vychází doslovně z ověřeného polohopisu, který v mezičase vydal stavební úřad, čímž vadu původního řízení odstranil, aby o jeho právu mohlo být meritorně rozhodnuto. Dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3822/2016 a sp. zn. 28 Cdo 2198/2010 řešící otázku překážky věci pravomocně rozhodnuté, na odlišné vymezení předmětu řízení a skutečnost, že ve věci jde o řízení určovací, přičemž ve věci sp. zn. 6 C 139/2015 rozhodl soud tzv. „pro tentokrát“ z důvodu předčasnosti žaloby spočívající v neexistenci důkazu prokazujícího náležité vymezení předmětu řízení. Napadené rozhodnutí přináší nejistotu do právní sféry účastníků, když právo žalobce vzniklo ex lege a je účastníky vykonáváno.

Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání jako nepřípustného a zjevně nedůvodného. Dovolatel neuvádí žádnou otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v čem se od ní odvolací soud odklonil. Námitky dovolatele navíc směřují zejména proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel pokládá jen otázku procesního práva (překážku věci rozhodnuté), kterou odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Předchozí žaloba ve stejné věci byla zamítnuta nikoli pro neurčitost petitu, ale pro neunesení důkazního břemene žalobce. Své námitky mohl dovolatel uplatnit v rámci opravných prostředků v předchozím řízení, čehož nevyužil, vyjma neúspěšné žaloby na obnovu řízení.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá [(dovolací návrh) § 241a odst. 2 o. s. ř.]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. rovněž obligatorní náležitostí dovolání. Aby dovolání tento požadavek splnilo, musí v něm dovolatel uvést otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a ustálenou rozhodovací praxi, od níž se odvolací soud při jejím řešení odchýlil, nebo uvést, že tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena nebyla, anebo poukázat na rozdílná rozhodnutí dovolacího soudu při řešení uvedené otázky, případně se domáhat, aby v dosavadní praxi dovolacího soudu již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak. Dovolání může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno.

Dovolatel neuvádí žádnou otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Uvádí pouze otázku práva procesního, s jejímž vyřešením nalézacími soudy nesouhlasí, týkající se překážky věci rozhodnuté („zda původní řízení, v němž byl jinak specifikován jeho předmět, představuje pro toto soudní řízení překážku věci rozhodnuté či nikoli“). V této souvislosti ale neformuluje žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud vyřešit a kterou vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Prostřednictvím položené otázky dovolacímu soudu předestírá svůj právní názor, že ve věci není dána totožnost předmětu řízení pro jeho „jinou specifikaci“, a na jeho základě se domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu, s jehož závěry polemizuje. Navíc s touto otázkou nespojuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, které spatřuje v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žádné rozhodnutí, jež by tuto otázku řešilo odlišně od odvolacího soudu, však neoznačuje a dovolacímu soudu takové rozhodnutí není známo. K podání dovolatele ze 7. 4. 2020 přitom přihlížet nelze, i kdyby tyto údaje obsahovalo (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Pokud dovolatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3822/2016, v němž Nejvyšší soud dovodil, že „v případě, že žaloba na určení vlastnického práva je zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu podle § 80 o. s. ř., nelze takové rozhodnutí interpretovat tím způsobem, že osoba, jejíž vlastnické právo mělo být určeno, není vlastníkem určité věci, nýbrž tím způsobem, že v daném případě na posuzovaném určení nebyl dán naléhavý právní zájem“, a že „má zamítavé rozhodnutí o nedostatku naléhavého právního zájmu účinky rei iudicatae, pokud nedošlo od původního rozhodnutí ke změně okolností podstatných pro určení naléhavého právního zájmu“, pak z dovolání není zřejmé, v čem dovolatel spatřuje rozpor napadeného rozhodnutí s uvedenými závěry. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 7. 2017, č. j. 6 C 139/2015-162, zakládajícím pro předmětnou věc překážku rei iudicatae, nebyla žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a uvedené závěry Nejvyššího soudu proto na danou věc nedopadají. Rovněž není z dovolání zřejmé, v čem by mělo napadené rozhodnutí odporovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2198/2010, v němž Nejvyšší soud dovodil, že „o překážku věci pravomocně rozhodnuté by se nejednalo v případě, že by v tomto řízení šlo sice o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné skutečnosti vážící se k věci, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později“ (dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003,

sp. zn. 29 Odo 147/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015). Odvolací soud přitom své rozhodnutí opřel o závěr, že totožnost předmětu řízení v této věci je dána shodnými skutkovými tvrzeními jako ve věci předchozí, když do petitu žaloby dovolatel pouze doplnil výměry jednotlivých místností tvořících součást bytů, a žalobu odůvodnil stejnými skutkovými okolnostmi. Z obsahu dovolání je přitom zřejmé, že dovolatel zaměňuje vady žaloby v označení bytů (vedoucí soud k postupu podle § 43 o. s. ř. a při jejich neodstranění k odmítnutí žaloby) s neunesením důkazního břemene ohledně existence a stavu (řádně označených) bytů (vedoucím k zamítnutí žaloby). Za jinou skutečnost považuje nikoli skutkovou okolnost, nýbrž jiný (další) důkaz. Dovolání tak trpí vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení.

Nad rámec uvedeného lze poznamenat:

Nejvyšší soud dovodil, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. O překážku věci pravomocně rozhodnuté by se nejednalo pouze v případě, že by v tomto řízení šlo sice o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné skutečnosti vážící se k věci, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný pod č. R 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z hlediska podmínek řízení pro zastavení řízení z důvodu překážky věci rozhodnuté není třeba zabývat se s daným případem souvisejícími otázkami hmotného práva. Z tohoto hlediska je podstatná toliko totožnost účastníků řízení a předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3823/2009). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 84, roč. 2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 18/2007).

Nejvyšší soud dovodil, že podle § 159 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) je závazný výrok pravomocného rozsudku a nikoliv jeho odůvodnění, avšak v případě zamítavého výroku je nutno posoudit výrok v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. Překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána mimo jiné tehdy, byla-li žaloba zamítnuta z důvodu své předčasnosti („pro tentokrát") a vychází-li uplatnění téhož nároku v novém řízení z jiných (dalších) skutečností, které tu v době původního řízení nebyly (došlo k nim až po pravomocném rozhodnutí) a v důsledku kterých odpadl důvod, pro nějž byla žaloba v původním řízení „pro tentokrát" zamítnuta (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1988, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 84, roč. 2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1902/2014).

Takovou novou skutečností ovšem není existence nového důkazu. Ta může při splnění zákonných podmínek vést toliko k obnově původního řízení a nikoliv k zahájení zcela nového řízení, v němž by se předmět sporu řešil opětovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3666/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3249/2018).

V usnesení ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2399/2011, učinil Nejvyšší soud závěr, že nejde o jiný předmět řízení jen proto, že v novém řízení je totožná nemovitost označena jinak.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že námitka dovolatele o uplatnění nového důkazu, jenž neuplatnil („nebylo mu umožněno uplatnit“) v původním řízení, nepředstavuje novou skutečnost, která by vedla k závěru, že není dána totožnost věci, a že jiné (přesnější) označení týchž bytů v nové žalobě (doplněním údajů o místnostech a jejich rozměrech), je-li zřejmé, že se jedná o stejné byty ve stejném stavu jako v době předchozího řízení (což ostatně ani dovolatel nezpochybňuje), nemá na závěry o překážce věci pravomocně rozhodnuté vliv. Dřívější žaloba přitom nebyla zamítnuta pro nedostatečné označení bytů v žalobním petitu (z tohoto důvodu by navíc musela být žaloba odmítnuta), nýbrž byla zamítnuta proto, že soud, jenž měl za splněnou podmínku aktivní i pasivní legitimace účastníků, naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení i splnění podmínek, že na pořízení bytů byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc státu a že se budova nestala předmětem podílového spoluvlastnictví bytového družstva a socialistické organizace, dospěl k závěru, že v průběhu let od výstavby došlo ke změně dispozičního uspořádání i výměry bytů, podle katastru nemovitostí dům není rozdělen na bytové jednotky, a žalobce nebyl schopen doložit skutečný stav stavby prokazující faktický stav bytů, jehož prokázání po něm soud požadoval (lhostejno, zda důvodně), který by odpovídal tomu, jak byly byty vymezeny v žalobě. Nápravy původního rozhodnutí se mohl dovolatel domoci jen prostřednictvím opravných prostředků proti němu a nikoli podáním nové žaloby. Dovolatel přitom netvrdí (a neuplatnil v nové žalobě) žádné nové skutkové okolnosti, které nastaly po pravomocném rozhodnutí předchozí věci, tvrdí pouze, že je již schopen stav bytů prokázat.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25, dovodil, že vady v označení účastníků v exekučním titulu nejsou na újmu vykonatelnosti rozhodnutí, je-li možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 900/2006). Není dán žádný důvod, proč by se tyto závěry neuplatnily i při posuzování překážky věci rozsouzené, jako v této věci. Soudy obou stupňů převzaly z žaloby do záhlaví svých rozhodnutí v této věci chybné označení příjmení žalované 1) „M.“ (namísto správného „M.“). Žalovaná 1) však byla dostatečně určitě označena dalšími údaji (datem narození a bydlištěm) nevyvolávajícími (i přes uvedenou písařskou chybu) žádné pochybnosti o tom, kdo je účastníkem řízení a že jde o osobu totožnou s účastnicí řízení zakládajícího překážku věci rozhodnuté. Tyto pochybnosti ostatně neuplatnil ani dovolatel a neměla je ani samotná žalovaná 1), která vůči svému označení v žalobě i usneseních soudů obou stupňů nic v průběhu řízení nenamítala a jako účastnice v řízení svá práva a povinnosti vykonávala.

Dovolací soud proto dovolání, které trpí vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b), § 12 odst. 4 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v účinném znění (advokátní tarif). Náhrada je tvořena u každého z žalovaných odměnou ve výši 3 100 Kč, sníženou o 620 Kč (20 %), za jeden společný úkon (písemné vyjádření k dovolání) při zastupování více osob, to je 2 480 Kč, jednou paušální částkou náhrady hotových výdajů 300 Kč a částkou 584 Kč představující 21 % daň z přidané hodnoty, kterou je advokát, jenž je plátcem této daně, povinen odvést podle zvláštního právní předpisu (§ 137 odst. 1, 3 písm. a) o. s. ř.), celkem 3 364 Kč splatných k rukám advokáta zastupujícího žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně ve stanovené lhůtě splněny, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 4. 2020

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru