Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 604/2000Usnesení NS ze dne 30.01.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.604.2000.1

přidejte vlastní popisek

22 Cdo 604/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. s. d. N., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. L., 2) J. L., a 3) M. E., všem zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví a neplatnost právních úkonů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 361/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 1999, čj. 28 Co 211/99-122, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce JUDr. L. F.

Odůvodnění:

Okresní soud v Nymburce (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 5. října 1998, čj. 7 C 361/94-93, pod bodem I. výroku určil, že žalobce J. s. d. N. je vlastníkem nemovitostí, a to domu čp. 62 a zastavěné stavební plochy parc. č. 90/2, zapsaných u Katastrálního úřadu v N. na LV č. 360 pro kat. úz. J. Pod bodem II. výroku návrh žalobce, aby bylo určeno, že dohoda o vydání věci ze dne 23. května 1991, registrovaná Státním notářstvím v Nymburce dne 28. června 1991 pod RE 268/91, kterou byly vydány shora uvedené nemovitosti žalobcem žalovaným, je od počátku neplatná, zamítl. Dále pod body III. a IV. výroku zamítl vzájemný návrh žalovaných, aby bylo určeno, že vlastnické právo k domu čp. 62 se stavební plochou parc. č. 90/2 v kat. úz. J. svědčí ve prospěch J. L. a že hospodářská smlouva o převodu vlastnictví národního majetku ze dne 28. prosince 1976, uzavřená mezi JZD P. a J. l. s. d. N., je neplatná. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že Č. a J. L. (rodičům žalovaných) byly pod číslem 13 přiděleny podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. nemovitosti v kat. úz. H. Dekret byl přídělcům vydán dne 1. března 1946 s tím, že přídělci Č. a J. L. mají odevzdat N. p. f. podle § 2 odst. 1 písm. b) dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. nemovitosti v kat. úz. J., a to dům čp. 62 a další půdu o výměře 2,71 ha. Následně byla jedna polovina přidělených nemovitostí připadající Č. L. zkonfiskována. Na základě přídělové listiny ze dne 12. října 1966 bylo k této zkonfiskované polovině nemovitostí vloženo vlastnické právo J. L., která se tak stala jedinou vlastnicí přidělených nemovitostí v H. Dne 11. srpna 1947 uzavřela J. L. trhovou smlouvu, kterou jako vlastnice domovního a hospodářského stavení čp. 62 se stavební parc. č. 90, zahrady č. katastru 29 a role č. katastru 28, zapsaných ve vložce č. 62 pozemkové knihy pro kat. úz. J., převedla nemovitosti v J. s poukazem na přídělovou listinu ze dne 1. března 1946 za ujednanou trhovou cenu ve výši 152.219,- Kč H. d. s. a v. v N. Tato smlouva byla schválena pobočkou N. p. f. při Ministerstvu zemědělství v Praze dne 15. května 1948. Kupní cena byla poukázána na úhradu přídělu nemovitostí manželům L. v H. Rozhodnutím finančního odboru ONV v N. ze dne 30. prosince 1960, čj. 3686/59, vydaným podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhlášky č. 88/1959 Sb., byl majetek J. L. v kat. úz. J. převeden do vlastnictví J., lidového spotřebního družstva v N. Toto rozhodnutí bylo rozhodnutím finanční komise ONV v N. ze dne 10. května 1965 zrušeno z důvodu, že již dříve byly nemovitosti převedeny do socialistického vlastnictví, a to do vlastnictví JZD v J. Dalšími převody označených nemovitostí v J. se vlastníkem těchto nemovitostí stalo JZD P. L., které hospodářskou smlouvou ze dne 28. prosince 1976 převedlo tyto nemovitosti Jednotě lidovému spotřebnímu družstvu v N. Žalobce jako právní nástupce Jednoty lidového spotřebního družstva v N. uzavřel s žalovanými dne 23. května 1991 podle zákona č. 403/1990 Sb. dohodu o vydání věci - domu čp. 62 se stavební parc. č. 90/2 v J., neboť se na základě potvrzení ONV v N. domníval, že žalovaní jsou oprávněnými osobami. Tato dohoda byla registrována Státním notářstvím v Nymburce pod sp. zn. RE 268/91. Na základě této dohody došlo k zápisu žalovaných do katastru nemovitostí jako podílových spoluvlastníků označených nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má s ohledem na současné zápisy v katastru nemovitostí naléhavý právní zájem na určení jeho vlastnického práva k domu čp. 62 se stavební parc. č. 90/2 v kat. úz. J. Naléhavý právní zájem však neshledal, pokud se žalobce dále domáhal určení neplatnosti dohody o vydání věci ze dne 23. května 1991 a žalovaní vzájemným návrhem určení neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 28. prosince 1976 a že předmětné nemovitosti jsou, resp. byly ke dni úmrtí ve vlastnictví J. L. a náleží tak do dědictví po J. L. Dále dovodil, že J. L. pozbyla své vlastnické právo k předmětným nemovitostem trhovou smlouvou ze dne 11. srpna 1947 a že dohoda o vydání věci ze dne 23. května 1991 je podle § 39 obč. zák. neplatná, neboť nebylo zjištěno, že by J. L. byl odňat majetek podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., takže dohoda o vydání věci byla uzavřena v rozporu se zákonem. Vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem vyplývá z platné hospodářské smlouvy ze dne 28. prosince 1976.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III., IV. a V. Návrh na připuštění dovolání zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Podle názoru odvolacího soudu k uzavření trhové smlouvy došlo v souvislosti s přídělem nemovitostí manželům L. v kat. úz. H. a v souladu s § 2 odst. 1 písm. b) dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. Soud prvního stupně se rovněž adekvátním způsobem vypořádal v souladu s ustálenou judikaturou s otázkou účinnosti předmětné trhové smlouvy, která nikdy nebyla zaknihována. K nabytí vlastnictví Hospodářského družstva skladištního a výrobního k předmětným nemovitostem došlo i bez zápisu do pozemkové knihy dnem účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Dohoda o vydání věci ze dne 23. května 1991, uzavřená mezi účastníky tohoto řízení, byla uzavřena na základě nesprávného potvrzení, vydaného okresním národním výborem o tom, že žalovaní jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 403/1990 Sb. Účastníci dohody byli na podkladě tohoto potvrzení v omylu, ovšem tato dohoda není relativně neplatná pro omyl, nýbrž absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem č. 403/1990 Sb. proto, že byla uzavřena žalovanými jako oprávněnými osobami, ačkoliv jimi nebyli, neboť jejich právní předchůdkyně nepozbyla předmětné nemovitosti způsoby upravenými v zákoně č. 403/1990 Sb., ale na základě dobrovolného právního úkonu, tedy trhové smlouvy. Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně rovněž správně vypořádal s otázkou platnosti hospodářské smlouvy ze dne 28. prosince 1976, jakož i s otázkou naléhavého právního zájmu na určovací žalobě a vzájemném návrhu žalovaných.

Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě o určení vlastnictví k nemovitostem v kat. úz. J., podali žalovaní dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že dekret prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. ukládal v § 2 odst. 1 písm. b) přídělcům odevzdat dosavadní nemovitosti i s budovami státu - N. p. f., tedy nikoli nestátní právnické osobě, a to ani s případným souhlasem tohoto pozemkového fondu. Proto předmětná kupní (trhová) smlouva nebyla nikdy jako neplatná pro rozpor se zákonem vložena do pozemkové knihy a nemohla být platným právním důvodem nabytí vlastnictví právním předchůdcem žalobce. Pozdější zrušení institutu zápisu do pozemkové knihy jako zákonné podmínky účinnosti kupní smlouvy už nemohlo nic změnit na neplatnosti smlouvy jako právního úkonu v rozporu se zákonem. Samotný prodej nemovitosti s ujednáním, že kupní cena má být uhrazena jinému - v tomto případě Národnímu pozemkovému fondu, není převodem nemovitosti na stát a nesplňuje ani tehdejší zákonné formální podmínky platné kupní smlouvy. Podle názorů žalovaných dohoda o vydání věci není absolutně neplatným právním úkonem. Žalobce napadá předmětnou dohodu z důvodu svého omylu, vůči žalovaným však neučinil hmotněprávní úkon odstoupení, bez něhož omyl na platnosti úkonu nic nemění. Dohoda o vydání věci je smlouvou o bezúplatném převodu vlastnictví mezi nestátní právnickou osobou a osobami fyzickými, která registrací tehdy příslušným státním orgánem nabyla účinnosti. Žádný zákon nezakazuje nestátní právnické osobě bezúplatný převod ze svého majetku na jiný subjekt a také nečiní neplatným právní úkon jen proto, že odkazuje na nepřípadné právní ustanovení. Pouze u nemovitostí ve státním vlastnictví by byl správným závěr soudu prvního stupně o neplatnosti. Názor odvolacího soudu, že u nemovitostí lze s ohledem na katastr nemovitostí samostatně žalovat jen na určení vlastnictví, aniž by současně bylo žalováno na vyklizení, a to přesto, že žalobce ani netvrdí úmysl ponechat nemovitosti k užívání žalovaným, je řešením zásadní otázky takto dosud soudní praxi neřešené. Takový závěr podle názoru žalovaných popírá smysl § 80 písm. c) o. s. ř. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Pokud by dovolací soud posoudil dovolání jako přípustné, pak navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Žalobce je toho názoru, že otázky označené žalovanými v dovolání jako otázky zásadního právního významu, buď nejsou otázkami právními, nebo se nevztahují k věci samé, respektive se jedná o otázky, jejichž výklad je jednoznačný. Nesouhlasí s názorem žalovaným, že trhová smlouva byla uzavřena v rozporu s § 2 odst. 1 písm. b) dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. Tato smlouva byla provedena v souladu s tehdy platným právním řádem a byla jejími účastníky jako právní úkon zvolena k provedení přídělu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) a d) a § 2 odst. 2 tohoto dekretu, respektive ve smyslu § 7 odst. 1 písm. e) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., což vyplývá ze schvalovací doložky N. p. f. uvedené přímo na smlouvě i z poznámky na vložce pozemkové knihy č. 62 kat. úz. J. Žalobce má za to, že již tato poznámka ve vložce pozemkové knihy postačuje k prokázání skutečnosti, že nemovitosti ve vložce uvedené přešly na jinou osobu v souladu s dekretem č. 12/1945 Sb. Domnívá se, že své důkazní břemeno o této skutečnosti beze zbytku unesl. Rozdílné posouzení platnosti či neplatnosti dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. jde-li o státní či nestátní majetek tak, jak jej konstruují žalovaní, nemá oporu v žádném právním předpisu. Je přesvědčen, že prokázal jednoznačně existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k nemovitostem. Názor žalovaných, že žalobce měl současně žalovat na vyklizení nemovitostí, nemá oporu v zákoně, navíc žalobci v době podání žaloby bylo známo, že nemovitost není užívána žalovanými, ale že je pronajata. Zájmem žalobce nebylo a není okamžité vyklizení nemovitosti.

Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení) zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. května 1999, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o. s. ř.").

Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami a včas, se jím zabýval nejprve z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Vzhledem k tomu, že předpoklady přípustnosti proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 o. s. ř. nejsou dány ( ani dovolatelé je netvrdí), soustředil se dovolací soud na řešení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř..

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Odvolací soud v dané věci nevyhověl návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn včas. Dovolání by tedy bylo přípustné podle § 239 odst. 2 o. s. ř. toliko za podmínek shora uvedených, které však naplněny nejsou. Z dikce uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že dovolání může být přípustné pouze za splnění dále uvedených předpokladů. Prvním je, že odvolacím soudem řešená otázka, pro niž má být připuštěno dovolání, je otázkou právní (nikoliv např. skutkovou). Druhým předpokladem je, aby odvolacím soudem řešená právní otázka měla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam, aby tedy nebyla pro výsledek řízení otázkou podružnou, okrajovou či nepodstatnou. Třetím předpokladem je, aby právní otázka řešená odvolacím soudem měla zásadní význam.

Právním posouzením (řešením právní otázky) je třeba rozumět činnost soudu, při níž soud na zjištěný skutkový strav aplikuje konkrétní právní normu, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká práva a povinnosti účastníci řízení mají nebo by měli mít podle tomuto zjištění odpovídajícího právnímu předpisu. Protože přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu než vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat.

Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolatelé za otázky po právní stránce zásadního významu považují "zda podle předpisů platných v době uzavření smlouvy trhové v roce 1947 bylo možno převést fyzickou osobou majetek přímo na nestátní organizaci, když to dekret prezidenta republiky neumožňuje, zda může omyl vydávající organizace jako nestátní organizace znamenat absolutní neplatnost právního úkonu, tj. dohody o vydání věci, když omyl znamená pouze důvod k odstoupení od právního úkonu, a zda je možno žalovat na určení tam, kde je možno žalovat na plnění".

Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, který zamítl návrh na připuštění dovolání, když žádnou z těchto otázek nepovažoval za otázku právní, která by mohla být vykládána různým způsobem. Řešení první otázky, týkající se výkladu § 2 odst. 1 písm. b) dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nepřesahuje rámec dané věci a nevyžaduje přezkum rozhodnutí dovolacím soudem, neboť právní praxe se s problémy při aplikaci tohoto předpisu prakticky se setkává, takže se rozhodně nejedná o otázku po právní stránce zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž v souladu s ustálenou judikaturou pokud jde o otázku účinnosti trhové smlouvy z roku 1947, která nebyla nikdy zaknihována. Nešlo-li k nabytí vlastnictví k nemovitosti na základě trhové smlouvy, uzavřené ještě za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811, a to pro nedostatek intabulace uvedené smlouvy do pozemkové knihy, potom byla-li tato smlouva platně uzavřena a nedošlo-li k jinému právnímu úkonu, který by ji rušil nebo měnil, došlo podle ní po účinnosti následujícího občanského zákoníku (zákona č. 141/1950 Sb.) k nabytí vlastnictví k nemovitosti již i bez zápisu do pozemkové knihy (usnesení Krajského soudu v Praze publikované pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, str. 14). Stejně tak tuto otázku řeší i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze uveřejněné pod č. 27 v téže sbírce. Podle tohoto rozhodnutí ani dříve platný obecný zákoník občanský z roku 1811, ani dříve platný obecný knihovní zákon (zákon č. 95/1871 ř. z.) neobsahovaly ustanovení, které by limitovalo dobu, v níž by mělo dojít k zápisu převodu vlastnického práva k nemovitosti do pozemkové knihy a po jejímž uplynutí by se mělo za to, že převodní smlouva pozbývá závaznosti či účinnosti. Vzhledem k ustanovení § 562 dříve platného zákona č. 141/1950 Sb. dovršily se dnem účinnosti tohoto zákona podmínky pro převod vlastnictví nemovitosti i u smluv, které byly platně uzavřeny před tímto datem a nebyly do té doby vyznačeny ve veřejné knize. Ani otázky důkazního břemene namítané žalovanými ve vztahu k platnosti a účinnosti trhové smlouvy v tomto konkrétním specifickém případě nemohou představovat zásadní právní otázku. Po právní stránce nemá zásadní význam ani otázka týkající se omylu ve vztahu k platnosti dohody o vydání věci, jestliže odvolací soud nevycházel z toho, že by dohoda o vydání věci, uzavřená mezi účastníky podle zákona č. 403/1990 Sb., byla neplatná pro omyl žalobce, nýbrž v souladu s ustálenou judikaturou že byla absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., a to pro rozpor se zákonem č. 403/1990 Sb. Stejně tak v souladu se soudní praxí byla odvolacím soudem posouzena i otázka naléhavého právní zájmu na určovací žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř. Pro soud, který v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, posuzuje naléhavost právního zájmu ve smyslu posledně citovaného ustanovení, je rozhodný právní zájem žalobce nikoli zájem strany žalované. Naléhavý právní zájem ve smyslu tohoto ustanovení je dán již existenci rozporu ve vlastnictví předmětných nemovitostí podle stavu vyplývajícího ze zápisů v katastru nemovitostí a podle stavu, který zde je v důsledku neplatnosti dohody o vydání věci ze dne 23. května 1991. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.8.1999, sp.zn. 2 Cdon 756/97, publikované v Právních rozhledech č. 11, ročník 1999, str. 601, a č. 12, ročník 1999, str. 656. Za této situace, kdy rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku, která by měla pro rozhodnutí zásadní význam a která by měla zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaní nebyli úspěšní (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.). Podle odst. 10 části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Výše nákladů, které jsou povinni žalovaní nahradit žalobci, vyplývá z § 9 odst. 1, § 7, § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Náklady představují odměnu za sepsání vyjádření k dovolání, která s ohledem na § 12 odst. 3 citované vyhlášky činí 1000,- Kč když hodnota sporu nebyla ve vyjádření k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, a dále paušální náhradu hotových výloh advokáta ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 30. ledna 2001

JUDr. František Balák, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru