Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 6029/2017Usnesení NS ze dne 27.03.2018

HeslaSpoluvlastnictví
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.6029.2017.1
Dotčené předpisy

§ 1147 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 6029/2017-267

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně NEWLAKITA s. r. o., IČO 27845567, se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24, zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalovanému P. H., zastoupenému JUDr. Lubošem Kunou, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 65/29, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 15 C 80/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. 27 Co 150/2017-218, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 19 698,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Luboše Kuny, advokáta se sídlem v Praze 4, Táborská 65/29.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha - západ (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, č. j. 15 C 80/2015-112, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 1. 2017, č. j. 15 C 80/2015-139, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku a pozemku, jehož součástí je stavba, vše v obci P., k. ú. H. (výrok I.), přikázal předmětné pozemky do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku 1 912 000 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok IV.) a o nákladech státu (výrok V.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou rovnodílnými spoluvlastníky výše uvedených pozemků. Pozemky nejsou reálně dělitelné a součástí jednoho z nich je rodinný dům určený a užívaný k bydlení. Žalovaný je dlouhodobým spoluvlastníkem nemovitostí, má k nim citový vztah, užívá je k bydlení a zamýšlí je použít k bydlení i pro svou dceru. Žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl v roce 2014 usnesením o příklepu v dražbě a chce rodinný dům využít jako ubytovnu pro své zaměstnance. Oba účastníci mají zájem na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví měla žalobkyně zájem od počátku, žalovaný tuto možnost připouštěl s ohledem na výši vypořádacího podílu. Soud zohlednil solventnost účastníků, kdy obě strany jsou schopny vypořádací podíl uhradit a dále přihlédl k účelnosti využití pozemků a domu, osobnímu vztahu žalovaného k nim a přikázal nemovitosti do jeho vlastnictví.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, č. j. 27 Co 150/2017-218, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že způsob vypořádání nerespektuje zásady uvedené v § 1140 a násl. o. z., má za to, že nebyly splněny podmínky pro přikázání nemovitostí žalovanému, tedy jeho zájem na přikázání a solventnost. Odkazuje na přípis ze dne 28. 2. 2015, podle kterého žalovaný preferuje odprodej spoluvlastnického podílu žalobkyni za náhradu. Dále uvádí, že provedené dokazování nepředstavuje podklad pro jednoznačný závěr soudů o tom, že žalovaný je schopen poskytnout adekvátní náhradu, poněvadž výpisy z účtů žalovaného byly pořízeny v různé dny a soudy se nezabývaly možností, že se jedná o tytéž finanční prostředky, které jsou převáděny mezi různými účty žalovaného. Žalovaný nesplnil ani kritérium účelnosti, jelikož neprokázal, že má v úmyslu nemovitosti užívat. Závěrem žalobkyně namítá, že soudy při stanovení náhrady za vypořádací podíl vycházely z částky nejméně příznivé pro žalobkyni, tedy částky stanovené na základě posudku společnosti Equity Solutions Appraisals s. r. o. vypracovaného na žádost žalobkyně, a nikoli na základě posudku soudem ustanoveného znalce, který více odpovídal poměrům na trhu s nemovitostmi. Tím jí byla způsobena škoda ve výši přes milion korun, když byla nucena respektovat soudy stanovenou nižší částku na vypořádání a bylo jí bezdůvodně znemožněno zcizit spoluvlastnický podíl za tržní hodnotu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření uvádí, že ani jedna z žalobkyní nastolených otázek nevymezuje důvod zakládající přípustnost dovolání, a proto navrhuje, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolací soud postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), protože o zrušení spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1. 2014 [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V dovolání není především řádně uvedeno, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu s tím, že předkládá vlastní. Skutkový stav však v dovolacím řízení nelze přezkoumávat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013]. Rovněž zpochybňování hodnocení důkazů nelze napadnout v dovolacím řízení žádným způsobilým dovolacím důvodem. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, přezkum skutkového stavu naopak dovolacímu přezkumu nepodléhá, z čehož logicky vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistily nalézací soudy (srov. též § 243f odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatelka tedy nedostála zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je konstitutivním rozhodnutím, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení, proto je pro ně rozhodující nejen skutkový, ale i právní stav v době vyhlášení rozhodnutí (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4258/2014, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2865/16). Při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soud nejprve podle § 1144 a násl. o. z. zkoumá, zda je rozdělení společné věci možné; až tehdy, není-li rozdělení dobře možné, přikáže ji podle § 1147 o. z. za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejsou-li dány předpoklady pro přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, pak přichází do úvahy poslední varianta, a sice prodej společné věci v dražbě (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

– dále jen „Rc 4/2015“). Protože v nyní projednávané věci nebylo možné reálné rozdělení věcí a oba účastníci o předmětné nemovitosti projevili zájem, bylo na místě přikázání jednomu z nich.

V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610, a celá řada navazujících rozhodnutí); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále jen „Rc 5/2016“).

Ačkoliv z § 1147 o. z. vyplývá toliko jediná podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví (k tomu srovnej Rc 4/2015), to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných kritérií, respektuje-li základní principy soukromého práva (k tomu srovnej Rc 5/2016).

Již v usnesení ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014, Nejvyšší soud uvedl, že žádné ustanovení hmotného ani procesního práva v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebrání účastníku, aby v průběhu řízení změnil navržený způsob vypořádání. Soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není vázán návrhem účastníků, neboť z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Proto také změna navrženého způsobu vypořádání v průběhu řízení nepředstavuje změnu žaloby, o níž by bylo nutno rozhodnout postupem podle § 95 o. s. ř., ale jedná se toliko o vyjádření procesního stanoviska účastníka řízení. Z hlediska rozhodování soudu je pro rozhodování soudu rozhodný stav v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).

Z výše uvedeného vyplývá, že není rozhodná skutečnost, že žalovaný v průběhu řízení upravoval svůj postoj k věci. Ačkoli v přípise ze dne 28. 2. 2015, na který žalobkyně poukazovala v dovolání, žalovaný uvedl, že preferuje přikázání jeho podílu žalobkyni, již při prvním jednání ve věci dne 23. 9. 2015 uvedl, že navrhuje, aby nemovitosti připadly za náhradu právě jemu, jelikož zde žije i podniká.

Mezi další možná kritéria pro přikázání společné věci za náhradu Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit přiměřenou náhradu, skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat. Zdůrazňuje však, že vždy je třeba zohlednit všechny podstatné okolnosti dané věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 879/2005, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 4, str. 135, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 1, str. 23, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016).

Za situace, kdy rozhodná kritéria (včetně připravenosti k vyplacení finanční náhrady) pro posouzení účelného využití společné věci na straně každého ze spoluvlastníků vyznívají zásadně rovnocenně a kdy každý z nich je vlastníkem id. ½ nemovitosti, dovolací soud neshledává úvahy nalézacích soudů, které vyhodnotily v posuzovaném případě účelné využití ve prospěch žalovaného z důvodu, že k nim má žalovaný silnější vztah a užívá je k zajištění základní životní potřeby (bydlení), zjevně nepřiměřenými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010).

Dále je nutno uvést, že ani námitky dovolatelky k výši vypořádacího podílu nezakládají přípustnost dovolání. Dovolatelka uvádí, že stanovení výše vypořádacího podílu je netransparentní a že soudy vycházely z nejméně příznivé částky pro žalobkyni. Podle ustálené rozhodovací praxe má výše náhrady základ v obvyklé ceně společné věci, tedy ceně v daném místě a čase v době rozhodování [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011 (uveřejněný pod č. C 13 303 v Souboru)]. Při stanovení náhrady se vychází z podílu ceny, za niž by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv cenu, za níž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96 (uveřejněný pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Nalézací soud podrobně vysvětlil, proč vyšel z posudku společnosti Equity Solutions Appraisals s. r. o., který předložila žalobkyně, a který žalovaný akceptoval, a nikoli z posudku znalkyně Evy Benešové, ustanovené soudem. Ustanovená znalkyně nenalezla vhodné vzory pro srovnání oceňovaných nemovitostí. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, však platí, že obvyklá cena vyjadřuje hodnotu věci a určí se porovnáním. V posudku předloženém žalobkyní byla metoda porovnávací použita a stanovena tržní hodnota nemovitostí, ze které soud při stanovení přiměřené náhrady vyšel (č. l. 113) a náhradu určil polovinou, která odpovídá vlastnickému podílu účastníků. Soud první stupně dále uvedl, že „snížení, které přihlíží k tomu, že jde o ideální podíl, hůře obchodovatelný, jak navrhovala žalobkyně, zde není na místě, neboť se neoceňuje podíl, ale vypořádává se spoluvlastnictví celku s tím, že jednomu z účastníků zůstane hodnota celá a je logické a spravedlivé, že se druhý z účastníků, který ji nezíská, na ni bude podílet částí, která odpovídá podílu, který ztrácí“ (č. l. 114 verte). Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil (č. l. 226). Z uvedeného je zřejmé, že postup soudů nižších stupňů při stanovení vypořádacího podílu na základě hodnocení znaleckého posudku je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 27. března 2018

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru